Raymundus Lullus

Specifickou postavou mezi učenci a mysliteli scholastiky je Raymundus Lulllus (1232-1316). Systém, který vytvořil, je založen na logice a na kombinatorických postupech a je naprosto originální. Raymund, jinak též Ramon Lull, pocházel z katalánské nižší šlechty, narodil se v Ciutat de Mallorques (Palma de Mallorca). Jeho otec sloužil pod aragonským králem Jakubem I. Dobyvatelem, a Raymund proto vyrůstal u dvora, kde se nakonec stal vychovatelem aragonských princů. Vedl čistě světský život, věnoval se prý i dvorské poezii, oženil se a měl rodinu. V roce 1263 se mu zjevil ukřižovaný Kristus a Raymund se rozhodl pro zásadní změnu v životě. Chtěl se stát misionářem a hodlal zakládat školy, v nichž se další misionáři budou moci naučit orientálním jazykům, aby mohli obracet muslimy na křesťanskou víru.

Vstoupil k františkánům, cestoval za vzděláním, naučil se arabsky a začal se věnovat misijní práci. Na cestách po Evropě, ale i Asii a Africe, zejména mezi muslimy, hlásal křesťanství a zároveň své učení, podle něhož lze vše, včetně křesťanských pravd, poznat rozumem.

Bývá označován za praotce orientalistiky, protože na koncilu ve Vienne v roce 1312 prosadil zřízení katedry hebrejštiny, arabštiny a chaldejštiny na několika významných univerzitách (Bologna, Paříž, Oxford, Salamanca), což mělo křesťanským misionářům usnadnit jejich působení. Při své vlastní misijní cestě do Tunisu byl téměř ukamenován muslimy; unikl sice, ale brzy poté zemřel. Okolnosti jeho smrti nejsou zcela jasné, nevíme tudíž s jistotou, byl-li ukamenován v Bougie v Alžíru, jak píše Kopp ještě v roce 1886, nebo – což je pravděpodobnější – zemřel-li na Mallorce.

V 15. století se objevila legenda, podle níž Lullus přežil kamenování muslimy a po setkání s Arnaldem z Villanovy se začal věnovat alchymii, aby s její pomocí získal prostředky na křížové tažení proti islámu. V Anglii prý vyrobil spoustu zlata, které však král Eduard III. (panoval v letech 1327-1377) použil k jinému účelu. O této historii se pochybovalo již v 17. století, nicméně s konečnou platností byla zavržena až koncem století 19.

Raymund napsal téměř 300 spisů, většinou katalánsky (je vůbec prvním autorem katalánské literatury) a arabsky, usiloval však o latinské verze všech svých spisů, a právě v latinském znění se jich většina také dochovala (arabské texty se např. ztratily všechny.) Psal texty na témata filosofická, teologická, lékařská, matematická, astrologická i právní, a mimoto psal alegorické příběhy. Za zásadní spis je považována Ars magna (Velké umění), věnovaná logice: podle Raymunda je logika, které v tomto kontextu říká ars combinatoria, umění rozlišovat pravdu od nepravdy a nacházet pravdy nové. Rozum při tom přísně logicky kombinuje pojmy podle určitých postupů. Tyto logické postupy Raymund zpracoval do systému sedmi tabulek, které měly podobu kruhu (říkal jim logický stroj). Může se říci, že tak anticipuje teorii logických kalkulů a praxi algoritmického řešení logických úloh. Je tedy možné dobrat se pravdy, a to i pravdy metafyzické, čistě rozumovým způsobem.

Tato metoda, pro niž bývá Lullus označován jako výstřední racionalista, není jeho jediným přínosem k evropskému myšlení, formuloval také zásadní teze k metafyzice a zvlášť k teorii poznání. Jiná jeho charakteristika, jen zdánlivě protikladná, zní: mystický hledač harmonické moudrosti.

Přestože Lullus výslovně kritizoval alchymii, po jeho smrti mu bylo připsáno několik spisů o alchymii, stal se tak téměř patronem alchymistů s pověstí mága a oblíbencem manýristického 16. století. Jeho kombinatorika a nauka o živlech byly dostatečnými záchytnými body pro alchymistické interpretace. Vznik pseudo-lullovského souboru není plně objasněn. Víme, že zhruba od roku 1370 se Lullovi podsouvaly některé z již existujících alchymistických textů. Po útocích ze strany dominikánského řádu se 20 z jeho spisů ocitlo roku 1376 na seznamu zakázaných knih a v roce 1390 zakázala teologická fakulta pařížské univerzity šíření jeho nauk. V průběhu 15. století vzrostl korpus na padesátku textů, rozšířen o další údajné Lullovy spisy. Dále byl rozšiřován ještě počátkem novověku. Lullus tak byl stylizován do role jednoho z nejvýznamnějších středověkých alchymistů. K jeho obdivovatelům patřil již v 15. století Mikuláš Kusánský, později Giordano Bruno, Leibnitz, ale i Jan Amos Komenský.