Vůně a dotyky, barvy a chuti

Jan Spousta

Jednouz velkých otázek křesťanství a křesťanské teologie je otázka tradice,kontinuity a uchovávání odkazu. V tomto čísle Getseman nám ji připomenepředevším Jaroslav Vokoun svým článkem o sporech v Československé církvihusitské nad tzv. apoštolskou posloupností. Jak závazný, jak důležitý je symbolnepřetržitého řetězu vzkládání rukou biskupy od prvních apoštolů až dodneška?

Koneckoncůnejen successio apostolica je symbolem tradice. Zvyk některých církví míchatzbylé staré křižmo do nového, o němž nás ve své objevné liturgické studiiinformuje Aleš Roztočil, je také jasným důkazem touhy po přímém fyzickémdoteku s prvopočáteční minulostí, a stejnoutouhu bychom našli i v pozadí mnoha jiných – třeba i méně symbolických –jevů a činů v křesťanských církvích.

Pročtaková poptávka po kontaktu s kořeny? Jistě to není nezbytná podmínka přežitínějaké myšlenkové soustavy. Existují i tradice extrémně netradicionalistickéa nevázané tělem. Například moderní matematika má samozřejmě svoji tradicia historii sahající ještě dále do minulosti než tradice křesťanská, alesamotní matematikové k ní bývají často zcela lhostejní. Většinou se jí vesvých knihách nezabývají, nanejvýš tu a tam použijí jméno vědce, který jakoprvní našel to či ono zajímavé řešení: Pythagorova věta, Newtonova metoda,Lebesgueův integrál.

Pročsi mohou matematikové dovolit tradici opomíjet? Nepotřebují ji totiž k tomu,aby obhájili smysl pravdivost svých tvrzení ani celkový smysl svého počínání.Pravdivost se zde odvozuje formálním důkazem z definic a postulátů aúspěšnost se dá odvodit z čistě světských, praktických kriterií. Zmíněnávěta, metoda či integrál by se klidně mohly jmenovat i jinak aniž by ztratilyněco ze své relevance, a nebýt Pythagora, Newtona a Lebesguea, jistě by ječasem objevil někdo jiný.

Naopakkřesťanství je jako málokteré náboženství svázáno s kořeny. Mojžíš, Lao’c,Konfucius, Buddha i Muhammad byli zajisté velicí náboženští géniové,zjevovatelé, učitelé a zároveň i příklady praktického uskutečnění svých idejí.Ale tyto ideje by byly konec konců myslitelné a uskutečnitelné i tehdy, kdybyse dočista zapomnělo na jejich první vyslovitele. Zato my křesťané si svéhoKrista musíme pustit mnohem více k tělu – kdybychom to nedělali, nejen žeztratíme smysl svého jména a cíl svého snažení, ale především naše víra rychlezdegeneruje v moralizující žvanění. Památka, kterou nám Ježíš před smrtíodkázal a přikázal, není jen nezávazná vzpomínka, ale patří k podstatěvěci. A fyzické svátosti a „svátostiny“ trefně od­po­vídají vtělené povazekřesťanství i daru lidské tělesnosti.

Ovšemževedle tohoto legitimního důvodu existují i důvody až příliš lidské. Pověrčivost(bez nepřetržitého řetězu dotyků dlaní by to prý nefungovalo), nahrazení obsahuformou (pro hádky nad fyzickou posloupností lze tak lehce zapomenout na otázkunáslednictví duchovního), chybějící jistota víry i sebejistota služby (úsilío fyzické „důkazy“ duchovní reality jako ubohé náhražky důkazu, který dáváDuch sám tomu, kdo uvěří Bohu) a především touha po moci (jak snadno a rychlevyloučit jisté nepohodlné jedince z úřadu a zajistit si náboženskýmonopol).

Nemělibychom myslím usilovat o vykořenění vůní a dotyků, barev a chutí. Vede tok dokétismu. Ale nesmíme je používat jako berličky nebo jako zbraně.