Starokatolický kongres ve Freiburgu
Na počátku stálo jedno velké Ne. Když byl na Prvním vatikánském koncilu, na vrcholku papalistického a antimodernistického proudu v katolické teologii, prosazen jurisdikční primát a učení o neomylnosti papeže a námitky menšiny koncilních teologů, biskupů a kardinálů byly smeteny rázně ze stolu, došlo ke skandálu. Kritikové svorně odcestovali. Řím reagoval nejprve hrozbami a konečně exkomunikacemi. V mnoha případech se pro reformy otevření teologové a biskupové po dlouhých bojích se svým svědomím nakonec podvolili. Jiní, hlavně v Německu, Rakousku a Švýcarsku, vytvořili malé protestní obce. Došlo k pořádání jejich kongresů a v roce 1873 dokonce k - z pohledu Říma nedovolenému, ale platnému - biskupskému svěcení. Biskup samostatné Utrechtské církve, která vznikla r. 1732 z konfliktu s Vatikánem kvůli kompetencím autorit a která neztratila řetěz biskupské sukcese, tedy nepřetržené následnictví biskupů vysvěcených vzkládáním rukou a konsekrační modlitbou již od doby apoštolské, vysvětil Josefa Huberta Reinkense v Rotterdamu podle římského ritu na biskupa. Z počátečního hnutí se stala církev. V roce 1889 se do tzv. Utrechtské unie sdružily za čestného předsednictví utrechtského arcibiskupa Nizozemská starokatolická církev, Katolické biskupství starokatolíků v Německu, Kristokatolická církev Švýcarska, Starokatolická církev Rakouska a Polská národní katolická církev USA a Kanady, a po první světové válce i osamostatnělé starokatolické církve v Československu a Jugoslávii.
Poslední komentáře