Jan Spousta

Jan Spousta

Církev se odjakživa právem považujeza baštu autority a poslušnosti, která váže své členy pouty nejenlásky, ale i povinnosti, morálky, bázně a dohledu. To samozřejměnení zdaleka tak špatné, jak se snad zdá našemu uchu navyklému nabuřičské fráze všemožných salonních revolucionářů. Například jižslavný sociolog první poloviny devatenáctého století Auguste Comte- poté, co opustil církev svých předků a prošel obdobím mladickéhobouřliváctví - dokonce považoval za nezbytné založit novénáboženství Humanity, založené na pozitivní vědě, aby jehoprostřednictvím lidstvo vyvedl z bouří a svárů a dal mu pevnouduchovní a morální autoritu v podobě moudrých a nezištnýchkněží-vědců. Třebaže jeho pokus rychle ztroskotal, jak se ostatnědalo snadno předvídat, svědčí to o tom, že důležitost náboženstvíjako záruky řádu si uvědomují nejen sami věřící.

Jan Spousta

Oč raději se lidé dovolávají svýchpráv, o to méně rádi slyší o povinnostech. Samozřejmě to koření vnormálním stavu lidské duše a do jisté míry je to i zdravé. V našídobě ovšem se "právo" stává pojmem až příliš zásadním. Na jednustranu se stále víc objevuje v různých ideologických agendách,takže se třeba poctivost obchodníků překládá do "právspotřebitelů", slušné zacházení s přírodou vyjadřují bojem za"práva zvířat" a spor o mravní povahu vyvolání potratu se přetvořildo hesel "právo na volbu" - "právo na život". A na druhé stranětím, jak upadá vliv tradičních institucí a idejí udržujících řád -místního veřejného mínění, církví, pocitu vlastenectví a takpodobně - roste význam práva jako prostředku udržování pořádku ařádu. Tím se právo ovšem přetěžuje, nezdravě bují (stejně jakozástupy soudců a zisky advokátů) a spoutává lidi i tam, kde by tovlastně bylo zbytečné, kdyby vládl zdravý rozum a slušnost. Anakonec stejně vždycky nějaká skulinka v zákoně zbude; a darebák,který ji objevil, pak může nasadit svatouškovský obličej a všuderozhlašovat: "Já jsem přece nic protizákonného neudělal." Jakobytím jeho provinění bylo menší.

Jan Spousta

Supervolební měsíc na českécírkevní scéně (Ekumenická rada církví, Česká biskupská konferencea Česká křesťanská akademie volily své nejvyšší představitele)skončil v zásadě jasným potvrzením stávajícího směru, k revolučnímzměnám u kormidla nedošlo. Samozřejmě všem zvoleným blahopřejeme apřejeme jim i jimi zastupovaným organizacím, aby dobře vedli,reprezentovali a vzdělávali nás věřící. Zároveň ale se v některýchpřípadech nelze nezeptat, proč volitelé kladli tak velkýdůraz na kontinuitu. Byla dosavadní činnost tak úspěšná? Nejsoužádní jiní stejně dobří či lepší kandidáti? Anebo je tu i trochustrachu z radikálních změn?

Jan Spousta

K dospělé poslušnosti patří i rozum auměřenost. Nebrat slepě v úvahu jenom literu nařízení - ať už vešvejkovském nebo v eichmannovském duchu - ale snažit se předevšímpochopit a naplnit jeho smysl, uvážit zvláštní okolnosti a možnédůsledky jednání. Aristoteles dal této zásadě jméno epikie(epieikes znamená řecky rozumný), a od něho se přesstředověké scholastiky dostala do katolické teologie. Tradice odsv. Tomáše přes Alfonse z Liguori až po B. Häringa potvrzuje našeoprávnění a povinnost aplikovat lidské i církevní zákony s ohledemk jejich intenci a k naší situaci.

JanSpousta

Matka církev římskokatolická se snaží nás, své ovečky,ochránit před všemi špatnými a škodlivými vlivy. Nedávná vatikánská instrukce Redemptionis sacramentum se tomuvěnuje velmi důkladně pokud se týče liturgie. Zdůrazňuje doslovné a bezvýjimečnédodržování liturgických předpisů, odsuzuje různé nešvary, jako je čteníevangelia při mši laiky, a především upevňuje hierarchické uspořádání:biskupové se tyčí nad kněžími v nebetyčné výši, a tizase za žádných okolností nesmějí „ustoupit ze svých výsad“ vůči obyčejnýmvěřícím a nesmějí přebírat „nevhodné úkoly, které náleží křesťanským laikům“.Ještě že Ježíš Kristus, který se sv. Josefem dřel při tesařině a na konci svépouti dokonce umýval přátelům před večeří nohy, neznal tuto instrukci Svatéstolice anebo se jí neřídil; kdyby totiž býval v lecčem neustoupil ze svýchvýsad božího Syna a nepřebral na sebe úděl nás obyčejných lidí, byli bychom –podle učení sv. Pavla Apoštola – v pěkné bryndě.

JanSpousta

Toto číslootevíráme ještě postně. Jan Konzal měl pronést naliturgii smíření na Institutu ekumenických studií tematickou homilií. Připravilsi text o pokání, změně smýšlení a životním zrání, který si můžete přečíst dálev čísle. Protože během bohoslužby nebylo dostatek světla, nedokázal svépoznámky přečíst, a musel proto nakonec promluvu improvizovat – ale abyúčastníci o nic nepřišli, nabídl svůj původní text Getsemanům. A jako se vevelikonočním chvalozpěvu Exsultet zpívá o šťastnéAdamově vině, „pro kterou přišel Vykupitel tak vznešený a veliký,“ tady bychommohli hovořit o šťastné temnotě, která nám vynesla úvodní text takpříhodný.

JanSpousta

Nihil sub sole novum, nic nového pod sluncem, říkávámes biblickým Kazatelem (1, 9n) a ostatními vyznavači věčného návratu téhož.Ale snad je to jen vytáčka, floskule, která má člověku pomoci zakrýtpřekvapení. Aspoň já mám pocit, že stále přicházejí netušené novoty. Napříkladkřesťansky orientované nakladatelství Vyšehrad právě nyní vydalo slavnoupřednášku Jeana-Paula Sartra Existencialismus jehumanismus, jednu z nejpřesvědčivějších a nejvlivnějších obhajob ateismu, jaké ve 20. století zazněly. Neexistuje Bůh,neexistují objektivní morální měřítka, neexistuje žádná předem daná lidskápřirozenost, říká Sartre, a dovozuje: jsi protosvoboden stát se tím, kým chceš a můžeš, člověče, a jen ty jsi za to odpovědný,jen ty jsi tvůrcem sebe sama. Dobré úmysly neplatí, rozhodují skutky. – Nevím,proč se právě Vyšehrad rozhodl pro ateistického a levičáckého Sartra; ale rozhodně mě to překvapilo. Možná je to vzkaz:nebudeme-li jako euroamerické křesťanstvo schopninavázat na klíčovou linii moderního myšlení, vedoucí od Marxe přes Nietzscheho a Sartra k Foucaultovi a jiným postmodernistům, zůstaneme folklórnímistaromilci na okraji dění. Navázat znamená pochopit, kriticky zhodnotit, nechatse inspirovat a odpovědět tak, že přijdeme s něčím lepším. Bohužel, zatím nemámdojem, že by se v tomto směru blýskalo na lepší časy přinejmenším co se týčeoficiálních projevů církví.

rozhovorGetseman s Janou Zajícovou

Křesťanský časopispro mládež Ádéčko již dlouho finančně skomíral a nynízřejmě definitivně skončil. Jeho poslední redaktorky Jany Zajícové jsme sezeptali na zkušenosti z jejího působení v tomto časopise.

Jak AD vznikloa jací lidé byli kolem?

Nulté číslo časopisu Anno Domini vyšlo nasklonku roku 1990 a navazovalo na saleziány vydávanýsamizdat pro mladé křesťany Čtení do krosny. Poněkud archaický název AnnoDomini měl symbolizovat přihlášení se k odkazu dvaceti křesťanskýchstoletí a měl být užíván vždy ve spojení s měnícím se letopočtem aukazovat tak na naplňování křesťanské zvěsti v současnosti. Do povědomíčtenářů pak vešel časopis jako AD či Ádéčko, což bylnázev praktičtější, ale jak se později ukázalo z propagačního hlediska prosvou neurčitost stejně nevhodný. Pozdější podtitul Křesťanství a svět měltento počáteční přehmat napravit a ukázat blíže k obsahu časopisu, to sevšak podařilo jen zčásti.

JanSpousta

Toto číslo Getseman by mělo býttištěno na černém papíře. Hlavním tématem jsou mrtví. Čtyři významní češtíteologové zesnuli během tří lednových týdnů, a tak zde najdete předevšímnekrology.

Je to velmi smutné,nenahraditelná ztráta. Ale když jsem si na zádušní mši za Jiřího Reinsberga přes kazatelovu výzvu Neplačte! utíral očikapesníkem, nebyly to slzy bezvýchodného smutku, spíš jen lítosti a vděku.Vždyť Jiří ve svém běhu životem obstál, běžel dlouho a dobře a nyní si jistě jižjde na stupínky nebeských vítězů pro svůj vavřín. A totéž bychom mohli říci i oostatních třech: Jaroslavu Kadlecovi, Janu M. Lochmanovi a Jaroslavu V. Polcovi. Nejvíce místa věnujeme ovšem Jiřímu Reinsbergovi. Protože jsme ho my kolem Getseman znali, mělirádi, a především nám mnoho dal. Důraz na liturgii, nadhled a smysl pro humor,vědomí, že víra je uprostřed světa, v samém jeho srdci, a přece zcela mimo něj,mimo svázanost každodenním pachtěním a politikařením – pokud něco z tohonacházíte v tomto časopise, tak je to i Jiřího zásluha.