Dne 13. 3. 2004 proběhlo ve vinohradském sboru CČE zaznačného zájmu vzpomínkové odpoledne na Miroslava Heryána,který zemřel před rokem. Jeden z příspěvků přednesla Lucie Kráčmarová.
Miroslav Heryán v Radotínském sboru
Více než jeden rok uplynul oddoby, kdy nás zanechal tady, aby vstoupil Jinam. Odchodem se jakobyzviditelnily poklady, nesené jeho životem. Nemálo z nás prožívá osobnímblízkost s ním ještě dlouho poté, co jsme připustili, že se zde tváří v tvářjiž nesetkáme.
Do radotínskéhosboru jsme přišli s manželem krátce po svatbě roku 1986, kdy nám dohromadynebylo více než 40 let. Postava Miroslava Heryánabyla pro nás od počátku zcela nezaměnitelnou a inspirovala nás více, než jsmesi dokázali v průběhu dalších sedmnácti let uvědomit. Teprve s odstupem časusnad člověk může lépe vnímat pestrost a bohatství člověka, jímž jsme byliobdarováni v rámci celého společenství radotínskéhosboru.
· Prostor pro setkání, včetně připuštěnínečekaného či nechtěného, objevení vlastní ceny, nenásilí, síla v hledánídalších mnohdy překvapivých možností.
· Přinesl nový model sboru, sice bezduchovního vůdce, zato se spoustou rašících jadérek, kolem kterých seshlukovali další.
· Naučil mnohé vnímat bohoslužbu jako prostorsetkávání nejen skrze kázané slovo, ale i skrze výtvarné, dramatické areflexivní aktuální projevy a otevřenou komunikaci. Zvláštní místo v bohoslužběpatřilo dětem jako rovnocenným partnerům v božím lidu, jako těm, kteří mohou amají co říci a jejich přítomnost je Bohu zvláště milá. Díky jeho inspiraci semnozí začali hlouběji zabývat teologií a rozšiřovat své obzory.
· Otevřenost pro různost přitahovala do sborulidi, kteří se míjeli ve škatulkách různých společenství se sebou samými. To ssebou neslo i problém zraněných a nešťastných lidí, kteří do sboru přicházeli.Nedostávalo se jim zde autoritativní péče, ale přijetí. Tady bylo možno seučit, jak důležité je, co je vyslovené, a jak důležité (a někdy neskonale více)je to nevyslovené. Přijímal i ty, kdo byli mnohým neúnosnými, a tak vzbuzovalbohužel žárlivost starších bratrů marnotratného syna. Přijímal naivní,nepoučené a často jakoby nepoučitelné s laskavostí, mírem a důstojností ažšarmem. Jindy byl zaskočen hrubostí a přímočarou zlobou.
· Ochota poznávat a potkávat se s jinýmiučila ekumeně – prakticky nejen napříč církvemi, alei ve vlastních řadách. Sbor byl velmi rozmanitý, jak názorově, věkově, tak isociálně.
· Nebojoval za své názory a nenadýmal sepýchou, když přesvědčil o své pravdě demokratickou většinu. Byl spíše tím, kdonese ukazatele, kolik kilometrů a jaké převýšení čeká poutníka na té kterécestě a na člověku bylo zvolit si. Za nesmírně vzácné považuji, že byl ochotendoprovázet i na té ne právě přímé cestě...
· Byl to líbezný člověk, řekl kdosi. Uměl senadchnout a radovat z úspěchů druhých a povzbuzováním budit jejich nadání.Naučil mnohé tomu, že nejde jen o to, co si kdo zvolí, ale jak cestou prochází.Na kazatelně promlouval jako ten, kdo nese zvěst, která je větší než on, ale onse jí chopí, i kdyby byla ve zjevném rozporu s tím, co by on sám volilraději.
Co zbylo?
· Lidé, kteří se cítí být k sobě vázáni,kteří rozumějí bez vysvětlování.
· Náročná kazatelna, nároční posluchačinesnadno odpouštějící neautentičnost nebo moralizování. Naučil hledat zvěst vkázaném slovu a poděkovat tomu, skrze něhož k nám byla donesena. Naučil ptátse, jak je možno rozumět kázanému slovu a chápat, k čemu zavazujepředevším člověka samotného.
· Naučil vážit si svého povolání a míst, kdežijeme. Učil chápat, jak nadstandardní a velkorysé je boží zacházení sčlověkem.
· Jeho život zavazuje k pokračování vtvořivosti, nápaditosti a opravdovosti při neokázalém nesení evangelia tam, kdese právě nacházíme, s vědomím, že na to nejsme sami.
Poslední komentáře