7. neděle velikonoční B

Církev jako lid smlouvy o cestě

(1978)

J 17, 11b-19

Jistě vám neušla nezvykle přátelská atmosféra toho večera, kdy se Ježíš svým přátelům zcela vydává. Dělí se s nimi o vše, čím sám žil, po čem toužil a čemu věřil. Neušel vám jistě nesmírně silný akcent na budoucnost. A možná vás také napadlo, jakou to má či nemá souvislost s naším současným pojetím mše. Měla by mít, bohužel příliš často nemá. K naší velké škodě. Jeden rozměr naší mše je právě rozpomínání se na tu smlouvu o cestě do království.

K smrti na kříži za městem na popravním vrchu přivedlo Ježíše mnohé. Určitě také jeho důslednost v osobní službě lidem a Bohu. Takový rabi je výčitkou mnohým jiným rabínům, kteří svoji roli v božím lidu chápou docela jinak. A jak známo, nejsnáze se člověk zbaví nepříjemného obrazu v zrcadle tak, že zrcadlo rozbije.

Podle mnohých svých současníků ovšem umřel zbytečně, stačilo prý být trochu taktičtější, diplomatičtější, méně tvrdohlavě stát za pravdou. Někteří však naopak pochopili, že dobré a živé věci se nevyrábějí, ale plodí. Kdo se procesu vyhne zkratkou, neporodí myš, ale nic. A Ježíš si předsevzal, že ten lid potřebuje novou smlouvu s Jahvem a také ji založil - ve své vlastní krvi.

V čem že to spočívá? Ježíš měl oproti svým současníkům trochu zvláštní cestu za cílem a smyslem lidské existence. Jeho zbožní současníci, kteří také chtěli dosáhnout téhož, snažili se o ctnost, rozpracovali základní směrnice Zákona do nejmenších logických detailů zorganizovali člověku život všední i sváteční. Věděli dopodrobna, co Bůh chce a co nechce, věděli, jakou obětí Boha obměkčit, když se stane chyba nebo když se stane velká chyba. Věděli, jaký půst člověku prospěje, jaké desátky musí platit, aby nechudnul, právě naopak - přivolával na sebe požehnání bohatství a moci. Izrael byl konečně lid, který už staletí trvá na tom, že nikomu neotročí a že si za svoje spasení odpovídá sám.

Ježíš byl zbožný docela jinak. Říkali o něm, že je žráč a pijan vína, že nedodržuje sobotu, že se toulá po Galileji a nedbá, že s pohany ani s hříšníky slušný věřící ani nehovoří, natož by se od nich nechal pozvat ke stolu. Mýlil se, byl to svévolník, anebo jedinečná výjimka, která si smí dovolit to, co jiní nesmějí? Zdálo se ovšem, že divy jsou znamením, že Hospodina to nerozčiluje, naopak. Mezi jeho blízkými přáteli jeho životní styl ovšem získával na popularitě. Jen nebylo stále jasné, kdo si co smí dovolit.

Mistr odpovídal za své učedníky. Kdo si stěžoval, musel si stěžovat rovnou mistrovi. Bude to fungovat i vzhledem k samému Bohu? Ježíš sice učil své přátele modlit se Otče náš, ale nebylo pochyby, že Ježíš tím „Otče“ vyjadřuje jiný vztah, než měli v okolních národech k božstvům podobně vzývaným jako Otec.

Bylo třeba uzavřít o tom smlouvu. Novou smlouvu. Jenže nikoho to nenapadlo včas. Když Ježíš na toto téma začal při poslední večeři, neměli na to jeho přátelé uši. A tak se museli později prodírat hroznými pochybnostmi a strachem, když byl Ježíš během jediného týdne smeten z jeviště. Naštěstí ta smlouva o cestě uzavřena byla. Jen se jí museli dlouho učit věřit.

A tak můžeme shrnout: Všichni ti, kteří:

- věří v reálnost úmluvy mezi Bohem a člověkem;

- chtějí tuto smlouvu podle svých sil realizovat;

- vidí právě v Ježíšově životním postoji to správné vyjádření svého vlastního životního stylu;

- touží proto s živoucím Kristem na cestě do Království komunikovat;

ti všichni jsou Kristova církev. Je to ohromný lidský proud, valící se dějinami světa někdy přímo, častěji však všelijak bloudící, ale v dějinném souhrnu přece jen postupující k pozitivní Budoucnosti, k jádru Boží lásky. Toto putování (a tím i bloudění a náprava) patří svou podstatou k vyvolenosti Novozákonně božího lidu. Ježíš nám odkázal to putování, sám sebe nazval cestou i bránou. Smlouva v Ježíši jeho prolitou krví uzavřená stále ještě platí. Vše ostatní hledáme cestou. Dokonce i svou cestu v konkrétním čase musíme neustále hledat. Tím se také lišíme a budeme lišit od všech ostatních, často ctnostnějších stoiků či zbožných a opravdových farizeů, kteří vždy s jistotou nejen vědí, jak na to, ale mají pro všechny případy ještě nějaké pojistky. Někdy jsou ty rozdíly příjemné, někdy nás tíží. Ale jsme lid smlouvy o cestě. Je třeba jít a cesty se držet, jak nejlépe jen to dokážeme.

Být křesťanem neznamená získat legitimaci spolku, který vydává předplatní vstupenky do nebe. Křest vůbec nezajišťuje bezpracné výhody, spíš naopak. Dospělý křesťan chápe svůj křest jako vyjádření souhlasu se Smlouvou, totiž souhlas Kristův i můj, že spolu s ním a s ostatními chceme usilovat o totéž, co už Ježíš kdysi dokázal a o co znovu v nových historických podmínkách usiluje, protože dodnes žije. Pro mne dnes žije Kristus i ve vás. Pro každého z vás žije víc nebo méně zjevně v lidech, které potkáváte. I tím je smlouva nová a věčná, že obě strany se neustále v životě setkávají v nových kontextech.

Ta smlouva je ovšem svou podstatou eschaton, cosi už navěky platného, přesto se dnes stále ještě znovu rodí. Nesmí přestat s hledáním a nesmí přestat s následováním. Protože božími dětmi podle smlouvy už jsme, a přece jen ještě ne tak docela.