9. neděle v mezidobí B

Zhoubné bujení zbožnosti zákoníků

(1978)

Mk 2,23 - 3,6

Jak je to vůbec s těmi božími zákony: jsou ještě platné, když už máme Kodex kanonického práva a úřad magisteria? A jestli boží zákon stále ještě platí, proč potom křesťan vůbec nedrží sabat, ale sváteční den má až prvý den po sobotě, a proč katolík v té souvislosti má nikoli sváteční šálom, ale vážnou povinnost pod těžkým hříchem?

Řeknu rovnou: Věřící všech dob domýšleli a stále doplňují dalšími detaily to, co na začátku důvěřivě přijali jejich předkové. A je to v pořádku, dokud jaksi "nevyrostou přespříliš" nad prameny své víry, nad postoje víry apoštolské církve. Rozvoj naukového nebo etického systému je jistě žádoucí. Může se však zvrtnout i do zhoubného bujení; to se stává právě tam, kde prameny víry ztrácejí svou normativní sílu a autonomní rozum, cit nebo vůle současnosti převládne nad poslušností pravdě počátků. Vzniknou tak systémy možná logičtější, možná krásnější, ale ztrácejí schopnost uzdravovat v dějinách průběžně zraňovanou lidskost, klasicky řečeno: nevedou ke spáse.

A tak nás dnešní evangelium vyzývá, abychom si každý a každá v duchu přiznali, co nás vlastně v životě vede, kdo nebo co vám "panuje": zda prameny vaší víry s jejich potřebou následovat Krista, anebo promyšlený, ale dnes už svébytný, na Bibli už nezávislý systém etických pravidel a náboženských autorit. Ani takové náboženství není to špatné, ale s Ježíšovou vírou to často opravdu nesouvisí.

Náboženský systém musí žít, musí reagovat na výzvy své současné doby. Pokud to nedělá, fundamentalizuje a v další fázi pak umírá. Ale může žít také překotně, bez pokory a poslušnosti vlastních kořenů, v popisech lidské fyziologie se tomu pak říká rakovina, v řeči Bible rajský hřích. Právě pro tenhle v dějinách člověka všudypřítomný hřích zhoubné autonomie zavedl Hospodin na lidskou scénu také ozdravné procesy, a tak doplnil dějiny tohoto světa na dějiny spásy.

Právě tak se stává také, že boží lid svému Hospodinu nebo Alláhovi vytrvale předpisuje, co Bůh smí a dokonce musí od lidí chtít a co nikoli. Kdosi z našich prapředků uzákonil, že málo důsledným nicneděláním (včetně chůze například) o dnu svátečním se mezi židy hřeší; jiný to zdokonalil příkazem, že mezi katolíky se hřeší zase tím, že se nejde na mši a zůstane doma. Není pak divu, že mnozí dnešní věřící jsou pak docela bezelstně přesvědčeni, že žádný boží zákon ani neplatí, rozhodující jsou přece prý dnešní náboženské autority.

Ježíš dnešního úryvku zákony o sabatu neruší, naopak. Dostává se do konfliktu s učiteli zákona právě tím, že je božím i lidským zákonům věrný. Ježíšova věrnost však naslouchá pečlivě nejen liteře zákona, ale také smyslu toho kterého zákona. Ježíš tak ctí pramen i jeho rozvoj; a dokáže ve své životní praxi smířit poslušnost a dospěle odpovědnou svobodu.

Ježíš rozumí liteře božího zákona výhradně z celku božího vztahu k člověku, z celkového smyslu té boho-lidské symbiózy. Takový postoj nepotřebuje nikdy boží zákony ani bagatelizovat, ani naopak tabuizovat, jsou a zůstanou znameními vítané boží vstřícnosti vůči člověku.

Zákony kdysi Bohem autentisované netřeba rušit ani po tisíciletích, protože jsou znamením, nikoli snad perfektním popisem ideálních procesů. Smyslem takových znamení je totéž, co je smyslem svátostných znamení: Bůh je tu ten, který svítí na cestu člověka prodírajícího se dějinami ke svému dovršení. Bůh židů i křesťanů se tak projevuje proto, že mu na lidské zralosti a vůbec na zralosti všeho stvoření osobně záleží, líbí se mu, je jeho radostí. Právě na tom se zakládá celá dynamika dějin spásy.

Znalci Zákona se tehdy přeli s Ježíšem nikoli o sám zákon, ale o interpretaci smyslu ustanovení sabatu. Takové pře jsou věčné, dodnes mají náboženští znalci s Ježíšem evangelií podobné obtíže. Kdo chce porozumět sabatu anebo křesťanské neděli, musí se ptát celých dějin spásy; musí začít už v ráji. Pak totiž nepřeslechne za dnešním úryvkem Deuteronomia, jak Bůh stvořitel překonává osudný hřích světa: spása se tu manifestuje exodem z otrocké práce. Deuteronomista však zároveň učí, že Hospodin ustanovil sabat lidem pro radost; ustanovil sabat, protože chtěl lidem a vlastně celému stvoření umožnit předchutnání takového eschatologického, už neodvolatelného šálom. Vše živé má o sabatu zakoušet, že Hospodin se stará a postará; tu a tam zakusíme, že jsme jeho a v jeho náruči je milo. Tenhle prvek nesmí chybět ani křesťanské neděli, má-li být neděle legitimním dědicem sabatu.

Všimněte si, prosím, kdo je podle Marka pánem soboty: Neříká, že Boží syn smí dělat i to, co zákon zakazuje. Právě naopak; říká, že pánem soboty je syn člověka. My všichni jsme pány našich svátečních dní; ovšem podle Ježíšova vzoru jsme jimi až tehdy, jestli svým jednáním - ať už odpočíváním či intensivní činností - v Duchu i popravdě svědčíme sobě i druhým, dokonce všemu stvoření, že hřích světa (a tedy i ten náš) je smířen, že bariéry mezi Bohem a člověkem, Bohem a světem už padají, že lidská "práce" (jako třeba uzdravování) konečně už nemusí být znamením trestuhodnosti člověka i světa.

Ti staří určili pro jistotu počet kroků, který se smí beztrestně o sabatu udělat, aniž by to nebe registrovalo jako práci; takový košer sabat nebyla pak maličkost, už aby byl za námi, říkali si mnozí. Ti dnešní zase neváhají těžce sankcionovat takové katolíky, kteří v neděli nepřišli na mši, ačkoli si včas nezajistili dispens. Slavit svátek se prostě stalo vážnou povinností, hrozící malérem.

Dnešní evangelium k tomu tvrdí, že tahle nekrofilní logika Ježíše dráždí. Ježíšův Bůh naplňoval svůj lid touhou někdy jásat, někdy zvednout ruce, někdy získat pohlazení a jindy sám pohladit. Samozřejmě zasadil taková semena toužení i do toho chromého, nejen do nás zdravých. Té touze je třeba otevřít brány, nikoli je tarasit; naše dějiny se přece mají stávat dějinami spásy! Ne nadarmo také Ježíš v té souvislosti užívá termínů smět dělat dobré: Je třeba pečlivě zvažovat, než se odhodláme někomu nařídit, aby byl tak či onak dobrý. Křesťanu je přiměřenější svědčit, nikoli prostě mocí dělat pořádek tak, že donutíme k němu přesilou.

I ta moc - moc klíčů - je sice legitimní, ale stane se zavádějící, stává se světlem bludičky; a cesty označené bludičkami nevedou do života, ale ke smrti. Proč asi nezhořkla Ježíšovi všechna slova v kritické chvíli křižování? Věřím, že se to podařilo právě díky tomu deuteronomisticky milému Hospodinu, kterého Ježíš celý život vyznával; díky zážitku milostivosti Otce minulých let unesl Nazaretský svou smrt a otevřel se budoucnosti. A právě to rozumíme spásou člověka i spásou stvoření vůbec.

Člověka běžně svazují i mnohá jiná otroctví než otroctví práce v egyptských cihelnách; v Kristově vzkříšení můžeme ochutnat také osvobození jiných vrstev naší lidskosti i našeho světa. Tak třeba podoben otroku vleče se světem slepec, malomocný, nevyléčitelně nemocný, anebo jinak na okraj společnosti těch "řádných" vyvržený. Vlečou se bez odpočinku, bez společenství, bez nedělí a bez dovolené. Kdo z nás chce být Ježíšovým učedníkem, musí slavit neděli také odvážným odstraňováním překážek upřímné radosti bližních z jejich vlastní existence, tvrdí dnešní evangelium. "Pamatuj na mocné boží činy v tvůj prospěch a sám čiň dobré, aby i jiní mohli podobně vzpomínat s díkem", radí už starozákonní autor dnešního čtení.