Abrahamovská ekumena – nutnost nebo utopie?

Stanislav Heczko

V dnešní době, kdy se po 11. září 2001 někdy hovoří o možné válcecivilizací nebo náboženství, a to hlavně o střetu mezi západní údajněkřesťanskou civilizací a civilizací islámskou (viz lit. 2, str. 248-259),nebude jistě na škodu připomenout si jinou alternativu – možnost tzv.abrahamovské ekumeny, o které píše Karl-Josef Kuschel ve své knize Spor o Abrahama. Co Židy, křesťany a muslimy rozdělujea co je spojuje (viz lit. 4).

Autor je známým katolickým teologem, přednášejícím ekumenickou teologiina univerzitě v Tűbingen a je rovněž zastupujícím ředitelem Institutupro ekumenický výzkum. V češtině vyšel jednak jeho výbor Teologiedvacátého století (Vyšehrad 1995) a jednak kniha Tvořím tmu a zlo –Je Bůh odpovědný za zlo? (Vyšehrad 1999), kterou napsal spolu s W.Grossem. K. -J. Kuschel se dále velmi aktivně podílí na projektu Hanse Kűnga„Světový étos“ a společně k tomuto tématu vydali publikaci Prohlášeníke světovému étosu. Deklarace Parlamentu světových náboženství (viz lit. 5).

V knize Spor o Abrahama považuje Kuschel Abrahama za historickoupostavu první poloviny druhého tisíciletí před Kristem a primárním zdrojeminformací o něm jsou pro něho příslušné kapitoly knihy Genesis. Na konkrétnímpříkladu vztahu židovství, křesťanství a islámu k Abrahamovi chce pakpodle mne hlavně ukázat, že jednotlivé tradice se jen stěží vyrovnávajís některými aspekty této postavy. A zejména s jeho universálnímposláním (universalismem), kdy podle Genesis 12, 3 v něm mají dojítpožehnání veškeré čeledi země (viz lit. 1- SZ, str. 30).

Naopak v jednotlivých tradicích se postupně stále více prosazujepartikularita, snaha si Abrahama přisvojit pro sebe – jako praotce Židů, otcevěřících, prvního muslima. Přitom Abraham je podle Kuschela předevšímarchetypální postavou – pračlověkem pratouhy po božském za hranicí kamenea hvězd, jde o člověka vybaveného možností překročit pomíjivéa vkročit do tajemství toho, co je neviditelné a věčné. Tak toukazuje např. hra Muž z Uru německo-židovské básnířky Nelly Sachsové,nositelky Nobelovy ceny za literaturu roku 1966 (tato hra je uvedena popředmluvě jako předehra k vlastnímu rozboru problematiky). Ve hře se ještěmladý Abraham (vlastně Abram) jako samojediný dokázal postavit na odpor nejenpanství měsíčního boha Sina, ale také tyranii legendárního lovce Nimroda. Potéto předehře následuje část A, analyzující vztah židovství, křesťanstvía islámu k Abrahamovi.

V části knihy věnované vztahu židovství k Abrahamovi (část A 1)Kuschel předně zdůrazňuje, že Abraham nebyl Izraelec, nýbrž mužz Mezopotámie (Kaldejec); že Abrahamovi byl Jahve jako Bůh Izraele neznám,Abraham uctíval svého vlastního Boha, Boha Abrahamova (Jahve se objevuje teprvev knize Exodus, v souvislosti s Mojžíšem a svým zjevením nahoře Sínaj); dále Abraham neznal žádný chrámový kult svého Boha, nebyl žádnýmknězem a oltáře pro svého Boha stavěl vedle oltářů postavených pro jinébohy; nakonec Abraham ještě neznal Tóru, znal jen jeden ritus (obřízku), jinakjeho náboženství spočívalo pouze na důvěře v Boha a v poctivostia spravedlnosti.

Teprve později došlo k propojení této postavy s požadavkyvýlučnosti jahvistického náboženství, čistoty lidu, kultovní jednotyv chrámě a poslušnosti vůči Tóře. Ještě později došlo kezpolitizování Abrahama (hlavně v době makabejských válek), k jehoidealizaci v duchu helénismu (jako pravzoru poznání Boha a nositelekultury) a nakonec k jeho halachizaci rabíny (Abraham jako velekněza první rabi, jako počátek a konec všech věcí, jako první monoteistaa misionář, jako praotec jediného vyvoleného národa a jako praotecvšech konvertitů). Na Abrahamovi záviselo příliš mnoho, než aby se ho Židémohli vzdát. Především příslib týkající se konkrétní země a rozkvětukonkrétního lidu. Genesis 12, 2 (viz lit. 1-SZ, str. 30) – slib „učiním těvelkým národem“ a Genesis 15, 18 (tamtéž, str. 32) – smlouvas Hospodinem, že „tvému potomstvu dávám tuto zemi od řeky Egyptské ažk řece veliké, řece Eufratu…“. Zde ovšem muselo dojít k dalekosáhlémunahrazení Božího požehnání pro národy světa výlučnou linií požehnání Abraham –Izák – Jákob, kdy jenom Izraelité (Židé spolu s konvertity) jsou pravýmidětmi Abrahamovými (zde si připomněme, že Abraham měl celkem osm synů – Izmaeles Hagar, Izáka s Sárou, Zimrána, Jokšána, Medána, Midjána, Jišbákaa Šúacha s Ketúrou).

V části A 2 Abraham a křesťanství Kuschel na prvním místěpřipomíná, že Ježíši z Nazareta šlo o obrácení a obnovu Izraele,nikoliv o založení nového náboženství a překonání Izraele. A ještěapoštol Pavel věděl, že přes odmítnutí Ježíše jako Mesiáše zůstává Izrael Božímprvorozeným synem, a to „pro své otce“ (Ř 11, 28, viz lit. 1- NZ, str.153). Sliby dané Abrahamovi a Izákovi nejsou odvolány. Pohané si musí býtstále vědomi toho, že jsou jako větve plané olivy naroubovány na ušlechtilouolivu, část Izraele sice propadla zatvrzení, avšak jen do té doby, dokudnevejde plný počet pohanů, a pak „bude spasen všechen Izrael“ (Ř 11, 26,tamtéž, str. 153). Žid Pavel tak bojuje proti židovskému partikularismu veprospěch židovského universalismu. Kdo věří v Boží jednání v JežíšiKristu, je duchovním dítětem Abrahamovým, ať je Žid či Nežid (Řek).V Kristu je od Izraele odňata výlučnost zprostředkování spásy, aniž byovšem byl Izrael ze spásy vyloučen. Obdobně smýšleli i evangelisté Matouša Lukáš.

Ovšem už u evangelisty Jana začíná přivlastňování Abrahamakřesťany. V osmé kapitole Janova jsou někteří Židé (konkrétně zákonícia farizejové) označeni ne za děti Abrahamovy nebo děti Boží, ale přímo zaděti ďáblovy (J 8, 44, lit. 1-NZ, str. 100). K dalšímu pokřesťanštění Abrahamadošlo v rané církvi – v listu Barnabášově se Abraham stává výlučnýmsvědkem Kristovým, v listech Ignácových je židovství chápáno jako už mrtvénáboženství, v Justinově dialogu jsou jen křesťané považováni za dětiAbrahamovy.

Augustin Aurelius (v pátém století po Kristu) pak již nikoho nenechávána pochybách (spis Proti Židům) – po Kristově smrti a vzkříšení církevdefinitivně vystřídala, totálně nahradila synagogu (tzv. teorie náhrady). Židovskédědictví tak bylo zcela pokřesťanštěno, resp. pocírkevněno.“Tělesný Izrael“přišel o vše (Boží vyvolení, smlouvu, přikázání, Písmo, mesiášskázaslíbení), všechno přešlo nyní na „duchovní Izrael“, na církev. A po vymazáníIzraele z dějin spásy přišel za zhruba 15 století pokus o jehofyzické vymazání, kdy se teologický antijudaiusmus a rasový antisemitismusspojily ve smrtelnou látku, které židovský lid málem padl za oběť (holocaust).

V úvodu části A 3 Abraham a islám Kuschel vypráví příběh„problematického“ Abrahamova syna Izmaele. Skutečností totiž je, že nikolivIzák (Smíšek), nýbrž Izmael (Slyší Bůh) je Abrahamovým prvorozeným synem (Gn16, lit. 1- SZ, str. 33); že Izmael přijímá ještě před Izákem znamení smlouvy,tj. obřízku, a to ve stejný den jako Abraham (Gn 17, 23- 26, tamtéž, str.34); že nejen Izákovo, ale i Izmaelovo přežití stojí pod zvláštní Božíochranou a požehnáním a že také z Izmaele vzejde národ (Gn 21,tamtéž, str. 37). Skrze svých dvanáct synů se totiž Izmael stal praotcem Arabů.A svůj původ od Abrahama a Izmaele odvozoval arabský kmen Kurajšovců,z něhož vyšel Muhammad. Ten se cítí být povolán za proroka Arabů, kterýjim zpočátku nechce zvěstovat nějakou novou víru, nýbrž jim chce připomenoutprastarou víru a nově zvěstovat to, co již bylo zachyceno ve dřívějšíchzjeveních darovaných Bohem Židům a křesťanům (vlastníkům Písma). Abraham(arabsky Ibráhím) je pro něho především vzorem důsledného a přísnéhomonoteismu a korunním svědkem proti modlám.

Původně Muhammad dokonce počítal se spojenectvím s medínskými Židypři obraně společné monoteistické víry proti zatím nevěřícím Mekkáncům. Židévšak nechtěli uznat jeho prorockou roli, a tak došlo k roztržce seŽidy (nakonec byli povražděni). Dochází k „arabizaci“ Muhammadovaposelství: Muhammad obviňuje Židy ze zfalšování Písma, mimo jiné ze zatajovánípoukazů, které mají údajně ukazovat na jeho zjevení; mění směr modlitbyk Mekce (předtím k Jeruzalému); termín postu stanoví na měsícramadán; činí pohanskou svatyni Kaabu centrem muslimské zbožnosti (ovšem jejízaložení již připisuje Abrahamovi a Izmaelovi).

Abraham se pak stává vzorem správného muslima, jehož víra se prodělánímnějaké zkoušky stala osvědčenou důvěrou v Boha, která ho vedek následování Boží vůle. Muslim stejně jako Abraham není modloslužebníkem,je hánífem (tj. věří v jednoho Boha) a je odevzdaný do vůle Boží. Iv islámu dochází tedy k přisvojení si Abrahama ummou – tj.k paradoxní islamizaci nemuslima Abrahama. Sám Muhammad se pak začínápovažovat nejen za posla Božího, nýbrž dokonce za „pečeť proroků“ (toho, kterýmpřináší poslední a nejdokonalejší zjevení, viz súra 33, 40, lit. 3, str.549). A jediným náboženstvím u Boha se pro něho stává islám (súra 3,17-19, tamtéž, str. 495).

Část B knihy je věnována perspektivám abrahamovské ekumeny. V tétočástí autor vyzývá v duchu Deklarace Parlamentu světových náboženstvík dialogu mezi náboženstvími, zejména mezi tak blízkými náboženstvímijakými jsou židovství, křesťanství a islám. Dialog vycházející z víryby měl být oproštěn od fanatismu a měl by obsahovat soutěženív dobrém. Kuschel se zde odvolává na súru 5, 48 (lit. 3, str. 605)-„Předstihujte se vzájemně v konání dobrých skutků!“ a na súru 2,107-113 (tamtéž, str. 454) – „V den zmrtvýchvstání však Bůh rozsoudí mezi nimito, oč se hádali.“

Autor také připomíná možnost spásy pro ostatní ve znamení Noemově podležidovství (spása i pro pohany, když plní sedmero Noemových přikázáníohledně soudnictví, zákazu modloslužby a rouhání, vraždy, krádeže,smilstva a násilí vůči živým tvorům, viz Gn 9, 4-6, lit. 1- SZ, str. 28);možnost spásy nekřesťanů podle křesťanství (pro ty, kdo se bez vlastní vinynemohli seznámit s evangeliem Ježíše Krista a jeho církví);stanovisko Druhého vatikánského koncilu, že muslimové a křesťané se klanějí„jednomu Bohu“; zákaz donucování ve víře podle islámu a nezbytnost přijetíplurality tří abrahamovských náboženství (súra 2, 256, – „Nebudiž žádnéhodonucování v náboženství!“, lit. 3, str. 473).

Abraham nemá nahrazovat Mojžíše, Ježíše ani Muhammada, nelze obcházetči nivelizovat strukturální teologické rozdílnosti židovství, křesťanstvía islámu. Pro všechna tato náboženství je však Abraham pravzorem vírya ústřední kritickou postavou opravdovosti a čistoty jejich víry.Jeho cizost mu umožňuje být východiskem pro žádoucí kritiku všech tradic. KdyžŽidé, křesťané a muslimové budou brát vážně svůj společný dějinný původ –Abrahama, Hagaru i Sáru – poznají své zvláštní vzájemné propojení, budousi prokazovat vzájemnou úctu a budou si vědomi vzájemné odpovědnosti,sounáležitosti, péče a solidarity.

Abrahamovská ekumena je tedy rovněž ekumenou vzájemného dorozumění-učení, studování a duchovního zpracovávání náboženství, kultura civilizací těch druhých. Pěkné svědectví zde podává činnost Fraternitéd‘Abraham (Bratrstva Abrahamova), které působí ve Francii od roku 1967. Zpolitické oblasti pak autor uvádí příklad abrahamovské mírové mise Anvaraas-Sádátá (1977-81), která umožnila nastolit mír mezi Izraelem a Egyptem,což ho ovšem stálo život.

V závěru knihy se Kuschel ptá, zda se mohou Židé, křesťanéa muslimové modlit spolu. Nejenže na tuto otázku odpovídá kladně (neboťbez spirituality není ekumenicity), dokonce dává příklady možných modlitebvěřících z jednotlivých náboženství (viz lit. 4, str. 276-277).

Např. Židé na mírovém setkání v Assisiv roce 1987 pronášeli následující modlitbu:

„Bůh náš na nebesích, Pán pokoje, dá zavládnout milostia milosrdenství nad námi i nade všemi národy země, které o jehomilosrdenství a milost naléhavě žádají, prosí o pokoj a hledajíjej.

Bože náš na nebesích, dej nám sílu, abychom jednali, pracovalia žili, dokud se nad námi neukáže Duch shůry, poušť se nepromění ve vinicia vinice nezhoustne v les.“

Křesťané se v Assisi modlili tuto modlitbu svatého Františka:

„Pane, učiň mě nástrojem Tvého pokoje,

dej, ať miluji, kde vládne nenávist;

ať odpouštím, kde se křivdí;

ať sjednocuji, kde je svár;

ať říkám pravdu, kde je lež;

ať přináším víru tam, kde hrozí pochybnost;

ať probouzím naději, kde trýzní zoufalství;

ať rozsvěcuji světlo, kde vládnou temnoty;

ať přináším radost, kde přebývá zármutek.“

Muslimové pak přispěli vstupní súrou Koránu, Fátihou (Otvíratelkouknihy):

„Ve jménu Boha milosrdného, slitovného,

Chvála Bohu, Pánu lidstva veškerého,

milosrdnému, slitovnému,

vládci dne soudného!

Tebe uctíváme a Tebe o pomoc žádáme,

veď nás stezkou přímou,

stezkou těch, jež zahrnuls milostí Svou,

ne těch, na něž jsi rozhněván,

ani těch, kdo v bludu jsou!“

Jak žádoucí jsou společné modlitby za mír a zausmíření, dokazuje nejen dnešní napjatá situace na Blízkém Východě. Lze jendoufat, že Židé, křesťané a muslimové naleznou cestu k upřímnémuabrahamovskému bratrství, nebudou strnule lpět na minulosti a budouochotni se jako Abraham vždy vydat na cestu a být tak požehnáním pro celélidstvo. V našem vědomí by mělo trvale zakořenit poznání, že Židé,křesťané a muslimové věří jako Abraham ve stejného Boha, jenž oživujemrtvé a to, co není, povolává k bytí (Ř 4, 17, lit. 1-NZ, str. 147).

Literatura:

Bible, Písmo svatéStarého a Nového zákona (včetně deuterokanonických knih), český ekumenickýpřeklad, Česká biblická společnost, Praha 1995, ISBN 80-85810-08-5

Samuel P.Huntington, Střet civilizací. Boj kultur a proměna světového řádu, RybkaPublishers, Praha 2001, ISBN 80-86182-49-5

Korán, překladIvan Hrbek, Odeon, Praha 1991, ISBN 80-207-0444-2

Karl-JosefKuschel, Spor o Abrahama. Co Židy, křesťany a muslimy rozdělujea co je spojuje, Vyšehrad, Praha 1997, ISBN 80-7021-197-0

Hans Küng,Karl-Josef Kuschel, Prohlášení ke světovému étosu, Deklarace Parlamentusvětových náboženství, Centrum pro studium demokracie a kultury (CDK),Brno 1997, ISBN 80-85959-31-3