Augsburg 2024: Ekumenické setkání biskupů – přátel Hnutí focolare

Odvažte se být jedno: Výzva Ježíše žít budoucnost nyní

Ve dnech 25. 2. - 1. 3. 2024 se v německém Augsburgu uskutečnilo již 40. ekumenické setkání biskupů různých církví – svolávaných Hnutím focolare. V rámci římskokatolické církve toto hnutí založila Chiara Lubichová, která výrazným způsobem ovlivnila ekumenickou spolupráci. Hnutí bylo založeno v Tridentu v roce 1943 a papež Pavel VI. schválil stanovy tohoto hnutí v roce 1962. Toto hnutí zanechalo svou stopu i na II. vatikánském koncilu. V roce 1965 došlo na koncilu k odvolání ostudné klatby z roku 1054 mezi tehdejším papežem a patriarchou východní církve. Chiara Lubichová z velké části přispěla k tomuto smíření. Navázala kontakt s cařihradským pravoslavným patriarchou. Dvacetkrát cestovala do Istanbulu a pomohla obnovit důvěru mezi ekumenickým patriarchou a papežem Pavlem VI. Dnes má hnutí Focolare ve světě více než dva miliony svých členů a pracuje ve 180 zemích. Po smrti Chiary se stala prezidentkou hnutí Maria Voce. V roce 2021 byla za prezidentku hnutí zvolena arabská křesťanka z izraelské Haify Margaret Karram. Margaret je vzdělanou a dynamickou osobností, která dál formuje a prohlubuje spiritualitu hnutí. Hnutí má své sídlo v Castel Gandolfo, v budově darované Janem Pavlem II.

Výrazným spolupracovníkem hnutí Focolare byl německý teolog a biskup Klaus Hemmerle. Ve spolupráci s ním byl učiněn důležitý krok a hnutí se otevřelo ekumenické spolupráci s biskupy různých církví. V roce 1972 se uskutečnilo první ekumenické setkání a vedle ústředí „Centro Uno“ vznikl také sekretariát biskupů – moderovaný ekumenickým Centrettem z pověřených biskupů. Tato ekumenická setkání byla po mnoho let moderovaná pražským arcibiskupem Miloslavem kardinálem Vlkem. Každoročně se v některé zemi konají několikadenní setkání, která spojují biskupy různých církví a vytvářejí duchovní jednotu v Kristu. Mezi těmito pracovníky církví vznikají hluboká přátelství na základě vzájemného respektu a křesťanské lásky. Na setkáních bývají biskupové římskokatoličtí, pravoslavní, luterští, anglikánští, reformovaní, letniční a z dalších denominací a nejrůznějších zemí světa.

Sám jsem byl do tohoto společenství pozván kardinálem Miloslavem a moje první setkání se uskutečnilo ve Stuttgartu v roce 2004 na konferenci křesťanských hnutí „Together for Europe“. Od té doby jsem se zúčastňoval každoročně těchto setkání a od roku 2021 jsem členem koordinační skupiny – Centretto. Podílím se na přípravě setkání biskupů a také loni a letos jsem mohl aktivně připravovat několikadenní setkání v Augsburgu. Na tomto místě se setkalo téměř 60 biskupů různých církví, kterým zaslali svůj pozdrav papež František, ekumenický patriarcha Bartoloměj I. a anglikánský arcibiskup Justin Welby.

Proč právě Augsburg? K této lokalitě nás při přípravě vedlo více důvodů. Dnes je Augsburg považován za město míru a jeho historie je velmi bohatá. V Augsburgu došlo v roce 1518 k památné disputaci Martina Luthera s kardinálem Cajetánem, při které se ukázaly závažné rozdíly a došlo k rozkolu. V roce 1530 se v tomto městě za přítomnosti císaře konal sněm, který nakonec přijal Augsburskou konfesi. Církev se znovu rozdělila.

Před 25 lety (1999) došlo v Augsburgu opět k mimořádné události. Mezi katolíky a evangelíky bylo podepsáno společné prohlášení o ospravedlnění, které ukázalo, že k tomuto tématu je přece jen možné vyjádřit sjednocující stanovisko. Toto prohlášení podepsal za Vatikán kardinál Edward Cassidy a za Světový luterský svaz jeho tehdejší předseda biskup Christian Krause – aktivní účastník mnoha setkání biskupů – přátel Hnutí focolare. Později se k tomuto prohlášení připojili metodisté, reformovaní i anglikáni. Po 25 letech od podepsání jsme se chtěli ohlédnout a vyjádřit vděčnost za tento významný ekumenický počin, který prolomil řadu vzájemných odsudků z minulosti. Vždyť hlavním tématem letošního setkání biskupů bylo: „Odvažte se být jedno: Výzva Ježíše, žít budoucnost nyní.“ V Augsburgu jsme byli na pozvání katolického biskupa Betrama Meiera a evangelické diecéze, do které patří také kostel sv. Anny, ve kterém došlo k připomínaném podpisu prohlášení o ospravedlnění.

Letošní setkání potvrdilo oprávněnost svého názvu. Na těchto setkáních skutečně žijeme budoucnost již nyní. Během několika dní zapomínáme, že přicházíme z různých církví a fungujeme jako společenství jedné Kristovy církve. Během dne se střídají přednášky, osobní svědectví, modlitby a různé typy bohoslužeb slova i bohoslužeb eucharistických. Každý den se zpravidla slaví eucharistie podle liturgie některé církve. Letošní setkání se zaměřilo na ekumenismus ve spojení s misií. Vždyť, zvláště my v Evropě, potřebujeme obnovit svou evangelizační službu uprostřed našeho chaotického kontinentu. Bylo povzbuzující, že jsme mohli nahlédnout do zápasů a zkušeností biskupů ze zemí jako jsou např. Filipíny, Indonésie, Pákistán, Indie, Izrael, Jordánsko, Etiopie, Uganda, Burundi, Jižní Afrika, Brazílie, Venezuela, USA aj. Tato pestrá paleta nás vedla k pozornému naslouchání a přímluvným modlitbám. Svět se rychle mění a probíhá zápas o hodnoty a často zuří i války o přírodní zdroje a nová území. Zvláště válka na Ukrajině a válka v Izraeli a Gaze byly předmětem rozhovorů a modliteb. Zajímalo nás, jak se v tom orientují různé církve globálního světa. Na co dávají důraz a jakým způsobem slouží a plní Kristův odkaz?

Jednotlivé příspěvky přinášely celou plejádu nejrůznějších pohledů a zkušeností. Hlavním moderátorem byl katolický biskup z irského Limeriku Brendan Leahy. O synodalitě a misijním poslání církve ve světě hovořila Margaret Karram, která byla loni v říjnu na pozvání papeže Františka hlasující účastnicí biskupské synody. O míru a ekumenismu hovořili anglikánský biskup Trevor Williams a anglikánský arcibiskup Irska John McDowel. O vztahu misie a ekumenismu promluvil Pavel Černý z Církve bratrské a o ekumenismu a zkušenost církve z doby apartheidu přiblížil anglikánský biskup z Jižní Afriky Charles May.

Rev. Callan Slipper z Anglie přiblížil tzv. „přijímající ekumenismus“, který je otevřen podnětům druhých a je připraven akceptovat vše, co obohatí spiritualitu a život církve. Misií se zabýval také Jesús Morán, víceprezident Focolare. O konceptu „Ježíše opuštěného“ rozvinutém Chiarou Lubich, promluvil katolický teolog Hubertus Blaumeiser. K tomu všemu zazněla celá řada osobních zkušeností z nejrůznějších částí světa. A to je při těchto setkáních biskupů – přátel hnutí Focolare – velmi důležité. Vždy je patrný důraz, abychom nezůstali jen v rovině teorie, ale žili svou víru společně s druhými. Z České republiky se tento rok zúčastnil také olomoucký biskup Antonín Basler. Účastníci byli srdečně přijati starostkou města Augsburg na radnici. Mimořádnou událostí byla také návštěva ekumenického centra Focolare v Ottmaringu. Na tomto místě jsme mohli vidět praktickou službu ekumenické komunity, která slouží svému okolí. Tam probíhá také dialog ekumenický a mezináboženský.

Co tato ekumenická setkání vyjadřují? Hnutí focolare se snaží jít cestou duchovního ekumenismu. Neznamená to, že by bylo opomíjeno biblické učení, ale protože doktrinální dialog je často zamrzlý a nesměřuje kupředu, spiritualita Focolare dává možnost přijímat druhé bez předsudků a vyzdvihovat to, co nás hluboce spojuje. Důraz na jednotu v Kristu je velmi silný a vytváří atmosféru úcty a respektu, a to v široce mezinárodním společenství. Je možné sdílet zápasy jednotlivých biskupů nejen z Evropy, ale také z Asie, Ameriky, Afriky i Středního východu. Účastníci zde v prvé řadě nemluví za své církve, ale sami za sebe. Někdy dochází i ke vzájemným zpovědním rozhovorům. Ke spiritualitě Focolare patří důraz na Ježíše, který je přítomen v našem středu, ale také důraz na Ježíše Bohem opuštěného na kříži. Je za tím Kristovo zvolání „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil“. To je hlubina zápasu našeho Pána na golgotském kříži, kdy jeho Otec, který se dříve přiznával ke svému milému Synu, nyní neodpovídá. V lidském životě jsou také chvíle, kdy následujeme Ježíše, ale najednou neslyšíme Boží hlas a Otec mlčí. Následujeme svého Spasitele i v opuštěnosti a samotě. V životě mnoha lidí jsou „temné noci duše“, kdy trpíme a někdy umíráme. Ve společenství biskupů to někteří takto prožili. Před několika lety jsme ztratili dva své bratry – biskupy ze syrského Aleppa. Byli neznámými ozbrojenci uneseni ze svého města a již je nikdo neviděl. Letos jsme měli mezi sebou poprvé anglikánského biskupa z Pákistánu a sdíleli s ním jeho zápasy o náboženskou svobodu a prostor pro život církve. Pravoslavný biskup z Etiopie nám přiblížil své následování Ježíše opuštěného, když v místě jeho služby v provincii Tigrai bylo v posledních třech letech povražděno 1,1 milionu obyvatel. Tento bratr se ptal, jak je možné, že světová i církevní média mluví o Ukrajině, Izraeli a Gaze, ale svět ohledně genocidy v Etiopii mlčel a ani ekumenické organizace se těmito hrůzami nezabývaly. Takové zkušenosti mi umožňují vidět svět v globálních souvislostech. Pro nás skutečně není snadné pochopit, proč některé africké a latinsko-americké země přehlížejí naše evropské problémy, včetně probíhající ruské agrese na Ukrajině.

Velmi silným zážitkem bývá každoročně tzv. „pakt lásky“. Je to něco, co pochází od samotné Chiary Lubichové. Zpravidla ke konci celého setkání se v některém kostele uskuteční chvíle čtení Božího slova a modliteb. Poté je připojeno společné vyznání jednoty v Kristu. Jsou v něm vyjádřena např. slova, že „tvoje církev je i mojí církví a moje církev je tvojí církví“. To je něco, co předchází teologický dialog a je znamením křesťanské jednoty. Toto společné vyznání lásky je dokonce na oltáři stvrzeno podpisy účastníků a následuje i vzájemné obětí a žehnání Božím pokojem. Není divu, že toto neformální ekumenické společenství je skutečně založeno na vzájemné lásce, úctě a hlubokém společenství, ve kterém je Kristus skutečně středem.

Je však třeba vyjádřit i bolest rozdělení církví, protože ještě není plná eucharistická jednota. V přítomnosti biskupů a arcibiskupů se snažíme dodržovat předpisy. Když slaví eucharistii římští katolíci, potom protestanté a pravoslavní přicházejí kupředu se zkříženýma rukama a místo živlů přijímají požehnání. Když slavíme eucharistii po protestantském způsobu, potom zase katolíci přicházejí se zkříženýma rukama pro požehnání. To, co je možné vidět, je velká podobnost eucharistických liturgií. Vyznání víry, vyznání hříchů, absoluce, slova ustanovení, modlitby, to vše je téměř totožné či velmi podobné. Při Kristových slovech ustanovení „toto je mé tělo“ a „toto je má krev“, člověku hned do mysli naskočí, že v evangeliu není nic o způsobu Kristovy přítomnosti. Boží slovo klade důraz na to, že Kristus je přítomen a dává nám sám sebe. Nejsou tam žádné prvky aristotelské filozofie, ale ani zwingliánské zkratky. V liturgiích všech církví je důraz na jedení a pití Krista. Tady zůstává rozum stát a je možné dobře pochopit, že mnoho lidí, a zvláště mladých křesťanů, už nemá trpělivost čekat na pokusy o teologické precizování toho, co je Božím tajemstvím. Vždyť Bůh je větší, než si dovedeme představit a Duch svatý věje, jak chce. Nelze se divit, že současná postmoderní generace nebude čekat na dogmatická vyjádření nevyjádřitelného a že již mnozí praktikují eucharistickou pohostinnost a slaví eucharistii na různých místech v naší zemi i ve světě společně. Na setkáních biskupů jsme skutečně jedno v Kristu a nepozvat svého přítele a bratra ke společnému stolu je mrazivým závanem středověkých mocenských zápasů.

Zmínit je třeba také zázemí celého setkání, které vytvářejí focolaríni a focolarínky z různých zemí. Obětavě simultánně tlumočí program i bohoslužby do několika jazyků. Řada z nich žije ve společenství ekumenických domů v mnoha zemích světa. V těchto malých společenstvích je církev živá a angažovaná ve službě a dialogu. Komunitní životní styl je příkladem a inspirací pro současnou konzumní společnost. Ukazuje k duchovním hodnotám, které jsou opomíjeny. Letošní ekumenické setkání biskupů různých církví přineslo povzbuzení, radost a inspiraci. Přineslo i modlitební úkoly a sdílenou bolest. Podle účastníků bylo toto setkání velmi dobré, srdečné a zanechalo na nás duchovní stopy. Téma misie a ekumeny mezi účastníky rezonovalo a přineslo zajímavé rozhovory. K nim se vázaly také diskuse o synodalitě v církvi, ve stínu podzimní biskupské synody v Římě. Na takovýchto setkáních, jako byl Augsburg 2024, vypadá situace církví nadějnější, živější a duchovnější než v běžné každodenní práci. Naše společné vyznání víry v jednu církev obecnou a apoštolskou, dostává alespoň jisté kontury.