Jan Spousta

Martin Vaňáč (nar. 1972) se od 1. června 2001 ujímá funkce výkonného ředitele občanského sdružení Institut ekumenických studií. Požádali jsme jej o rozhovor, aby se představil čtenářům Getseman. Rozhovor připravil Jan Spousta.

S.: Co a kde jsi studoval

Sjezd české křesťanskodemokratické strany vynesl do čela nového předsedu. Nevím, co vše tento nadějný politik a v soukromí věřící křesťan říkal ve svém nástupním projevu, ale média zdůraznila jedinou programovou větu: ve jménu důstojného života hodlá bojovat proti registrovanému partnerství a eutanázii.

Dědictví otců rychle zbav nás, Pane, mohli bychom si občas zazpívat my katolíci namísto zavedených slov cyrilometodějské písně. Ne každé dědictví totiž přináší jen radost. V tomto čísle Getseman půjde hlavně o dědictví ústředního křesťanského "účinného znamení milosti", o liturgii a eucharistii, o prostor, v nichž se odehrává, a způsob, jakým je vysluhována.

Kniha Hanse Künga Být křesťanem, jejíž zkrácené znění vydalo v českém překladu nakladatelství CDK v Brně, se v době svého vzniku (první vydání roku 1974) stala jedním z největších teologických bestsellerů v tomto století. V Německu vyšly statisícové náklady a dílo brzy bylo přeloženo do většiny významných západních jazyků; do našeho ovšem bohužel až po čtvrt století.

Při psaní tohoto editorialu se ocitám ve velmi trapné situaci. Začíná nový rok, nové století, nové tisíciletí dokonce; lidé myslí na budoucnost a dělají různá předsevzetí – a valná většina příspěvků tohoto čísla se svým obsahem dotýká minulosti. Je to omluvitelný zlozvyk nejen teologů: o tom, co bylo kdysi, se bádá lépe nežli o tom, co je nyní, nebo dokonce co jednou snad bude. Na druhou stranu to však může snadno vést až k duchovnímu vetešnictví, k fetišizaci všeho starobylého jen pro stáří samo, ke zvrácené orientaci na minulost. Takže aspoň na začátek a jako přání do nového roku: vězme o minulosti, žijme radostmi i bolestmi přítomnosti, ale doufejme v přicházející slávu boží a přičiňujme se o její přiblížení. Naše naděje ať je větší než to, co přinesly dosavadní dějiny, a naše láska ať nepřestává tvořit nové.

„Mnozí nedostatečně zakotvení a málo mravně integrovaní jednotlivci přijali ideologii tržního fundamentalismu jako jakési náhradní osobní náboženství. Identifikace s pochybnými hodnotami, jakými jsou chtivost po majetku, a posedlost po penězích jako univerzálním prostředku k uspokojení konzumního způsobu života, vytvářely modly náhradního náboženství. (…) Koncentrace ekonomické moci vznikla metodami, které měly daleko do pravidel hry běžných v právním státě, a tím stojí v kontinuitě s institucionalizovaným zlem minulého uspořádání. Hrozí riziko nadřazení této moci nad formální instituce politické demokracie. Divoké vlastnické přesuny bez pevného právního rámce musí skončit. Skutečná transformace je nemyslitelná bez proměny duchovní; sem ukazuje i duchovní dědictví velkých postav naší moderní minulosti, Havlíčka, Palackého i Masaryka. „ (Pokoj a dobro, 15 a 16) Po dlouhé době mi zas udělal radost jasný a společný postoj českých křesťanských církví, jak ho ukazuje citovaný „List k sociálním otázkám v České republice k veřejné diskusi“. Na rozdíl od některých jiných oběžníků tento navazuje na aktuální výsledky vědeckého bádání s potřebným přesahem k duchovní stránce problémů; konstruktivně hovoří o tom, co nás skutečně pálí; sjednotily se na něm křesťanské církve, ba je schopen oslovit všechny nepředpojaté lidi dobré vůle. Obvykle doporučuji oficiální církevní dokumenty vystavit „hlodavé kritice myší“ v nejzastrčenějším koutku knihovny – tento list by však měl být rozhodně promýšlen a diskutován. Nemusíme možná souhlasit se vším, ale neměli bychom ho přejít bez povšimnutí.