Jste zde

Změna smýšlení a nevěrnost

autor: 

Jan Konzal

Homilie přednesená autorem 25. března 2004 na postníliturgii smíření Institutu ekumenických studií ETF UK. (1. čtení Iz 50, 4-7 „Neukrývám svou tvář před potupami…“; 2. čtení Jk 2, 14-18 „Víra, není-li spojena se skutky, je mrtvá...“;evangelium Mk 8, 34 – 9,1 „Kdo ztratí svůj život promne“;podklady pro bohoslužbu vyšly vedruhém letošním čísle Getseman.)

Slyšel jsem jednoho novozákoníka, když nahlas přemýšlel, proč Vulgáta převádídost často pojem „změna smýšlení“ (metanoia) slovem„pokání“. To ovšem má významně jinou konotaci. Ať je dobrovolné ztíženímpodmínek existence jakkoli drsné, přijde člověka obvykle mnohem levněji než metanoia.

Celou řadu našich obtížínevyřeší pokání, ale jen stejně poctivá, nicméně jinam mířící změna smýšlení.Například rasový zločin nelze smířit tvrdým postem v žíniciči modlitbou žalmů vkleče na tvrdé zemi, ale změnapostoje k oné rase šanci má. Také dnešní neshoda mezi mistrem a ŠimonemPetrem nevyžaduje od Petra půst, ale lepší porozumění boží vůli spolus poslušností.

Petr si pochopitelně přálKrista, který naštěstí všechno zvládne svojí zázračnou silou. Třeba hlad velmichudých zvládne zázrakem, na požádání odstraní krize člověka a zruší frustrace.Ale Kristus Ježíš měl jinou vizi záchrany lidského a božskéhov jednotlivém lidském srdci.

Šimon nebyl jistě sám, kdotouhy a potřeby svého nevědomí povýšil na normu zavazující s ohromujícísamozřejmostí i Stvořitele a Pána toho nevědomí. Jiní zase pokoušejí Bohazátěží těla i duši dobrovolnou, ale jinakneužitečnou kázní a strádáním a domnívají se, že si tím Boha zavázali jakostranu povinnou je za to ospravedlnit.

Bůh, ten Abbanašeho Pána Ježíše, ten rozhodně nepotřebuje ke své spokojenosti vidět lidsképostavičky padat pod kříži příliš těžkými, a proto velmi záslužnými.

Podle Ježíše znamená zapřít sámsebe to, co může a nemusí být obtížné, ovšem je to prospěšné druhým či věcidruhých. Moje já při tom chtě nechtě musí do stínu. Dobře to vysvětlujev listu Filipským apoštol: „Způsobem bytí bylroven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl, nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebezpůsob služebníka, stal se jedním z lidí. A v podobě člověka se ponížil, vposlušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži. Proto ho Bůh vyvýšil nadevše a dal mu jméno nad každé jméno…“

Je řeč o kenozi.Tenhle typ smýšlení se nezískává v mateřském lůně, s tím na světnepřijde nikdo. Mezi takto smýšlející se dostane jen ten, kdo své staréosvědčené smýšlení sám před sebou zapře a otevře se tomu smýšlení, které vedloKrista Ježíše životem a smrtí do vzkříšení. List k Židům dosvědčuje, že Ježíšzaložil svou strategii podobně jako před ním proroci Samuel nebo Izajáš na naslouchání a smiřování vlastní vůle s vůlíStvořitele a Pána dějin.

Ježíš tedy čekal všez ruky boží, nelíčil pasti a nelovil lepší osud jako kořist. Pokojnědoufal, že v boží dlani bude určitě vše, co je třeba. Bylo tam vše. Jásotzástupů, přátelé, ale také žádný domov – mohl by závidět liškám doupata. Našelv té dlani moc osvobozovat ztrápené, ale také svoji bezmocv Getsemanech a před vrchností politickou i náboženskou. Čekalo tam na nějtvrdé sousto zrady, ale i vzkříšení všech vztahů, které na Golgotě takstrašlivě postrádal. Bylo tam vše, co člověku třeba prožít, aby byl jednouv boží náruči šťasten trvale a bez krizí.

Nejen pro Šimona snícího obožím království dle střihu rybářského podnikatele, i pro každéhoz nás je důležitá mnohonásobnázměna smýšlení. Prožíváme už od dětství kratší či delší období hodně kritická,kdy se musí měnit nejen osvědčené návyky, ale i hodnocení a motivace činů. Jsoumezi nimi i takové kritické zátěže, kdy všechna dosavadní naše reálná víra –totiž důvěra našich srdcí v Ježíšův životní styl – visí na vlásku.

Kdo z vás se necítil ještěk smrti osamělý přesto, že sám dokázal daroval otevřenost a přátelskostmnoha jiným? Osvědčilo se nám, že jsme druhým umývali nohy? Kdo necítil křivduv tom, že zůstal mezi posledními, pokud se nedral kupředu bezohledně? Kdonecítil hořkou chuť, když viděl své vrstevníky obdařené dětmi a šťastnýmipartnery? Kdo bez ohledu na počet vlastních dětí neměl ohavný pocit, že po tomvšem zůstal osamělý nebo osamělá, marně čelící pokušením k zoufalství?

Hormonální výbava našeho těla ajejí přestavby hrají v krizích roli větší, než chceme připustit. Proto jedni nakrizi reagují výkřikem: „Konečně jsem objevil – objevila pravý život a pravéhodnoty“ a své deprese i frustrace přehlušují prožitky, které nabízí „normálnítrh“. Jiní usoudí, že Bůh se na ně zlobí a je třeba si koupit jeho přízeň neboaspoň neutralitu podle prastarých archetypů pokáním.

Nikdo z nás neuhnepsychosomatickým krizím dospělých. Po pubertě není vyhráno, přicházejí neménědramatické proměny v krizi posledního zvonění, druhé mízynebo klimakteria. V jejich rámci člověk někdy tak trpí, že unavenésrdce z posledních sil třeba i rebeluje. Snadno například uvěří, že narozkoš a na úspěch má člověk právo a to je třeba ze skály nepřátelského osuduvylámat třeba i násilím nebo přinejmenším bez ohledu na etické normy. Kdeže paknaslouchání a nastavování hřbetu nebo tváře ztvrdlé jako křemen!

Podobně jako Izajáš, i Ježíš k tomu dnes v Markově textutvrdí, že bída existence nepotřebuje přitáhnout šrouby pokání. Bída a úzkostpotřebuje včasnou změnu myšlení o smyslu života a smyslu štěstí. Změnu, kteráby čelila tiché spontánní změně smýšlení vyvolané fysiologicky nebo obecněpsychosomaticky.

Právě těm, kteří v těžkýcha vleklých krizích slyší ve vlastnímsrdci tak divné a nečekané hlasy a touhy, kdo cítí únavu až k smrti azároveň úzkost, že prošvihnou ten poslední vhodný okamžik, právě těm mířídnešní úryvek o smýšlení nebezpečně lidském, o potřebě nechat si poraditStvořitelem těch psychosomatických mechanismů a nasadit smýšlenípoučenější zkušeností toho, komu jsme uvěřili jako Kristu.

Ježíš v dnešním úryvku okříži a následování naléhá: „Snažíte se následovat svého mistra a Pána právětak naivně jako kdysi Šimon Petr, který si roli Mesiáše vymyslel tak, abymesiášský lid už byl bez práce. To nemůže dopadnout dobře. Toužíte po životě,ale nehledáte jej u pramenů, v osvědčené dospělé poslušnosti a vděčné kenozi. Chcete zachránit prchající hodnoty života jinak nežradím jako Dobrou zprávu pro tenhle váš konkrétní osud; vaše víra víc nasloucháa důvěřuje vlastním dojmům a pocitům vašeho já“. A tak musí mistr připomenout,že „O život přijde, kdo jej mocí mermo chce zachránit svými manévry. Ale že setaké stává, že lidé v krizi ponoření skutečně na čas přijdou o vše, coživot člověka dělá půvabným a plodným. Pokud však uhájili důvěru evangeliu isami proti sobě, ten plný lidský život zachránili, nebude jim ani odňat, aninezůstane jalový.“

Je tu také sorta lidí, kteří sesice nenechají zmást panikou psychosomatických bouří, ale s Ježíšem siraději přece jen nezačnou důkladně. Vědí dopředu, že by jako Ježíšovi učedníci nebyli „dostnormální“. Normalita u nich nesouvisí s normou, ale s obvyklostí,s uměním nevyčnívat nad okolí. Mají pravdu, Ježíš nepřipadal normální anináboženským a politickým autoritám, ani své vlastní rodině. Ale tihle milovnícitaktik „za žádných okolností nevyčnívat z řady“ by neměli přeslechnoutneúprosné jádro Ježíšovy úvahy: „Získáš třeba celý svět a nikdo ti jej nebudemoci vyrvat. Ale co s tou kořistí, když život – ten v Bohu, tenjediný z životů, který vydrží s dechem až do bezčasí – ten ti mezitímunikne mezi prsty? Co s věčným životem, který nekoření v Bohu? Co sživotem kdysi možná i šťastným, ale později beznadějně pokleslým na pouhéfysiologické procesy?“

Podle Marka vedl Ježíš ŠimonaPetra ke změně smýšlení šokem – prostě hýčkanému předákovi ohavně vynadal doďáblů. Izajáš léčil tužby „nevyčnívat“z normálního davu šokujícím apelem na důvěru tomu, co boží slovo nabízíjako záchrana. Dnes jsme slyšeli:

„Panovník Hospodin mi otevřeluši a já nevzdoruji ani neuhýbám nazpět. Nastavuji záda těm, kteří mě bijí, asvé líce těm, kdo rvou mé vousy, neukrývám svou tvář před potupami apopliváním. Panovník Hospodin je moje pomoc, proto nemohu být potupen, proto tvář svou nastavuji, jako kdybybyla z křemene, a vím, že nebudu zahanben.“

Jen fanatik dokáže slyšetv těch verších proroka Dobrou novinu. Anebo ten, kdo doopravdy vsadil naJežíše a nepočítá ztráty, které to s sebou snad nese. Takový ovšem museldůkladně změnit smýšlení a dalekosáhle překročit svoji důvěru ve zbožné nebodokonce sekulární normály a přiklonit se k Ježíšově závěti: „to čiňte namoji památku“.

Velikonoce jsou časem, kdy sičistíme prameny svých existenciálních kalkulací. Obnova křtu vyžaduje obnovuvíry jako důvěry Dobré zprávě – i tehdy, kdy šokuje. Změna postojů však nebudenikdy levnější, než je odevzdání veškeré nashromážděné kořisti a vzdání sevšech práv skutečných i domnělých výměnou za důvěru v toho Otce, který sepostaral o Nazaretského. Nezakrýváme si, že se postaral tak, jak to líčí pašijea příběhy o vzkříšeném. Právě proto si je o velikonocích připomínáme.

Někdy je v boží dlaniveselo jako na svatbě v Káni, někdy tam na nás čeká jen hlad a zima, samota aumírání. Ale nikdy se tam nenajde nesmyslno. To jápovažuji za dobrou zprávu o spáse každé myslitelné budoucnosti.