Přítomnost a budoucnost církve

Tato slova autor přednesl během setkání pražské obce s brněnským okruhem ES o Letnicích 1995

Je dobře, že se aspoň někteří odpovědnější křesťané zabývají úvahami o budoucnosti církve. Jistě, smíme doufat, že brány pekelné církev nepřemohou. Jenže je na všech nás, aby tou Kristem zaštítěnou církví zůstala i ta naše, které se říká římskokatolická. Na to totiž žádnou pojistku nemáme. Vždyť všechny známé křesťanské církve byly kdysi založeny na Petrovi - skále. A ne každá přítomnost leckteré z nich je záviděníhodná.

Všichni patrně znáte knížečku profesora Häringa. Aspoň někteří znáte asi velice pozoruhodnou studii Klostermannovu Priester für morgen z konce let šedesátých. Anebo aspoň myšlenky Urbanovy či Mandlovy nebo Bonaventurovy.

Někdy se zdá. že některým křesťanům o budoucnost ani tak nejde, bojují výhradně jen o přežití zde a teď. Jenže od počátku dějin církve platilo, že víra, naděje a láska mají společný pramen i společný cíl. A všechny se vzájemně podmiňují.

Naděje, to je důvěra opírající se nikoli o zkušenost, ale o víru. Tedy prazvláštní důvěra. V našem případě důvěra v budoucnost jakoby už vtělovanou, jakoby UŽ, ačkoli fakticky JEŠTĚ NEexistující. Jenže každá budoucnost koření v přítomnosti. A tak může být reflexe přítomnosti zároveň i službou budoucnosti. Ne automaticky ovšem, v tom je ten háček. Je totiž doopravdy třeba, jak tvrdí sv. Petr, být vždy připraven dokázat vysvětlit důvody své naděje - tak se totiž verifikuje i zdraví přítomnosti.

Žijeme z boží vůle právě teď. Není už středověk, kdy si papežové Řehoř nebo Bonifác mysleli, že právě církevní hodnostáři mají veškerou moudrost k řízení světských záležitostí. Není ani starověk, kdy pokorný Petr dovolí jakémusi teologovi Pavlovi z Tarsu veřejně kritizovat hlavu sboru apoštolů, že se prý nechová náležitě, ba pohoršlivě. Žijeme dnes. Jaká je tedy naše současná církev? Jaká by měla být? A jaká může vlastně v daných okolnostech být, jsou vůbec nějaké důvody k naději? To jsou otázky, na které s vámi chci hledat odpovědi. Sám mohu jen nastínit svoje názory, možná se mi to zdaří, možná nikoli. Možná, že pomohou i vám, možná se ukáží nepoužitelné. I my, každá a každý z vás, jsme tou naší církví. Jsme církví nikoli z vůle vlastního těla či rodinné nebo klanové autority (řečí bible: "z vůle muže"); jsme každá a každý církví z vůle Ducha svatého. To k čemusi vyzývá.

Žijeme právě na konci dvacátého století. Je to století, kdy krize jednotlivých společenských útvarů přerostly v krize celých státních celků, dokonce kontinentů. Dosavadní životní styl jedince i společnosti se rozpadl - a nejen u nás, v postkomunistických zemích. Důsledky takové ztráty popsalo už více sociologů i psychologů: Snad nikdy nebyla bytostná nejistota člověka tak dalekosáhlá a tak destruktivní. A ani současný věřící není ušetřen těchto tlaků.

Na tuto bytostnou nejistotu lze reagovat tak, že do všeho společensky významnějšího rozhodování se zapojí co nejvíce lidí. Jsou to sice lidé chybující, ale pokud jsou ochotni si vzájemně naslouchat, korigují se; vedou spory a za nesprávná rozhodnutí nesou osobní odpovědnost. Historie tohoto století ovšem předvedla i jiný model reakce na existenciální nejistotu. Postupuje se pak právě opačně: rozhodující společenská moc se centralizuje do stále užších a užších gremií a zároveň se totalizuje, zahrnuje nejen sociální, ale i osobní sféru, manipuluje intimnem, city, pravdou, étosem. Zcela zásadní dějinotvorná i intimní rozhodnutí se odosobňují a zaštítí se takovou nebo onakou neomylností (neomylná je podle některých takových vládců síla pancéřových divizí, podle jiných propůjčí neomylnost ta správná strana ideologické barikády, třída, pravda, vůle lidu nebo jiných "mocností"). Není pak divu, že původní krize se oddalováním řešení jen prohlubuje, kosmos se pak orwellovsky rozpadá na permanentně válčící seskupení. V takové době bytostných nejistot tedy žijeme. A dotýká se všech struktur, kterých si vážíme nebo aspoň toužíme vážit. Také naše církev katolická je do té míry, do jaké je viditelnou společností, ponořena do všeobecné krize současné lidské společnosti. Některá znamení její krize připomeneme:

Krize

Krize pojetí služby

O krizi systému povinných nedělních bohoslužeb víme všichni. Málokdo ovšem si při tom připomene, že když se tridentský koncil rozhodl takovou povinnost uložit ve svědomí jako všeobecně těžce zavazující, považoval za nutné vytvořit k tomu i vnější podmínky. Vznikl tak systém, přežívající formálně dodnes, ovšem dnes dalekosáhle vyklouben ze svých původních předpokladů. Dodnes je každá diecéze rozdělena beze zbytku na farnosti. Dnešní farnost ovšem není tak velká, aby každý z farníků mohl dosáhnout svého faráře nejdéle po hodině pěší chůze a už vůbec nelze žádat, aby se věřící se svým farářem osobně dobře znali. Homilie proto snadno sklouzne v anonymní moralizování, protože adresát je až na výjimky neznám. Služba svátostí se koncentruje do zpovědnic; jenže jak ukazují ankety, ve zpovědnicích požadují lidé duchovní vedení, které ovšem za takových podmínek nemohou dostat. Podobné vykloubení forem může doložit praxe přípravy na manželství - mnohý z farářů nemá víc sil než formálně zjistit, zda jsou splněny kanonické podmínky platnosti a dovolenosti. S výjimkou tenké vrstvy více uvědomělých katolíků se tak z původní služby růstu těla církve stala služba presbyterská už jen jakousi komplikací všedního života katolíků, dokonce někdy i jen příležitostí vybrat desátek.

Krize teologického studia

Nemluvím o situaci jinde, kde ji neznám. Ale na pražské fakultě nelze nevidět ohromující devalvaci nejen teologie jako vědy, ale i samotného studia. (Ten názor ovšem není jen můj, v soukromí jej potvrzují i ti, kdo za úroveň studia odpovídají.) Tato fakulta ovšem vědecky vychovává (spolu s interdiecezním seminářem) i budoucí presbytery na několik generací. Nejen kaplany, nejen faráře, ale i budoucí ordináře. Ti všichni budou žít ve společenské situaci zcela odlišné od minulosti, kterou se dnes profesorský sbor snaží v iluzivních jevištích restaurovat. Jako výzbroj si do složitých rozhodování dospělé existence ponesou hrst naučených pouček, nikoliv výsledky studia schopného dalšího pokračování.

Krize svobody

Dnešní průměrný katolík nechce být svobodný, protože nechce nést odpovědnost za své činy. Na to prý má ne-li kněze, tedy určitě biskupy a svatého otce, ti prý musí lépe vědět, co má zítra pan Opršálek z Veverské Bítýšky udělat a co nesmí. Tak to nejen funguje v myslích, tak to slyšíme z kazatelen a čteme v oficiálním církevně cenzurovaném tisku.

Jestliže lze být bez obtíží neschopen svobody v dětství, v dospělosti je taková impotence tragická nejen pro osobu, ale i pro společnost z takových tvořenou. Důsledky jsou pak zřejmé: Krize svobody nemůže nebýt krizí lásky. Není potom vůbec divu, že se praktickými rozhodnutími anebo postupy likviduje mezicírkevní ekumenický dialog; chybějící vzdělání nahrazuje fundamentalistická nesnášenlivost, neúcta k nekatolickým nicméně legitimně křesťanským tradicím jediné Kristovy církve (viz celibát, svěcení žen, pastorace ztroskotaných manželství), pastýři stád nečelí vlkům, ale hledí uhájit svou vlastní nevím čím ohroženou existenci, své image "nahoře"...

Krize věrohodnosti

Slyšel jsem tuhle při mši ve farním kostele pozoruhodnou přímluvu: "Aby církev zůstala majákem lásky"... Všichni ovšem společně bez rozpaků na to odrecitovali: "prosímetěvyslyšnás". Nikdo patrně neshledal, že stěží lze ve vztazích naší církve k ponejvíce sekulární společnosti najít něco, co lze i bez básnické licence nazvat láskou; tím méně se ptá, zda má být majákem. Modlíme se tedy, ale sami svým modlitbám nevěříme; jak by jim měl věřit svět? Jakou nadějí pro něj mohou být?

Anebo naše schopnost učit: Když Ježíš získával své prvé posluchače, neoháněl se při tom žádným glejtem, nebylo to třeba, bylo totiž co poslouchat a posluchači přiznávají, že "jim srdce hořelo". Dnešní církev sice ztotožnila své slovo s výrokem božím, ba je zvykem každému na potkání předkládat k věření, že její autorita je prostě neomylná. Jenže to už současný svět dávno nechápe jako přednost, spíš jako důkaz nekritických nároků na apriorní věrohodnost. Není pak divu, že ať má či nemá v konkrétním tvrzení autorita pravdu, svět jí nevěří už ze zásady.

Chci tím naznačit, že naše slova se vyprázdnila podobně, jako se vyprázdnily předlouhé řeči politiků za totality: nikdo tehdy už nečekal, že se v tom projevu dozví cokoli o míru, o pokroku, o smyslu práce, o úspěších nebo neúspěších, ač se to těmi pojmy jen hemžilo. A tak mluví-li dnes kazatel, málokdo si všimne, má-li náhodou dnes co říci. Hájí-li celibát, málokdo mu věří, že jej považuje za svatodušní charizma. Žije-li bez ženy, rozumí se tím bez řádné manželky... Mluví-li nebo píše o spravedlnosti, pak každý posluchač či čtenář předem ví, že se autor cítí poškozen nedokončenou restitucí, ale posluchače se to stěží bude týkat.

Právě zde, ve fatální ztrátě věrohodnosti je třeba hledat zdroj permanentní krize církve, která měla být společnosti světa zvoucím znamením, dokonce svátostí. Krize dávno už přerostla v krizi věrohodnosti všeho trochu ideálního i v obecném povědomí politiků a úředníků.

Malou ukázku naší snad neuvědomělé neupřímnosti nabízí např. eucharistická modlitba, mešní anafora, kterou bez rozpaků recituje katolický kněz současnosti na památku svého Krista a Pána. Ta mešní anafora v prefaci říká:

"Děkujeme ti, Otče věrný a milosrdný, za Ježíše, tvého Syna a našeho Pána a bratra. Vždyť jeho láska vždycky patřila chudým a bezmocným, vyvrženým a hříšníkům, a nikoho v nouzi neponechal bez povšimnutí. Jeho život a jeho evangelium nás učí, že jsi Bůh, který se člověka ujímá. Proto tě chválíme a velebíme, proto hlásáme tvou dobrotu a věrnost, proto zástupy andělů..."

Co tedy dělat, aby svět mohl uvěřit v takového Boha? Zná přece jen bohy nemilosrdné: úspěch, peníze, regulace porodnosti, zná dozorce nad desaterem, dozorce nad desátky, nad nerozlučitelností manželství...

Dlužíme rehabilitovat

Pojem spásy

Je smutným faktem, že naše současná katolická církev vidí spásu fakticky jinak než tahle její modlitba. Svou spásu - záchranu před marností bytí - už přestala hledat v kříži a milostivém vzkříšení; hledá ji v sebezáchovných manévrech klerikalismu. Sází se na vliv diplomacie a na vliv ekonomických nástrojů. Pěstuje se tužší a tužší centralizmus, dokonce prý z boží vůle monarchický a fundamentalistický; ideál církevního služebníka se vidí a odměňuje na "cyklistech", kteří se směrem vzhůru hrbí, směrem dolů šlapou. Podporuje a odměňuje se výchova infantilní masy slepě poslouchajících a tabuizuje se moc vůdců. To všechno jistě s úspěchem funguje, ale kříž a nedělní jitro k tomu netřeba.

Nezakrývám, že tohle vše se osvědčuje jako úspěšný model společenské vlády, osvědčuje se to ostatně už dobře tisíc let. Nepopírám, že taková církev je pak institucí přece jen respektovanou i nevěřícím světem a je jakoby nesmrtelnou. Jenže nemohu uvěřit, že právě pro tohle byl ochoten Kristus Ježíš žít a riskovat kříž, právě pro tohle že by byl láskou Otcovou vzkříšen. Moje církev jako by nevěřila, že ukřižována dojde vzkříšení, proto se opět už opevňuje majetkem i kázní proti pomyslným nepřátelům vně i uvnitř, proto trestá a vylučuje údajně zlé, ale především nonkonformní.

Moje dosavadní víra v evangelium mne nabádá hledat spásu jinde než v moci a síle instituce.

Pojem služby

Sekularizovaný svět za doby Nazaretského stejně jako dnes potřebuje něco docela jiného, než oč naše církev usiluje. Svět ztratil schopnost budovat domov, proto hledí jen a jen na svůj momentální přítomný prospěch. Takový svět ovšem zničí přírodu i životní podmínky lidí, nerozumí smyslu rodiny a plodí zakomplexované a agresivní jedince. Tenhle svět potřebuje znovu objevit mezilidskou důvěru, anebo se v úzkostné agresivitě navzájem vyvraždí; potřebuje zážitek milosti darmo a v hojnosti rozdávané, aby ochutnal skutečnost lásky a nemusel sahat k drogám a surrogátům všeho druhu. Takovou spásu, takovou záchranu by i tenhle sekulární svět přijímal rád. Jenže církev má prý jiné starosti než demonstrovat na sobě samé vítězství kříže.

Myslím, že by naši současníci měli na našich osudech, na našem snažení, na našich investicích i na prohrách zhlédnout nebo aspoň vytušit jinou spásu, tu, kterou Ježíš našich evangelií opravdu zvěstoval, nabízel a skutečně také poskytoval.

Pojem evangelizace

Naši současníci by měli zažít radikálně jinou evangelizaci, než jim dosud servírujeme v rozpačitých nitrocírkevních dokumentech. Je třeba tyhle pojmy nevymýšlet, ale převzít je poslušně přímo v pramenech, v bibli a v dějinách odezvy.

Když kdysi v nazaretské synagoze hlásal Ježíš, že přichází boží království a že je to možné poznat na těch a těch znameních, byla to pro mnohé nesporně dobrá zpráva, euangelion i pro ty, kteří nebyli nijak ideologicky předzpracováni. Dnes se hlásáním evangelia rozumí indoktrinace, opakování nebo přetlumočení katechismu, reklamní show zvoucí k účasti na folklórních slavnostech, anebo reklama pro vlastní služby poskytované za takovou či onakou úplatu, jakýsi nábožný byznys prý v zájmu obou stran. Nejde už o naději ve změnu stavu vyděděných, jak o tom hovořil Izaiáš, nejde už ani o činy, které tuto změnu stavu vyvoleného lidu dovolily ochutnat i těm, kteří záchranu potřebovali nejvíc. Tenkrát zbožnost lidu evangelisté nejen neovládali, ale často ani nechtěli ovládat. Tak rozuměl poslání "hlásat radostnou zvěst" Ježíš: hle, hluší slyší, slepí vidí, pro chudé se našlo řešení. Nic z toho neleží na srdci dnešním evangelizátorům ex offo, ti totiž vidí evangelizaci v reklamě tomu, co právě umí: fráze o společenství, o lásce pastýřů, o nezastupitelné roli černého muže v suknici, o nekonečné ceně toho či onoho zbožného úkonu, ke kterému ovšem nutno zaplatit spoluúčast klerika.

Sekulární svět ovšem v tomhle nemůže žádnou dobrou zprávu pro sebe zaslechnout; ten svět se musí infantilním reklamám náboženství smát, sám dokáže přece dnes manipulovat trhem (i trhem idejí) mnohem úspěšněji.

Navíc tento svět moc dobře ví, že je mnohonásobně vinen: je vinen stěhováním národů v Africe, Jižní Americe, ve východní Evropě. Ví, že je vinen mnichovanstvím nejen kdysi, ale dodnes provozovaným místo odpovědnosti za budoucnost. Ví, že je vinen mrzačením přírody, postupem pouští na zemi i v duších. Je vinen, a potřebuje věrohodnou zvěst o odpuštění, o přijetí marnotratných, o realitě smíření, o schůdnosti manželské odpovědnosti a odpovědnosti za rodinu.

Proč však tomuhle provinilému světu nestačí svědectví bible? Chybí mu k tomu u nás vyznání víry v tyhle zázraky. Ten provinilý svět neméně dobře ví, že i církev je mnohonásobně vinna a že se pokání pod různými záminkami vyhýbá - právě tak vyhýbá, jako kdyby sama v odpuštění nevěřila. A tak se mu právem zdá, že žádnou dobrou zprávu ani zaslechnout nemůže.

Pojem smíření

Křesťané sice o smíření hovoří často, ale jejich řeč ty ostatní k spoluúčasti neláká. Pokud se v katolické církvi mluví o smíření jen v souvislosti s přejmenováním staré známé zpovědi na "svátost smíření", neřeklo se ještě vůbec nic; zpověď je, jak známo z dávnověku dětských let, jedním z hlavních pilířů kněžské nepostradatelnosti. Ale že by mohla ještě něco vyřešit? A co vlastně, říkají si, když hledí na nás zpovídající se?

Z odpuštění, z umění převzácného se stal napřed rituál, pak mimikry pro zbabělce neochotné přiznat svou odpovědnost neméně veřejně, jak ji veřejně pošlapali. Nakonec zbyl už jen rachot slov. Pokud totiž odpuštění nepředchází skutečné vyznání a skutečné přiznání, je mrtvým rituálem, tragikomickou fraškou bez jakýchkoli personálních důsledků. Odpouští-li Bůh na naši vlastní žádost tak, jak odpouštíme my sami, pak hříchy docela úspěšně zadržujeme. A tedy hřích nadále intoxikuje nitro člověka, ten člověk chtě nechtě musí v duchu zbrojit na chvíli takzvané spravedlnosti, kdy se konečně pomstí za všechna ta skutečná nebo jen zraněnou fantazií zkonstruovaná příkoří.

Jenže naše církev nemiluje pokání, vyhýbá se mu pod jakoukoli záminkou. Jako kdyby v jeho moc sama nevěřila.

Podobně by mohlo být dobrou zprávou pro dnešního ne-zbožného člověka smíření, vůbec i jen schopnost jít s někým odlišným kus cesty společně. Smíření je uměleckým dílem. Má tedy šanci jedna ku tisíci, že se podaří jen tak náhodou, samospádem dějin, bez toho, že by předcházelo odpuštění, pravé a poctivé vyčištění všeho toho starého kvasu nespravedlností, křivd, opomenutí i zlomyslností.

Bylo by ohromnou službou světu - tomu světu, který náš nebeský Otec miluje - kdyby ten svět opět směl zakusit něco z naší poctivé zkušenosti smíření. To smíření je poctivé, je-li lidsky pravdivé, je-li zvoucí svou vlastní přirozenou vůní (ta nadpřirozená následuje tu přirozenou, učí svatý Tomáš).

Jaká by ta církev přítomnosti měla tedy být

Motivy a odvaha k činu

Máme nejen obecné myšlenky, máme přece i program, jak být těm pravdám právi. Jak? Stačí si poslechnout pokračování oné již citované anafory:

"Slavíme tedy, Otče přelaskavý, památku našeho smíření a zvěstujeme dílo tvé lásky: tvůj Syn přešel do nového života svým utrpením a smrtí a vstal z mrtvých do tvé slávy....Ať se ve víře a lásce sjednocujeme ve společenství s římským biskupem Janem Pavlem a našimi biskupy. Otevři nám oči pro každou potřebu a nouzi; a když vidíme, že druzí jsou osamělí a ztracení, vlož do našich úst to pravé slovo; dej nám odvahu k účinné pomoci tam, kde jsou chudí a utlačení. Učiň církev studnicí pravdy a svobody, spravedlnosti a pokoje, ať lidé mohou načerpat novou naději..."

Netřeba se vymlouvat, že to nebo ono nesmíme, že nám brání, že o nás nestojí atd. Je třeba tu pravdu nejen uznávat a vyznávat, ale také konat. Máme víc možností, než můžeme stačit realizovat.

Máme velké pole služby v rovinách přirozených, protože přítomnost Ducha při takové službě učiní i z umývání nohou bohoslužbu.

Máme další možnosti i v rovině víry a činu víry, jsme pozváni být svátostí světu, v životě svátostném.

Máme možnosti pomáhat při teologické přípravě laiků.

Máme možnost spolupracovat při výchově k ekumenismu, protože dosud je u nás ekumenismus jen trpěnou anebo dokonce odháněnou popelkou.

Myslím, že důležitější než přízeň mocných je cosi jiného: o budoucnosti našeho díla rozhodne, zda stále ještě věříme v Krista, který nás do těchto závazků povolal. Zda my sami ještě dokážeme věřit v boží království, které stojí za nějaké úsilí, za zklamání, kterými se musíme prokousávat ve své vlastní církvi. Rozhodne víra v církevní smysl našeho mravenčího hemžení pod kopyty koní.

Kéž si tedy sloužíme navzájem podobně, jako si sloužili Ježíš, jeho Dvanáct a nejbližší přátelé - muži i ženy jejich doprovodu. A ta služba nemůže nebýt svátostnou, děje-li se ve víře, naději i lásce. Těsně před Velikonocemi jsme se navzájem ujistili, že nemíníme měnit svůj služebný statut a roli, protože nemíníme měnit Pána svého srdce. V předvečer Letnic vyznáváme veřejně, že Pán našich životů se nám osvědčil jako Pán dobrý, milý, milostivý a spolehlivý. Pán se ukázal Pánem i v čistě osobních krizích, kterých není ušetřen nikdo, kdo je pozván, povolán a vyvolen k jakékoli z pravdivých forem následování Krista, ať se takové následování děje v manželství či v charismatickém celibátu.

Často se pochybuje o tom, zda má vůbec nějaký smysl církev ještě dnes. Vyznáváme, že nám se osvědčila přesto, že se k nám chová její mocenská struktura nikoli jako matka milostivě, ale macešsky a nespravedlivě. Církev není jen hierarchie, ale církví jsou i naši bližní, ti a ty, kteří a které nás podepírají. I díky jim naše věrnost zasetá kdysi jako pouhé semeno užuž umírající přece jen roste a sílí. Myslím, že takovou vzájemnou podporu potřebujeme všichni a trvale, protože doba není pro pravé mezilidsky resp. interpersonálně pravdivé vztahy nejpříhodnější. Ale tou podporou se právě děje společenství církve, právě tak funguje ten chrám Ducha svatého vystavěný z živých kamenů.

Vyznáváme tedy o sobě i o druhých zde: Tyto bezbranné, chybující a selhávající bytosti, jistě mnohonásobně doufající v mezilidskou trpělivost i solidaritu, přesto však často v posledku odkázané právě jen na pomoc boží, jsou dobrým znamením pro každého, kdo potřebuje zahlédnout boží zájem o člověka, kdo potřebuje oporu a vyhlíží svého zachránce a potřebuje tak říkajíc vložit prst do hmatatelné jistoty boží přítomnosti ve svém vlastním životě.

Podobně nesporné ovšem zůstává, že Kristus, ta duchovní skála, jak říká svatý Pavel, vyžaduje od všech generací božího lidu tak či onak odvahu k exodu z establišmentu. Takovým exodem se kdysi boží lid konstituoval. Odvaha k podobným exodům ručí dodnes za identitu božího lidu, za jeho povolání a vyvolení.

Existuje ovšem i církevní establišment. Také církevní establišment podobně jako v kdysi v Egyptě obhospodařuje veškeré hrnce masa. I toho masa, které patří do zdravé výživy a které nám koneckonců podle práva patří. Ale duchovní význam exodu je víc než zdravá výživa a právo.

Establišment vždycky měl a dodnes má i jiné sebezáchovné páky: Správné stádo prý nechává odpovědnost na pastýřích a chová se podle pokynů, přesně podle pokynů; dnes hosana, zítra ukřižuj, tak se chová ukázněné stádo pod holí legitimních pastýřů. Jenže my už víme z pašijí, že Ježíš tuhle kázeň lidu nepřežil...

Ale díky milostivé plodnosti Ducha jsou i dnes v té poušti jedné svaté všeobecné církve vedle přerůzných spolků a úředně cejchovaných územních království fokolare, charismatiků, novokatechumenů či Opus Dei činná také docela obyčejná společenství. Často bezejmenná, bez praporu, bez stejnokroje, zato nikoli neplodná, fungující jako ten petrovský živý chrám, ve kterém mohou utrmácení s jistotou potkat živého Krista, aniž předtím odříkali bezchybně krédo, neřkuli antimodernistickou přísahu.

Je to chrám, kde každý a každá z nás nalézá potřebná znamení milosti: znamení odpuštění, smíření, ovšem znamení milosti vtělené. Inkarnace boží skvělosti je naše sláva i naše bída; nejsme totiž lepší než naši otcové. Skutečně - v dobrých společenstvích je přítomen živý Pán. Proto v takovém společenství nacházejí zranění opět to potřebné minimum sebeúcty, najdou tam impulsy k odvaze doufat, najdou tu podporu v odvaze milovat ve svobodě Ducha svatého.

Shrnutí

Shrnu tedy závěrem, čemu jsem uvěřil a co chci vyznat: Myslím, že každému z nás, mladším i starším, ženám i mužům je i v současné nepříznivé situaci dalekosáhlé církevní krize dostupné toto:

Kde je pole pro ES

(1) služba těm, které se pokouší současná klerikalizace církve vytěsnit z plného společenství života s církví. Tento neblahý trend klerikalizace postihuje kleriky i laiky a mrzačí je. Klerikalizace oklešťuje nejen práva ženy, práva hlavy rodin, práva laika účastnit se tvůrčím způsobem existence církve, budovat její víru zde a teď, formovat její tradici. Klerikalizace bohužel deformuje i přirozené proporce dozrávání osobnosti: v klericích živí neodůvodněné nároky, v ostatních deprese, ve všech komplexy méněcennosti. Je třeba uzdravovat svou vlastní existencí tyto deformované představy o božím dětství;

(2) Boží lid byl křtem pozván a slavnostně povolán ke "královskému" kněžství, ale podobně i "královskému" proroctví a pastýřství. Takové povolání sice nezakládá práva úřadu. Zato zakládá pozoruhodnou podobnost s Kristem Ježíšem, podobnost bez ohledu na pohlaví a společenskou funkci, podobnost nejen zde, ale i na nebi uznávanou, podobnost v díle, podobnost v moci i bezmoci, podobnost ve slávě i v pohaně Krista Ježíše. Současní mocní úředníci tenhle slavný lid degradovali na kojence, vykrmují je lžičkou a baví jej hrami. Je třeba v sobě vzbudit potřebnou odvahu, aby ji mohli pak vzbudit i ti ostatní povolaní; takové dílo je pak i od nás autentickou prorockou, kněžskou i pastýřskou službou těm, které Pán miluje jako maličké.

(3) Naši bližní musí zakusit, že církev není jen kojeneckým ústavem, ba ani jen matkou macechou, ale je domovem. Domovem rozumím místo, kde každý smí a může být, čím vskutku je, netřeba masek ani kostýmů; kde každý smí a může oslavit s blízkými změnu svého smýšlení, nalezení pokladu v poli, dobré zprávy pod tím nebo oním citátem mnohokrát předtím slyšeným, ale hluchým. Právě domov je místo, kde i kámen, dokonce právem staviteli už ocejchovaný jako kamen k ničemu, dostane královskou roli kamene završujícího klenbu k radosti i užitku všech.

Co je a co není naše starost

Není naší starostí, zda a kdy bude užitečná naše ochota sloužit. Ten, kdo nám posílá konkrétní bližní, ten tím dává také konkrétní požadavky na obrysy naší diakonie. Jak učí koncil, je taková služba bližnímu jakoby svátostí už proto, že jsme pokřtěné a pokřtění. Všichni jsme byli křtěni do kněží, proroků a pastýřů a sám Hospodin se ujal našeho přetváření v to, čemu jednou nebe i země řekne "nové stvoření". I tehdy, kdy sice nesloužíme mše, ale třeba umýváme nohy nebo stíráme slzy. V této svátostné diakonii opravdu není rozdílu mezi mužem a ženou, mezi křtěncem ordinovaným a neordinovaným. Tahle bohoslužba totiž slaví inkarnaci boží lásky do nás, služebníků a služebnic neužitečných.

Právě proto musíme sebe navzájem i své bližní znovu ujistit, že ani jejich ani naše věrnost není bláznovstvím, donkichotstvím, nebo dětinskou hrou. Ta věrnost už se osvědčila; nejen kdysi rozkvetla, ale nese i plody a chceme, aby je v Duchu svatém nesla i nadále.