Synoda o synodalitě 2022 – 2024 pokračuje

Vždy znovu je třeba připomenout, že hlavním cílem synody není sejít se, pojmenovat problémy církve a vyřešit je.¹ Cílem je, aby se komuniální a synodální model církve stal běžným, aby se synodální spolupráce ordinovaných a neordinovaných (tzv. laiků), mazáků i nováčků, mužů i žen, stala normálním způsobem života v církvi. V naší farnosti² - na místní úrovni - tak většinou žijeme, ale jak plyne ze zpracovávaných zápisů, jsme zatím spíše vzácnější případ. O to důležitější současná synoda je, aby povzbudila a (konečně?) uváděla do praxe synodalitu jako společnou cestu, jak k ní povzbuzoval již II. vatikánský koncil (1962-1965).

Synoda (více viz dále v prvním boxu) trvá, můžeme se nyní věnovat pár postřehům z tohoto procesu a ze zpracování výstupů v roce 2022 – 2024.

Zpráva první, ze základní úrovně: (1) Díky výborné metodice pro setkání (modlitba k Duchu, setrvání v tichu a naslouchání, pak v prvním kole setkání každý mluvil za sebe, a neschovával se za obecné fráze “mělo by se”, a naopak, na hovořícího nikdo nereagoval a nevysvětloval mu, že si to má myslet jinak),

a (2) díky relativně nekontroverzním tématům se řada účastníků osmělila “ujmout se slova” a mnozí pak s úžasem konstatovali: “Snad poprvé mi někdo naslouchal!”. Tento plod synody už nám nikdo nevezme.

Na druhou stranu překvapením bylo i to, jak hluboká zklamání a zranění a skepsi si sebou nesli účastníci Plenárního zasedání z devadesátých let a jak se předpokládanému dalšímu zklamání vyhýbali. Je to velká hanba těch, kteří tehdy vzbudili naději, a pak tehdejší výsledky “zaarchivovali a spláchli”.

Zpráva druhá, arcidiecézní: Přiznávám, milé překvapení bylo, jak otevřeně kritické a přitom kultivované pasáže obsahovala veliká většina formulářů ze synodálních skupin. O problémech a bolestech v církvi něco víme, a bylo milé číst, že je my, Boží lid, umíme vlídně, zřetelně a otevřeně pojmenovat, a nebyl rozdíl mezi pražskými a mimopražskými skupinami. Druhým důležitým momentem bylo, jak poctivě celý desetičlenný pražský arcidiecézní tým zpracovávající zápisy ze skupinek zápasil o to, aby se žádný odstín ze zápisů neztratil, a kolik zajímavých citátů se do diecézního materiálu dostalo. Často to byla diskuse a zápas o každou půlvětu, o každé slovo (...ne, to tam nemůže být, to je hodnotící, my máme shrnovat). Třetím důležitým momentem pak bylo to, jak probíhalo setkání koordinátorů skupinek nad pracovní verzí arcidiecézní syntézy s kněžími a biskupy na jaře 2022. Skvěle. Koordinátoři, autoři zpracovaných zápisů, ocenili věrnost syntézy původnímu materiálu a kněží, včetně tehdejšího rektora semináře Jana Kotase a biskupů Václava Malého a Zdeňka Wasserbauera se nepohoršovali ani nad kritikou a pozorně naslouchali radostem i nářkům Božího lidu.

Další překvapení následovalo: Jako byly navzájem málo odlišné zprávy skupinek v rámci naší diecéze, byly si podobné, v tématech, kritice a důrazech, i jednotlivé syntézy z ostatních diecézí, ať byly moravské nebo české.

Připadá vám to zatím až příliš idylické? Nebojte… Sice o něco později, než jsem čekal, ale došlo na několik mraků:

Zpráva třetí, o Velehradském pracovním setkání nad národním dokumentem 6. července 2022:

Zde nečekaná překvapení téměř skončila. I národní dokument poctivě obsahoval všechna, i kritická témata z diecézních výstupů (syntéz). Bohužel ale místo otevřených a přímých diecézních formulací se začaly objevovat takové zaoblenější. Tam, kde v diecézích zazníval napřímo nářek Božího lidu, se v národní syntéze objevují formulace “někteří účastníci také zmiňují, že…”, v lepším případě “mnozí…”, ale ta naléhavost se ztrácela.

Druhým nemilým překvapením je, že závěr Národní syntézy je literárně a obsahově jiný než předchozí stránky. Jsou v něm obecné věty, přání a vize, také floskule a fráze, ale nikoliv shrnutí předchozího textu.

Až po mém přímém dotazu na Velehradském plénu, proč tomu tak je, následovala zdráhavá odpověď, že to není text syntézy a zpracovatelského týmu, ale text biskupů (což ale u textu uvedeno není). Biskupům je těžko brát právo na vyjádření, ale oni již mají svou samostatnou kapitolu na začátku Syntézy, a pak také v závěru Národní syntézy chybí zřetelné označení, že se zde jedná o jakousi představu biskupů, a ne o závěr celého předchozího celostátního textu.

Třetí významnou a smutnou změnou proti předchozím úrovním byly občasné zpochybňující poznámky na adresu synodálního procesu a Národní syntézy z pléna právě ze strany některých biskupů. Nedůvěra, že Duch Svatý, ke kterému se všichni modlili, byl skutečně při díle? Naštěstí se jednalo buď o ty “předpokládané”, příp. o biskupy tehdy již opouštějící své úřady, takže to nebylo velké zklamání. Na druhé straně, řada biskupů byla příjemným povzbuzením, bylo jich i více, než jen biskupové Tomáš Holub a Pavel Konzbul, a skvělý a motivující byl i host - blízký spolupracovník papeže Františka, kardinál Michael Czerny.

Samozřejmě, předpokládám, že alespoň některé vzorky z Národní syntézy a syntéz z celého světa čtenář zná, tak jen letmo: výstupy kladou důraz na víru, vztah s Bohem, nikoli na provozování náboženství, nutnost společné cesty a společného slavení, naslouchání druhým jako životní postoj, transparentnost rozhodování, rozvíjení synodality.

Z praktických věcí např. „odbřemenit“ kněze nejen prostřednictvím pastoračních a ekonomických rad, ale i např. ustanovením administrátora pro věci materiální, péči o lidskou zralost kněží. Materiál reflektoval i negativní témata: kritika klerikalismu, náboženské nadřazenosti, zneužívání, církevní restriktivnosti místo vstřícnosti, vztah k ženám, LGBT+, znovu sezdaným, lidem na okraji společnosti, nesrozumitelnosti vyjadřování ve veřejném prostoru, nesrozumitelnost liturgických textů a písní aj.³

Zpráva čtvrtá je z evropského jednání v únoru 2023 v Praze, tu už máme převážně zprostředkovaně. Výborně o ní referují P. Michael Martinek na webu Očima křesťana⁴ a plzeňský generální vikář P. Petr Hruška.⁵

Za zmínku stojí dvě věci: Jak až neuvěřitelně si byly podobné radosti i nářky z církví z tak odlišných končin, nerozeznali byste text z Hondurasu, Madagaskaru, Kanady nebo z Maďarska či ČR.

Druhou zajímavostí byla zahajující homilie arcibiskupa Jana Graubnera: „Z výsledků vypadá, že jsme posbírali všechno, co mnohé lidi tíží nebo bolí, co potřebují a po čem ve společenství církve touží, co by rádi změnili, ale nezjistili jsme sensus fidei věřícího lidu. Ukázalo se, že i mnozí lidé v církvi aktivní neznají Bibli, ani nauku církve…“

Pokud by byl někdo na pochybách, později se vyjádřil zřetelněji ve smyslu: oni si stěžují na stav církve, protože tomu nerozumí…

Přesto celkové vyznění evropského jednání opět povzbudilo naději.

Zpráva pátá: říjnová světová biskupská synoda (16. generální shromáždění synody o synodalitě) přinesla tři výsledky: Souhrnnou zprávu,⁶ svolání druhé části zasedání a opětovné dotazování Božího lidu (viz níže třetí box), a je třeba dbát, “aby veškeré úvahy probíhaly synodálním způsobem, tedy za pomoci tzv. konverzace v Duchu”.

Odpověď na složitě formulovanou položenou otázku: JAK můžeme zúročit diferencovanou misijní spoluzodpovědnost všech členů Božího lidu? (pozn. JB: misie, mise - poslání v tomto světě, nikoliv cesta do exotických zemí.) V pražské diecézi v březnu a dubnu hledalo 56(!) synodních skupinek, syntézu zpracoval poctivě stejný arcidiecézní tým jako v roce 2022.

Pan arcibiskup Jan Graubner ji však odmítl, že prý: „Neodpovídá na položenou otázku a není pravdivý.“ Na 139. plenárním zasedání biskupů 22. - 24. 4. 2024 tedy syntéza z Pražské diecéze chyběla, což ale nakonec může být poměrně silný hlas do diskuse o synodalitě v Česku. A výpověď o Janu Graubnerovi, více než o synodalitě a zpracovaném materiálu.

První box:

"Synoda" je v tradici církve starobylé a úctyhodné slovo, jehož význam vychází z nejhlubších témat Zjevení [...] Označuje cestu, po níž Boží lid kráčí společně. Stejně tak odkazuje na Pána Ježíše, který se představuje jako 'cesta, pravda a život' (J 14, 6), a na skutečnost, že křesťané, jeho následovníci, byli původně nazýváni 'následovníky cesty' (srov. Sk 9, 2; 19, 9.23; 22, 4; 24, 14.22).

Synodalita především označuje zvláštní styl, který charakterizuje život a poslání církve a vyjadřuje její přirozenost jako Božího lidu, který putuje společně a shromažďuje se ve shromáždění, povolán Pánem Ježíšem v síle Ducha svatého, aby hlásal evangelium. Synodalita by se měla projevovat v běžném způsobu života a práce církve. (Vademecum 1.2)

Druhý box:

Synodní statistika: První etapy se v ČR účastnilo cca 15 000 osob, většinou věřících, skupinek, které se sešly jednou i víckrát bylo 2519, a to v 1100 farnostech. Pro srovnání, je to cca 40% farností (víme, že je řada farností o 5 lidech, kde se jen těžko sejde synodní skupinka). O maličko více vypovídajícím údajem může být těch 15 000 účastníků. Na jednu stranu je to cca 4 - 5 % návštěvníků kostela, kterých je o nedělích cca 375 tis., na druhou stranu jsou to ti aktivní, kteří se nespokojí “se splněním nedělní povinnosti”. Víme také, že průzkumy veřejného mínění pro republiku, pro 10 mil. obyvatel se dělají na vzorku cca 1 tis. osob.

Třetí box - dotazování ze souhrnné zprávy z října 2023:

Místní církve a biskupské konference jsou vyzvány, aby přinesly svůj příspěvek hlubší reflexí nad některými aspekty této Souhrnné zprávy, které jsou pro téma synody zásadní. Tato reflexe se řídí základní otázkou: "JAK můžeme být misijní synodální církví?" Cílem této reflexe je určit cesty a nástroje, které nás vedou k misijní synodální církvi s ohledem na jedinečnost každého pokřtěného a každé církve v poslání hlásat zmrtvýchvstalého Pána a jeho evangelium dnešnímu světu.

Úlohou každého diecézního biskupa je zahájit a doprovázet ve své diecézi tuto další fázi konzultace Božího lidu a vyhodnotit její výsledky. Další úlohou je rozvíjet a podporovat iniciativy, které napomáhají růstu synodálního a misijního rozměru církve.

Jak můžeme a máme konkrétně postupovat?

a) Prohloubení na úrovni každé místní církve

Otázka k prohloubení: JAK můžeme zúročit diferencovanou misijní spoluzodpovědnost všech členů Božího lidu?

Jaké vztahy, struktury, procesy rozlišování a rozhodovací procesy v souvislosti s posláním církve umožňují tuto spoluzodpovědnost celého Božího lidu rozpoznávat, utvářet a podporovat? Jaké služby a participativní orgány lze obnovit nebo vytvořit, aby tuto spoluzodpovědnost lépe vyjadřovaly? Je možné se přitom více zaměřit na kapitoly 8-12, 16 a 18 Souhrnné zprávy.

Každá místní církev je vyzvána, aby se zaměřila na ty aspekty, které jí umožňují přispět s ohledem na její vlastní situaci, charakter a zkušenosti a podělit se o osvědčené postupy (příklady dobré praxe), které představují viditelné a konkrétní známky synodality.

V této fázi bude kromě participativních orgánů na diecézní úrovni a již ustaveného synodálního týmu důležité zapojit jednotlivce a skupiny zastupující různé zkušenosti, dovednosti, charismata a služby v rámci Božího lidu, jejichž pohled na věc má zvláštní význam pro zaměření se na ono "jak" (viz dokument sekretariátu synody).

b) Prohloubení na úrovni biskupské konference

Otázka k prohloubení: JAK tvořivě členit vztahy mezi církvemi, církevními uskupeními na různých rovinách a ve vztahu k římskému biskupovi, abychom nacházeli "dynamickou rovnováhu mezi rozměrem církve jako celku a jejího místního zakořenění"? /srov. Souhrnná zpráva, č. 5, písm. g/

Je možné více se zaměřit na kapitoly 13, 19 a 20 Souhrnné zprávy. Stejně jako na úrovni místní církve by i zde měli být zapojeni jednotlivci i skupiny s různými znalostmi a zkušenostmi (teologické, kanonické, znalostí z oblasti humanitních a společenských věd…).

Důležité je, aby veškeré úvahy probíhaly synodálním způsobem, tedy za pomoci tzv. konverzace v Duchu.