Pak vzal chléb, vzdal díky, lámal a dával jim se slovy:
„Toto jest mé tělo, které se za vás vydává. To čiňte na
mou památku." A
právě tak, když bylo po večeři, vzal kalich a řekl:
„Tento kalich je nová smlouva zpečetěná mou krví, která se
za vás prolévá." „Avšak
hle, můj zrádce je se mnou u stolu. Syn člověka jde, jak je určeno, běda však tomu
člověku, který ho zrazuje." A oni se začali mezi sebou dohadovat, který z nich
je ten, kdo to učiní.
Vznikl mezi nimi spor, kdo z nich je asi největší.
Řekl jim:
„Králové panují nad národy, a ti, kdo jsou u moci, dávají
si říkat dobrodinci. Avšak vy ne tak:
Kdo mezi vámi je největší, buď jako poslední, a kdo je v čele, buď jako
ten, který slouží. Neboť kdo je větší: ten, kdo sedí za stolem, či ten, kdo
obsluhuje?
Zdali ne ten, kdo sedí za stolem? Ale já jsem mezi vámi
jako ten, který slouží. A vy jste ti, kdo se mnou v mých zkouškách
vytrvali. Já vám uděluji království, jako je můj Otec udělil mně, abyste v mém
království jedli a pili u mého stolu; usednete na trůnech a budete soudit dvanáct
pokolení Izraele." (L 22, 19-30)
Kněžství Pána je vznešenější než všechno v celém
světě. On, nejvyšší, kněz nové a věčné smlouvy, byl ustanoven svatou přísahou
Boží: „Hospodin přísahal a nebude toho litovat: Ty jsi kněz navěky" (Žd 7,21; Ž
109,4). V podivuhodném velkém díle
nejdokonalejšího usmíření přinesl oběť veškeré chvály Otci na nebesích a celý
svět povolal ke vznešenosti vykoupení. On je středem veškeré oslavy
Trojjediného Boha na nebi i na zemi. Všechno je stvořeno pro něho ke cti Otce v jednotě
Ducha. Svátostné kněžství Nové smlouvy se - pokud je to vůbec možné pro pouhého
člověka - vnitřně podílí na této vznešenosti Ježíšova kněžství.
Kněz se skrze pečeť svátosti svěcení po stránce služby
vnitřně ztotožnil s veleknězem Ježíšem Kristem. Smí vstoupit do
velesvatyně. Zastupuje Krista v nejvyšší moci: ve jménu Ježíšově slouží
při proměně chleba a vína v Kristovo tělo a krev. V moci Kristově
zvěstuje odpouštění hříchů. Když zvěstuje Slovo Boží, mluví na příkaz Boha a v jeho
autoritě. Přikazuje v zastoupení Krista a nebeského Otce:
„Kdo slyší vás, slyší mne a kdo slyší mně, slyší toho,
který mě poslal." (L 10,16).
Opravdu závratná velikost povolání! Přesto její nejhlubší
tajemství spočívá v diakonii, v pokoře služby.
Kněžské povolání znamená účast na pokoře Kristově. V pokoře
služby probleskuje nádhera Boží a zpětně ozařuje kněžskou službu.
Pokora chrání čistotu a sílu Slova Božího. V pokoře
zůstává pastýřský úřad působivým svědectvím a nástrojem královské vlády Boží.
Povolání k účasti na Kristově pokoře
Posvěcení nejsvětějšího lidství Kristova k velekněžskému
úřadu ve vtělení splývá vjedno se sebevydáním Věčného Slova: „Sám sebe vydal,
vzal na sebe způsob služebníka" (Fp 2,7).
Zasvěcuje se ke službě: „Tak jako Syn člověka nepřišel,
aby si dal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé" (Mt
20,28). Jeho život je nepřetržitou
službou; a vrchol jeho velekněžské činnosti, jeho oběť na kříži, je
nejdokonalejším výrazem poslušnosti, sebevydání a služby. Pokorná nesobecká služba až k prolití
poslední kapky krve je současně nejvznešenější obětí pocty a velebení Otce. Na
zhanobeném, krví zalitém těle Božího služebníka září svatost a nádhera lásky
Otcovy. Ve službě naplňuje Syn Jeho Slovo: „Já sám nehledám svou slávu" (J
8,50; 7,18). „Nehledám vůli svou, ale vůli toho, který mě poslal" (J 5,30). Pán
nám osvětluje podstatu svého kněžství, když ve večeřadle praví: „Já jsem mezi
vámi jako ten, který slouží" (L 22,27).
Na dostiučinění za neposlušnost a pýchu člověka chce
naplnit svou velekněžskou službu na potupném dřevu kříže. „Byl započten mezi
zločince" (Mk 15,28). Snáší posměch farizejů a nechá se tupit od zločinců,
kteří s ním byli ukřižováni. Služba v nejhlubším ponížení a milující
pokoře je výrazem jeho jedinečného kněžství.
Předehra - „bohoslužba slova" - k oběti na kříži a k ustanovení
Eucharistie a zároveň k posvěcení apoštolů pro kněžskou plnou moc je
nejnázornějším a nejdůraznějším poučením o tom, že účast na Vykupitelově
kněžství propůjčuje a vyžaduje nezbytně také podíl na jeho sloužící lásce a na
jeho pokoře.
Vědom si toho, že od Otce vyšel a k Otci se vrací,
vědom si své božské důstojnosti a jemu Otcem svěřené pokorné cesty ke
vznešenosti, umývá Pán svým učedníkům nohy. „Jestliže tedy já, Pán a Mistr,
jsem Vám umyl nohy, i vy máte jeden druhému nohy umývat" (J 13,14). Jestliže
Pán naplňuje své kněžství v pokorné službě, nemůže účast na jeho kněžství
znamenat žádnou jinou cestu než cestu pokorné lásky.
Zákon milosti, který každý křesťan dostal už ve znamení
křtu a biřmování bytostným připodobněním se Kristu, se stává ještě naléhavější
povinností skrze povolání k svátostnému kněžství a skrze znamení této
svátosti. Kněžský život s Kristem
představuje exinanitio, tj. sebevyprázdnění, sebezapomnění, sebedarování, tedy
stát se svobodným služebníkem každému člověku a všemu stvoření.
Evangelista Lukáš popisuje spor učedníků o přední
postavení bezprostředně po ustanovení Eucharistie a svátosti svěcení. To dává
Pánu další podnět, aby se vší naléhavostí připomněl základní zákon kněžské
důstojnosti: „Kdo je mezi vámi největší, buď jako poslední, a kdo je v čele,
buď jako ten, který slouží" (L 22, 26).
Tomu nemůže být ani jinak, pokud se naplňuje kněžství
Kristovo v diakonii.
Proto má hluboký smysl, jestliže se papež nazývá „služebníkem
služebníků". Náš papež Jan XXIII. to
vyjádřil ve své korunovační homilii velmi působivě:
.Jam vero divinarum institutionum praecipuus cardo et
praeceptum, quod
cetera in se comprehendit et cogit, haec sunt evangelica
verba: Discite a
me, quia mitis sum et humilis corde (Mt 12,29)."
„Základním pilířem božských ustanovení a
příkazem, který vsobě vše zahrnuje a působí, jsou slova evangelia: Učte
se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce." - Velkou prosbou papeže,
adresovanou všem „zbožným a vDuchu zaníceným" je to, aby rádi ustavičně
prosili za nejvyššího pastýře o trvalý pokrok vtěchto ctnostech. Maria
vyslovila toto pokorné slovo jako reakci na vyvolení kdůstojnosti Matky
Boží: „Hle, jsem služebnice Pána." Tak je důstojnou diakonkou velekněze Ježíše
Krista, který na pomazání plností Ducha svatého odpověděl nejpokornější
diakonií. - Cesta ke kněžství vede toliko přes diakonát, jenž uděluje trvalou
pečeť; je trvalým základem kněžského bytí a působení. Stupně svěcení
presbyterátu a episkopátu prohlubují milost a příkaz diakonátu, jenž je
posvěcenou službou.
Záře vznešenosti Boží v pokorné službě
Pomazán plností Ducha, posvětil Kristus sám sebe k pokorné
službě pro nás - až k potupě na kříži, abychom také my byli právě takovým
způsobem posvěceni k pokorné službě lásky (srov. J 17, 19).
„Proto ho Bůh vyvýšil nade vše a dal mu jméno nad každé
jméno" (Fp 2,9).
Vítězné fanfáry velikonočního jásotu nám říkají, že
vznešenost Zmrtvýchvstalého a Jeho trůn po pravici Otce v nebeské liturgii
provždy zvěstují, jak velkou nádheru v sobě skrývá velekněžská služba
ponížení. Je to podstata Janovy teologie, že ponížením - vyvýšením na kříž se
Otec oslavuje v Synu a Syn je oslaven v Otci (srov. J 3,14; 12,34;
12,32 ). Velikonoční tajemství pokory a vznešenosti musí být pokládáno za neoddělitelné. To, co platí o kněžství samotného Pána, platí
obdobně i o účasti na tomto kněžství: Podle míry pokory, pokorné služby, ctíme
my, kněží, v jednotě s kněžstvím Kristovým Trojjediného Boha a naše
kněžství dosahuje u Boha a skrze Boha cti. - Pokorná jáhenka Maria za všechny
jáhny, zástupně za všechny, kdo naplňují své poslání jako službu, zapěla
chvalozpěv nejvýš svatému a milosrdnému Bohu, který povyšuje pokorné.
Apoštol národů zajásal nad velikostí své apoštolské
služby. Všichni, kteří se na jeho kázání a skrze jeho svědectví následování
Krista obrátili k víře a Boha ctí, jsou „z jeho služby vzniklým listem
Kristovým, napsaným ne inkoustem, nýbrž Duchem Boha živého, ne na kamenných
deskách, nýbrž na živých deskách lidských srdcí" (2 K 3,3).
Když Mojžíš přijímal Zákon na kamenných deskách a
zpovzdálí pozoroval záři svatosti Boží, jeho obličej planul natolik, že sám
Áron a synové Izraele nemohli vidět jeho tvář. Jaký lesk pak musí teprve
provázet novozákonní kněžství, vždyť je to služba nepomíjející Nové smlouvy, „služba
Ducha" (2 K 3, 6-8), .služba spravedlnosti" (3,9). Přesto apoštol ví, že
se nejedná o vznešenost vlastní lidskému knězi, nýbrž že je to vznešenost
založená jen v diakonii. „Ne, že bychom mohli tuto způsobilost přičítat
sami sobě na základě toho, co je v nás, naše způsobilost je od Boha, který
nás uschopnil ke službě Nové smlouvě" (3,5n). Pavel mluví stále znovu o
slabosti apoštola. K jeho povolání
patří, že prožívá svou vlastní slabost, trpí, zneuznán, ba že se s ním
zachází jako s „vyvrhelem všech" ; musí se připodobnit Kristu veleknězi v pokoře
a v sebeodevzdání. Ale právě tak se v jeho službě odráží trocha záře
Zmrtvýchvstalého. Oslavený Pán dosahuje své vznešenosti právě také z titulu
svého dobrovolného sebeponížení. „Duch je tím Pánem" (3,17). Duch svatý je dar. Kristus byl pomazán
plností Ducha, aby se stal ve svobodné lásce obětním darem. Oslaven je tím, že
Otec přijme tento dar; vznešenost zmrtvýchvstání je potvrzením tohoto přijetí.
Tak je „služba Ducha" pro služebníka Nové smlouvy službou ve vznešenosti do té
míry, do jaké se dokáže stát obětním darem.
Ježíš nám ve svátostech, které znamenají pomazání Duchem
svatým a vtiskují do naší duše pečeť jeho kněžství (křest, biřmování, svěcení
kněží), dává podíl na své vznešenosti v Duchu svatém. V oné svobodě,
která se osvědčuje v pokorné službě lásky, je zjevné působení Ducha
vznešenosti, kterou získáme, až budeme s nezakrytou tváří hledět na slávu
Páně a „tak jsme proměňováni k jeho obrazu ve stále větší slávě - to vše
mocí Ducha Páně" (3, 18).
Lze tedy vidět: pavlovská teologie slávy je právě tak
teologií kříže, teologií diakonie, pokorné, sebedarující služby.
Bůh si vybírá ty nejmenší, nejpokornější k největším
úkolům. Služebnice Maria přijala nejjedinečnější povolání k diakonii a nejvyšší
důstojnost mezi všemi lidskými dětmi.
Mezi apoštoly, dvanácti základními sloupy církve, není
žádný velikán podle měřítek této země; Pavel, který sám sebe označil za
posledního apoštola, protože býval pronásledovatelem církve, se směl stát
největším mezi všemi apoštoly pohanů. Svatý Klemens Maria Hofbauer, bývalý
pekařský tovaryš, jemuž se v apoštolském díle zdánlivě nedařilo, měl
rozhodný podíl na vítězství nad osvícenstvím a stal se nakonec velkým
obnovitelem duchovní správy ve Vídni, v celém Rakousku i dále. Svatý Jan
Vianney, kterého jeho profesoři považovali za beznadějného hlupáka, se stal
jedním z největších duchovních geniů 19. století. Z jakého jiného
důvodu, než proto, že názorně ztělesnil pokoru diakonie?
Pokud jsme se zcela vyprázdnili od sebe samotných, pokud
jsme zcela posvěceni pro diakonii, poněvadž jsme se odevzdali Bohu, pak nás Bůh
naplňuje četnými dobry, ne pouze pro nás, nýbrž také pro vinici Páně. Pokorného
kněze či laického apoštola si Bůh váží.
Služebník Slova Božího
Jak nepochopitelně veliká je moc a čest pro pouhé lidi,
když smějí mluvit ve jménu Božím a zvěstovat Jeho Slovo. Ale právě proto musí
kněz vynaložit veškeré úsilí, aby nekázal sám sebe, svou vlastní vůli, svou
vlastní moudrost, aby nehledal svou vlastní čest. Služebník Božího Slova se
musí zcela ukrýt ve Slově Kristově. Čím více tak učiní, tím mocněji zní: „Tak
mluví Pán".
Aby byl kněz zvěstovatelem Slova Božího, musí být
především mužem modlitby:
člověk, který přijímá Slovo života celou hloubkou svého
srdce, přijímá je tak, že se mu zcela vydává, odpovídá na tento dar tím, že se
mu zcela odevzdá.
Kněz je služebníkem Slova Božího především ve slavení
oběti a svátostí. Zde mluví zcela jistě .in Persona Christi", neboť v působivém
slově svátostí je to sám Kristus, kdo promlouvá v moci, jehož slovo se
nevrací nenaplněné. Zde je tedy
služebník Božího slova doslova pouhým nástrojem promlouvajícího Pána. Proto má
pro čistotu a sílu Božího Slova stejně jako pro zachování pokorné diakonie
kněze největší význam to, aby v jeho vědomí zaujímalo přední místo
svátostné kerygma. Má tedy katastrofické následky, jestliže kněz své myšlenky
zvěstuje hlasitě a důrazně, zatímco liturgické Slovo Boží jen tiše, nedbale a
nesrozumitelně. Liturgie, jejímž středem je posvátné Slovo Boží a která ve
všech svých částech toto slovo autenticky vyjadřuje a vede k pravé
odpovědi na uctívání a velebení, je centrální kerygma, právě proto, že je víc
než pouhé kerygma, protože neomylně rozdává účinné Boží Slovo. Proto se musíme
právě kvůli nelíčené pokoře diakonie modlit, aby se liturgie stala
pochopitelným Božím Slovem také pro malé a nevzdělané.- Nebude existovat žádná
působivá forma kázání, pokud není liturgie prožívána jako podstata Slova
Božího. Původní podoba kázání se opírá o liturgii, o posvátné Boží Slovo. Aby
kazatel zůstal věrným duchu diakonie, je samozřejmě nejsnazší, když v kázání
nebo v mystagogické katechezi vykládá slovo milosti, kterým k nám
mluví ve svátostech sám Pán, které nám vpisuje do duše, a vede k pravé
odpovědi modlitby a života na posvátné Boží Slovo nám svěřené. Tak se kazatel
ukryje za Slovo Pána. Zajisté se má při
zvěstování Slova Božího uplatnit nadání vlastní každému knězi. Bůh dává
množství přirozených schopností a milostí, aby, stejně jako ve velkém koncertu,
ukazovaly nevyčerpatelné bohatství jeho pravdy a lásky. Ale nikdy se nesmí
kazatelovo vlastní ubohé já, vlastní sebevědomí a vědomí moci upřednostňovat
před Božím Slovem. Je pokušením poslaného kazatele, aby uplatňoval vlastní moc
nad dušemi, místo aby zvěstoval moc Božího Slova a jemu důvěřoval. Kázání musí
strhovat, zapalovat, nadchnout, ale nikoli „vemlouvanými slovy lidské
moudrosti, nýbrž Duchem a mocí, aby se tak Vaše víra nezakládala na moudrosti
lidské, ale moci Boží" (1 K 2,4n).
Služebníku Slova Božího není dovoleno provádět psychický
nátlak na duše, neboť to odporuje úctě k Božímu Slovu a k lidským
duším, které Bůh chce získat pro sebe jako zajatce, aby je pak propustil ve
svobodě dětí Božích. Kazatel musí spoléhat na
osvobozující sílu milosti. Pokora kazatele vytváří prostor pro důvěru v Boží
moc. Kazatelova ješitnost je neblahým hříchem.
Činí Slovo Boží bezmocným, neboť je převrací v pouhé slovo člověka.
Nedostatek vnitřní silné víry se nezřídka projevuje ve falešném patosu, který v posluchači
vzbuzuje trapný pocit; poslouchá a vidí herce, jemuž se dostatečně nepodařilo
sžít se se „svou rolí". Role služebníka Slova Božího je pouze úloha posla,
který má zcela ustoupit svému poselství a tomu, kdo skrze něj promlouvá. Kněz
se má radovat z toho, když je jeho slovo správně přijímáno jako Slovo
Boží. Má rovněž s vděčností přijímat, když je tu a tam povzbuzen uznáním -
chválou. Možná se tak děje ze soucitu s jeho neschopností nebo jeho
nesvobodou. Bylo by směšné brát každou chválu za bernou minci. Spíše než chválu
ať kazatel hledá věcnou kritiku spolubratří a věřících, neboť jako služebník
Slova Božího se musí neustále kontrolovat, zda je vhodným nástrojem.
K pokorné službě Slovu Božímu patří také ochota
přijmout případný neúspěch. Strach z ostudy
nebo kritiky je rovněž formou ješitnosti, nedostatek ducha diakonie. Vždyť i
nejtvrdší neúspěch je jen částečným ztroskotáním pastoračních snah. Slovo Boží
je dvojsečný meč, který odděluje srdce a ledví. Slovo Boží je „ustanoveno k pádu
a k povstání mnohých". Pokud budeme tvrdošíjně - samozřejmě ve vší
chytrosti a se vší dobrotou - zvěstovat veškerou nádheru radostné zvěsti a
zákona milosti, bude nás mnohý sytý občan shledávat příliš přehnaným a možná už
na kázání nepřijde. Jednomu duchovnímu
správci plnému milosti Boží se během dvacetileté práce podařilo vybudovat z jeho
farnosti obdivuhodné eucharistické společenství. Když jsem mu po jednom týdnu misií ve
farnosti, po jedinečném zážitku otevřenosti těchto lidí vůči Božímu Slovu a
jejich účasti na liturgii gratuloval k jeho farnosti, odpověděl: „Otče,
viděl jste také obrácenou stranu mince? Někteří z těch, kdo ještě za mého
předchůdce přišli do kostela, se odloučili, protože jim to všechno připadalo
příliš přemrštěné a přehnané." Později ovšem obrátil i další k opravdu
živé víře.
První otázkou kazatele nesmí být: „Budu mít úspěch?",
nýbrž: „Jsem věrný svému závazku?". Musí se ovšem také varovat toho, aby
všechen neúspěch připisoval jen zlomyslnosti Satana a lidí. Věrným bude shledán
jen ten služebník Slova Božího, který je rovněž služebníkem lidí a který se
stále znovu ptá sám sebe, jak by mohl vhodně zvěstovat Slovo Boží svým
posluchačům. Služba Božímu Slovu je
způsobilá uvádět kněze stále hlouběji do tajemství pokory, neboť ten, kdo
poctivě zvěstuje úplný a nefalšovaný Zákon Kristův, sám se cítí předně postaven
před pokořující obžalobu Božího Slova; je to ovšem obvinění, které vede nikoli
ke sklíčenosti a malomyslnosti, nýbrž naplňuje služebníka odvahou, aby veškerou
svou důvěru odevzdal Bohu. Kdo naproti
tomu podlehne pokušení kázat místo celého evangelia pouze úzkoprsou morálku,
ten může na mnohé své posluchače jenom shlížet a mnohým svým posluchačům může
pouze „shora spílat", v klamném pocitu:
„To vše jsem činil už od mládí."
Pokora pastýřského úřadu
Kristus je dobrý pastýř, který za své položil život. „Agnus
redemit oves." Učinil konec onomu zlořádu pastýřů, „kteří pasou sami sebe" (Ez
34,2). .Toto praví Panovník Hospodin:
Hle, chystám se na ty pastýře, budu je volat k odpovědnosti za své ovce... Hle, já sám
vyhledám své ovce a budu o ně pečovat... Sám budu pást své ovce a dám jim odpočívat..." (Ez 34, 9-16).
Pastýřský úřad biskupů, na němž se kněží podílejí v poslušné
podřízenosti, je pokračováním sebedarující a vykupitelské lásky Kristovy.
Kristus vykoupil celý svět, když přinesl Otci jako dar veškerou oslavu a
chválu. První starostí pastýře je dovést křesťany k plnému vědomí, že
jejich spása spočívá v uctívání Boha, v upřímném uznání jeho
zachraňující královské vlády. Proti
rouhavému heslu tohoto století: „Náboženství je soukromou záležitostí", zdůrazňuje
pastorální teologie dnes především všezahrnující královskou vládu Boží, která
požaduje době přizpůsobenou snahu o opětovnou evangelizaci nebo o hlubší a
autentičtější pokřesťanštění všech oblastí života.
Ale právě proto, že opětovná evangelizace každého prostředí
je přikázáním doby, musí každý, kdo se podílí na pastýřském úřadě církve,
poctivě a úzkostlivě pamatovat na to, aby měl stále na mysli pouze království
Boží a ne vlastní lidské postavení nebo otázku prestiže. Laicismus a
antiklerikalismus volají ovšem neprávem velmi rychle proti „klerikalismu", když
církev a její služebníci proklamují a zdůrazňují požadavek vlády Boha nad všemi
oblastmi veřejného i soukromého života. Není možné hledat příčinu - mimo jiné v tom,
že klérus si nezřídka houževnatě udržoval svá dříve získaná privilegia v jednotě
s toho času vládnoucí třídou? Bylo by snad možné tak často projevovat
antiklerikalismus italských oblastí tak často hraničící s hysterií, aniž
by byli z historie známí oni preláti uplynulé doby, kteří si zvolili církevní
stav především proto, aby dosáhli mocenských pozic či čestného postavení?
Spor apoštolů o přední postavení, pochmurná historie
simonie a nepotismu, užívání exkomunikace v pozemských sporech o moc, o
postavení, rivalita a ještě horší spory mezi řády v církvi, to všechno v nás
probouzí ostražitost vůči strašlivému nebezpečí těch, kdo se podílejí na moci a
starostech pastýřského úřadu, nebezpečí chtít vládnout namísto nesobecké
služby. Protože pastorace zaměřená na
rozmanitá prostředí, evangelizace všech oblastí života dnes představují
zvláštní přikázání doby, musíme se obávat onoho klerikalismu, který chce
všechno dirigovat, jako nejhoršího moru. S věřícími, kteří mají pouze
naplňovat návody a recepty kléru, nelze evangelizovat žádné prostředí. Nikdo
neuvěří kněžím a laikům, kteří příliš lpí na prestiži, precedentu a moci, že
jim skutečně jde o příchod Božího království. „Blaze tichým, neboť oni dostanou
zemi za dědictví." (Mt 5,5)
Pro každou dobu, a dnes víc než kdy jindy, platí, že
klíčem k opravdové plodnosti pastorace je diakonie, nesobecká služba.
Každá tvrdost a hledání vlády, každé úsilí o mocenské
pozice ze strany služebníků církve znamená nejhlubší bezmoc náboženství. V jedné vesnici ve středním Rusku mě jednou
dvojice mladých mužů oslovila „Pane". Důstojný starý pán, v jehož příbytku
jsem bydlel, je rychle pokáral:
„To není žádný pán, to je batjuška (tatíček)." Zahanbeně
omlouval ty muže, kteří předtím nevěděli, že jsem kněz.
Nikdy by prý vědomě neprojevili knězi tu neúctu nazvat jej
pánem. Tito křesťané znají tajemství „diakonie". Pokud by v jiných zemích
věřící kněze oslovili s úctou k jeho důstojnosti „Pane", tak moc by
se nestalo. Ale tam, kde chce být klérus pánem, ztratil pastýřský úřad,
ztratila kněžská diakonie svoji záři a svoji plodnost.
„Diakonka" naší spásy, „dívka Páně" Maria, zpívá ve světle
pokory. Protože se zcela vydala do služby lásky, blahoslaví ji všechna pokolení
země. Pane, pošli dělníky na svou vinici.
Dej své církvi svaté kněze!
Z knihy Gabe und Auftrag der Sakramente, Salzburg 1962,
s.236-249, přeložila Jana Růžičková
Poslední komentáře