Jan Spousta
“Některá práce se uzavírá, jako se zavírá nevyhojená rána.” Slova židovského spisovatele Franze Kafky, kterými katolický kněz, teolog a řeholník Zdeněk Bonaventura Bouše počíná poslední stránku své poslední knihy Epilegomena, stránku nadepsanou Zavírka všeho. Nyní je kniha “Bonyho” života uzavřena definitivně a věřím, že Ten, který ji zapečetil, dokáže slavně přečíst i ta místa, která doposud zůstávala bolavá, nezhojená a hnisající.
Nikdy jsem osobně nezažil legendární Boušeho působení v záběhlickém kostelíku během krátkého období kolem pražského jara, kdy na pár let získal tzv.”státní souhlas k výkonu duchovenské činnosti”. Konec konců, byl jsem tehdy ještě dítě a určitě bych ani neporozuměl. Ale samizdat skromně nadepsaný Pokus o katolickou liturgiku, kniha důvěrně (a z důvodů konspiračních) zvaná Babička, ve které Bonaventura Bouše shrnul své liturgické zásady, zkušenosti a praktické pokyny, pro mě byla v osmdesátých letech pravým zjevením. Teprve nad ní jsem myslím plně pochopil, co znamená liturgická obnova a co může znamenat liturgie vůbec pro dnešního člověka. Je jisté, že i dílčí Boušeho názory mohou a mají být kriticky váženy, doplňovány a v případě potřeby přehodnocovány; ale to rozhodující, duch té knihy, vášnivé úsilí o pravdivost a sdělnost liturgického aktu, je podle mého názoru sotva kde jinde vyjádřeno tak zřetelně a naléhavě.
A vedle Boušeho-liturga, Boušeho-překladatele liturgických textů, Boušeho-učitele ještě je Bouše-prorok, Bouše-disident, Bouše-špatné svědomí své církve. Nebyl totiž na mušce pouze orgánů Státní bezpečnosti. Vysloužil si i odpor ze strany věřících a duchovních své vlastní církve; příliš dobře uměl rušit zaběhané zvyklosti, pohodlí a klid. Někdy možná byl až příliš náročný, a věděl o tom; na jeho úmrtním oznámení stojí dojemná věta: “Zemřelý prosí všechny, aby mu odpustili, čím jim ublížil, a aby se za něho přimlouvali před soudným stolcem Božím.” Avšak jeho bytostné tíhnutí k životní opravdovosti stejně jako jeho souběžné úsilí o opravdovost liturgickou bylo především jeho nejvlastnějším úkolem, jeho břemenem a jařmem, pod kterým sténal, ale skrze něž sloužil své obci a světu vůbec nejplatněji.
Na počest a na připomenutí Zdeňka Bonaventury Boušeho jsme toto číslo Getseman orientovali především liturgicky. Najdete zde předně ukázky Boušeho vlastních dosud nepublikovaných prací. Jde o tři příležitostné texty: pohřební kázání, prosba o odpuštění (Bouše byl také mužem obrácení) a dopis, popisující autorovu liturgickou praxi v posledním období jeho života.
Knihu Františka Kunetky Úvod do liturgie svátostí jsme již v Getsemanech zmiňovali a doporučovali. Jejího autora požádal Pavel Hradilek o rozhovor, a v něm se soustředil jednak na obecné otázky liturgie v našich časových a kulturních souřadnicích, jednak speciálně na problém liturgické hudby.
A konečně posledním příspěvkem liturgické části je dvoudílná analýza Klemense Richtera, věnovaná otázce liturgického chleba a vína. Nejde jen o otázku dávné historie, kdy křesťané byli ochotni si podřezávat krky kvůli tomu, zda má chléb být kvašený nebo nekvašený. I dnes by totiž znamení měla něco znamenat, a je třeba věnovat tomu odpovídající pozornost.
Na konec poslední stránky Bouše napsal: “Přijď Pane Ježíši.” Amen, přijď.
Poslední komentáře