Vánoce vznikly v Římě ve 4. stol. jako další křestní termín, když dosavadní slavnost křtu – Velikonoce – přestávala v době masívního růstu církve stačit. Římský biskup Lev I. zvaný Veliký (5. stol.) v kázání v tento den řekl: „Narozeniny hlavy jsou i narozeninami těla“. Je to tedy svátek církve, Kristova těla.
Koncem 70. let jsme sháněli pro naše teologické kurzy starozákoníka. Josef Zvěřina mi doporučil, abych se obrátil na Jaroslava Duku. Ten sice bydlel v Plzni, ale čas od času jezdil do Prahy učit dominikánský dorost. Ochotně moji žádost přijal a v termínech, kdy byl v Praze, učil i nás. Vzdělaný třicátník jen o málo starší než my studenti. V noci se vracel do Plzně, ráno nastupoval do Škodovky, kde pracoval. Moc se ten den nevyspal.
Prvních dvanáct křesťanských století bylo jiné přijímání než „pod obojí způsobou“ nemyslitelné. (Snad jedině kojencům se mohlo podat pouze eucharistické víno. Tento způsob je dodnes praktikován v pravoslaví: služebník namočí do kalicha prst a nechá jej děťátku olíznout.) Pod obojí se tedy přijímalo ještě v době, kdy laici přijímali velmi zřídka. Teprve od 13. stol. se v západní církvi vžilo přijímání laiků pod jednou způsobou, a to poměrně rychle a bez nějakého výrazného odporu.
Emeritní profesor liturgické teologie Univerzity Palackého se narodil 26. listopadu 1945 v Olomouci. Po střední škole studoval varhanní hru na Konzervatoři v Brně (1963–1969). Již během tohoto studia se stal tajně salesiánem. Politické uvolnění koncem 60. let umožnilo obnovit v Olomouci teologickou fakultu, takže František Kunetka mohl v letech 1969–1974 vystudovat teologii veřejně. V r. 1974 byla fakulta totalitním režimem opět uzavřena.
Knihu italského liturgisty Norberta Valliho Ambrosiánský ritus. Stručný úvod, nedávno vydanou nakladatelstvím Krystal v překladu Radka Tichého, jsem četl s velkým zájmem. Skutečnost, že Ambrosiánský ritus, užívaný kromě milánské arcidiecéze i v okrajových částech sousedících diecézí vč.
Zásadní zlom v charakteru liturgického života křesťanské obce (sboru) nastal na Západě ve středověku, v karolínské době (přelom 8. a 9. stol). Do té doby měl každý pokřtěný svou liturgickou roli včetně pravidelného přijímání. Teď se liturgie stala doménou kléru a ostatním věřícím zbyla pasívní role. Důvodů bylo několik. Duchovenstvo začalo být vnímáno jako jakási „kasta“ postavená mimo laos – celek božího lidu. Začaly vznikat národní jazyky, zatímco západní liturgie zůstala latinská. Většina křesťanů jí přestala rozumět.
Od 2. století sestává nedělní a sváteční bohoslužba ze dvou částí: bohoslužby slova a bohoslužby eucharistické neboli večeře Páně. Svědčí o tom první apologie Justina mučedníka, datovaná do pol. 2. stol., v níž se navíc mluví o diakonii.
Výraz svátost (mystérion) se v Novém zákoně nevyskytuje s výjimkou Ef 5,32, kde je takto označen vztah Krista a církve a analogicky k tomu vztah muže a ženy v manželství. Církevní Otcové rozšiřují pojem mystérion na liturgické slavení, kterým je aktualizováno boží spásné dílo v Kristu. Tak Ignác z Antiochie v listu Magnesijským hovoří o „mystérion, skrze které jsme přijali víru“, a má tím na mysli křest. Mystérion není tedy jakousi záhadnou, tajemnou, neproniknutelnou naukou, ale božím činem směřujícím ke spáse člověka.
Troufám si říci, s jistou nadsázkou, že my katolíci žádné „proměňování“ při eucharistické liturgii nemáme. Část, která se tak před II. vatikánským koncilem nazývala, se dnes oficiálně (podle Všeobecného úvodu k Římskému misálu) jmenuje „Slova ustanovení a proměnění“. Problém je v tom, že části křesťanstva situovaly okamžik „proměny“ různě: Západ do slov ustanovení (která jsou s jistými odchylkami popsána v synoptických evangeliích a v 1 K), zatímco Východ, odkud křesťanství pochází, do epikleze (prosby k Duchu sv., aby proměnu učinil). Dnes již tak neuvažujeme.
Poslední komentáře