Utrpení mělo smysl

Obzvláště povolaným svědkem k otázkám jako stáří - utrpení - nemoc - smrt je prof. Bernhard Häring (nar. 1912). Z jeho „útěšné knížky" Viděl jsem tvé slzy vybíráme několik ukázek. (Jiné části vyšly ve stejnojmenném čísle Teologického sborníku, celou knihu připravuje nakladatelství Vyšehrad.)

"Jak můžete být tak šťastný?"

Asi dvě hodiny před operací, která měla trvat pět hodin, přišla mladá zdravotní sestra - personál byli samí laici - píchnout mi takzvanou „oblbovačku".  Podívala se na mě s naprostým úžasem a řekla: „Teď dělám něco, co se nesmí dozvědět pan doktor. Musím se vás zkrátka zeptat, jak můžete před tak strašnou operací úplně zářit štěstím?" Protože jsem byl němý, dal jsem jí odpověď na své tabulce, kterou jsem mohl vždycky hned zase smazat:

.To je čirá milost. A kdybych neustále neděkoval, byla by hned ztracena." Odkud ale tento pocit štěstí pochází, jsem jí vyprávět nemohl.  Před onou injekcí jsem se vyspal klidným hlubokým spánkem a měl jsem následující sen: V podivuhodném údolí jsem viděl Ježíše Dobrého pastýře.  Pokynul mi, jako by mě chtěl pozvat k sobě. Byl jsem naplněn radostí. A po probuzení jsem sen vyložil takto: Tedy smíš nyní opustit toto slzavé údolí.  Sám Ježíš mě přece pozval. Potom však mě spánek přepadl ještě jednou.  Měl jsem úplně jiný sen: Běhal jsem po všech přepážkách s jízdními doklady, aby mi proštípli velikou jízdenku. Ale všude mě zdvořilým mávnutím ruky odmítli. Musel jsem tedy svůj výklad revidovat. Doba velké cesty ještě nepřišla. Ale pozvání Dobrého pastýře zůstává.

Můj krevní obraz a především moje jaterní testy byly všechno jiné než dobré. Očekávalo se, že operace bude trvat dlouho. Na tak dlouhou dobu se lékaři neodvažovali úplné narkózy. Proto můj lékař pozval jistého mistra uspávání. Řekl mi obecně, že se jedná o zvláštní způsob, který mi v náležitý čas vysvětlí. Na operačním sále jsem dostal injekci. Hypnotizér, o kterém jsem však nevěděl, že jím je, se mnou intenzívně hovořil, dokud jsem neupadl do hlubokého spánku. A pak jsem náhle uslyšel jeho povel: „Risvegliati!  Probuď se!" A já se probudil, aniž bych měl pocit, že se probírám z narkózy.

Nemohl jsem se tomu vynadivit.

Srdeční infarkt po několika dnech

Protože šlo o operaci zvláštního typu, musel jsem ležet řadu dní nehybně na zádech. Hlava nesměla udělat ani nejmenší pohyb. Uspávacími prostředky bylo třeba vzhledem k mé srdeční slabosti maximálně šetřit. Byly to dlouhé dny a dlouhé noci.

Navíc jsem nesměl ani polykat. Nové hlasivky musely přece nejprve poněkud „přirůst". Intravenózní výživa se po několika dnech stala nemožnou, protože se mé žíly bránily. Obě paže otekly. Jaterní krize, které se lékař již předtím obával, se dostavila. Moje výkaly šířily neslýchaný zápach. Ženy musely být propuštěny a nechutné práce se ujal ošetřovatel. Když jsem se pak poprvé pokoušel vstát na svou potřebu, pocítil jsem v srdci ostré říznutí.  Věděl jsem přesně, co to bylo: těžký srdeční infarkt, který se až podnes objevuje na každém kardiogramu. Počítač vytrvale hlásí: Situace po těžkém srdečním infarktu. Lékař, který se o mě stará nyní, se mě jednou zeptal, zda jsem věděl, že jde o těžký srdeční infarkt a jak se takový stav ošetřuje.  Vyprávěl jsem mu, že jsem byl pevně přesvědčen, že teď je na tahu sestřička smrt. Nechtěl jsem při umírání mít kolem sebe žádný zmatek, a proto jsem o infarktu nikoho neinformoval. Můj lékař mi řekl, že mi mé rozhodnutí nedávat nikomu nic najevo pravděpodobně zachránilo život. Absolutní klid, v jakém jsem si přál umírat, byl také nejlepším předpokladem překonání krize.

Lékaři v Colleferro přes mé mlčení o mém srdečním infarktu zjevně situaci zhodnotili realisticky. Jak jsem se později z více stran dozvěděl, prošla světovým tiskem zprávička, že „Bernhard Häring umírá". V Africe muselo dojít k malé překladatelské chybě; pochopili to jako „Pater Häring právě zemřel". Můj bývalý student, biskup Michael Ntayahaga, sloužil ve své katedrále v Bujumbuře, hlavním městě Burundi, slavnostní rekviem za velké účasti. Podle svého smyslu se jednalo o slavnostní zanesení biskupova učitele do africky chápané řady předků. Ta modlitba jistě neuškodila.

Úplně jiná reakce

Když jsem se znovu poněkud uzdravil, dal mi někdo číslo časopisu The Wanderer, vycházejícího v Milwaukee. Byl to původně německý časopis pro přistěhovalce pod titulem Der Wanderer, Poutník. Časopis byl naladěn mimořádně rasisticky proti pronikání černochů, propagoval ostré oddělení obytných ploch pro bílé a barevné atd. Tam jsem si přečetl čtenářský dopis od jednoho starého kněze. Chválil Boha a jeho spravedlnosti, která konečně potrestala starého nepolepšitelného hříšníka B. Häringa. Vydavatel dopis otiskl zjevně s potěšením. Mou reakcí byl hluboký soucit s oním starým knězem a hluboká starost pro zvrácené pojetí Boha, jaké stále ještě přežívá v tolika hlavách a srdcích: obraz mstícího Boha a mentalita skupiny, která - jak myslí - přesně ví, kde jsou kozlové a kde stojí vyvolené ovce. Tak vypadal odpudivý Bůh oněch soudců ve zpovědnici, kteří chtěli vědět přesně počet a druh každého hříchu a podle toho soudili. Moje zkušenost a zkušenost jiných nám říká, že jejich obraz Boha, namířený původně proti druhým lidem, nakonec tyto soudící typy často dostihuje a vyvolává pak v nich příšerné obavy.

Uvádím tento nemilý zážitek jen proto, že utrpení z nemoci a tvrdého neúspěchu je u mnoha lidí tak nesnesitelné, že oni sami nebo druzí „soudí" a myslí si, že jim nemoc přisoudil mstící Bůh. Když se soud „Bůh ho potrestal" vynáší nad druhým, nenáviděným člověkem, jde objektivně o jednu z nejtěžších forem zneužití Božího jména.

Bůh mi rakovinu nepřisoudil

Stále znovu jsem od lidí, postižených rakovinou hrtanu, slýchal ustrašenou otázku: .Proč mě Stvořitel za mé kouření potrestal tak přísně?" Moje odpověď se liší podle situace. Nejdříve poukazuji na to, že já sám jsem kuřákem nikdy nebyl. Každý lékař, který měl se mnou v této nemoci co do činění, a také bezmála každá zdravotní sestra se mě ptají, zda jsem byl kuřák. Po záporné odpovědi pak přichází druhá otázka: „Musel jste žít s kuřáky nebo mluvit v zakouřených sálech?" Tu musím ovšem zodpovědět kladně. Nevěřím však, že by to bylo hlavní příčinou mého onemocnění. Mnohem spíše myslím na psychosomatickou dimenzi. Kdybych byl absolutně vyrovnaný světec, nebyl by mě naukový proces, ve kterém přece šlo v první řadě o zákaz mluvit, býval zasáhl tak radikálně jako chvat na mé hrdlo. Byl bych býval méně náchylný k nemoci.

Během mé velké zdravotní krize v Colleferro mi větší bolest než všechno ostatní působil naukový proces a skutečnost, že ze strany Kongregace pro nauku víry nepřišel žádný projev soucitu. Snažil jsem se proto především bojovat proti tomuto pocitu hořkosti nebo zloby, vlastně ne kvůli uzdravení, ale jako příprava na dobrou smrt. Avšak překonání vší hořkosti může mít nakonec něco společného i s mým uzdravením. Ví to jen Bůh sám.  Kuřákům, kteří ve své nemoci spatřují přímý Boží trest, říkám také: „Nebyl jsem kuřák, a přece jsem onemocněl. A mnozí kuřáci kouřili více než ty a rakovinu nedostali. Není tedy žádná kauzální závislost mezi kouřením a trestem, jakkoli třeba mohlo kouření vyvolat rakovinu." Ale odpověď musí jít hlouběji. Často jsem říkal a psával: „Bůh mi rakovinu nepřisoudil." Rakovina má co činit s tímto světem, který upadl do nepořádku. Ale Bůh mi dal milost a vnitřní sílu, abych tomuto utrpení dal přijatelný smysl. Je to nezasloužený dar. Vyžaduje ale také naši součinnost.  V dobách nemoci a s pocitem blízkost sestřičky smrti pro mne znamenalo rozjímání Kristova utrpení a zmrtvýchvstání mnohem více než jindy.  Dokázal jsem se lépe vcítit do Ježíšova srdce, naplněného bolestí a přece překypujícího láskou. Utrpení dostává přijatelný smysl jen s pohledem upřeným ke vzkříšení.

Zvláště mnoho útěchy jsem nalezl při rozjímání listu Židům. „Bylo přirozené, že Bůh, pro něhož je vše a skrze něhož je vše, přivedl mnoho synů k slávě, když skrze utrpení učinil dokonalým původce jejich spásy." (Židům 2,10) „Protože sám prošel zkouškou utrpení, může pomoci těm, na které přicházejí zkoušky." (2,18) Ježíš před námi v listě Židům stojí jako ten, „kdo je s to mít soucit" (5,2). Dokonce se o Ježíšovi říká, že se v utrpení naučil poslušnosti, vydanosti (5,8).

„Utrpení stálo za to"

Můj italský lékař, dr. Fratarcangelo, ode mě nikdy nepřijal ani haléř, ačkoli jsem nebyl nemocensky pojištěn. Poprosil mě však o protislužbu. Vyprávěl mi, jak se celé noci koupe v potu, když musí některému pacientovi sdělit, že jeho hrtan už nelze zachránit. Jeden z jeho pacientů v této situaci spáchal sebevraždu, dva jiní se o to pokusili. Teď svým pacientům řekl, že zná kněze, který je stejně šťastný i bez hrtanu. (Nakonec jsem přece jen hrtan definitivně ztratil.) Ale pacienti si mysleli, že jim doktor vypráví zbožné pohádky. Úplně jinak by to dopadlo, kdybych se s nimi zkontaktoval sám.  Člověk má dočista jiné charisma útěchy a povzbuzování, když druzí nemocní vědí, že mluví z vlastní zkušenosti. Mohl bych o tom vyprávět mnoho příběhů. Jeden z nich je asi nejzřetelnější.

Krátce před odjezdem z Říma jsem dostal expresní dopis od jisté evangelické studentky teologie. V něm mě informovala, že Hildegard Goss-Mayrová, velká prorokyně nenásilí, při jedné přednášce vyprávěla, že i bez hrtanu radostně svědčím pro Radostnou zvěst. Její otec je nyní před totálním odoperováním hrtanu. On i matka kvůli tomu všemu začali silně kolísat ve víře.  „Pomozte nám!" Ještě před odjezdem jsem onomu nemocnému napsal, vyprávěl jsem mu o svých nemocničních zkušenostech s vírou. Jak jsem se později dozvěděl, dopis došel včas před operací. A adresát ho předal svým souputníkům v nemoci. Následovala výměna dopisů, a pak došlo také k návštěvám a k srdečnému přátelství. Bohužel můj přítel nebyl tak šťastný jako já. Po čtyřech velkých operacích trpěl nevýslovnými bolestmi, které téměř nebylo možno zmírnit. Přál si, abych mu udělil svátosti umírajících; byl od narození katolík. Sloužil jsem v jeho domě rodinnou mši. Přišla na ni i jeho švagrová se svým mužem, oba vysídlenci z Polska. Krátce před válkou byla opuštěna svým mužem, který se stal komunistou, protože chtěla zůstat věrna své víře. Vdala se za vdovce s malými dětmi. Předem jsem ten případ studoval. Bylo mi jasné, že jí polská diecéze odepřela vyhlášení jejího prvního manželství za neplatné zcela neprávem. Oba se vyzpovídali a rodinné mše se účastnili s hlubokým dojetím. Můj smrtelně nemocný přítel mi pak s podivuhodným klidem řekl: „Moje utrpení stálo za to, když si pomyslím, jak šťastný ten pár dnes je." Po jeho smrti mi napsala jeho dcera, mezitím ordinovaná pastorka: „Můj otec býval pyšný muž. A zemřel zcela pokorně." Při takových příležitostech jsem si vícekrát myslíval: „Také moje utrpení stálo bohatě za to."

Z němčiny přeložil Jan Spousta.