Obnova liturgie

Tato rubrika bude postupně přibližovat hlavní rysy liturgické reformy II. vatikánského koncilu. Bude konfrontovat záměry reformy se současnou praxí římskokatolické církve v naší zemi. Reforma byla sice navenek zavedena, nebyla ovšem u nás příliš doprovázena obnovou živého vztahu k bibli a zejména přijetím nového pojetí církve, jak uvnitř sebe samé, tak vzhledem k okolnímu světu. Proto se často stává, že reforma vyznívá naprázdno. Liturgie, ačkoli by měla být součástí a vyvrcholením křesťanova života, je od něj mnohdy izolována. Rubrika chce pomoci tyto slabiny odhalovat a ukazovat možné cesty řešení. Rubrika těžko může sama od sebe něco změnit, liturgický život podléhá, a to právem, řízení autority. Může však pomoci rozproudit dialog mezi laiky a kněžími, i mezi kněžími a autoritami.

Rubrika bude zdůrazňovat, jako ostatně reforma sama, ekumenické souvislosti. Vždyť římskokatolická liturgie nyní přijala mnoho prvků staré tradice, které se zachovaly v liturgiích pravoslavných i reformačních. Na druhé straně katolická liturgická spiritualita může být příspěvkem do současné české ekumeny. Ovšem pouze v pojetí posledního koncilu, nikoli v pojetí protireformačního triumfalismu, které v mysli některých katolíků ještě doznívá.

Eucharistická modlitba

Jádrem eucharistické slavnosti je eucharistická modlitba. Do proudu oslavy nebeského Otce a díků za to, jak vedl a vede svůj lid, jak posílá svého Syna, je zařazena zpráva o ustanovení Poslední večeře, o Ježíšově vydanosti za nás, a prosba k Duchu svatému, aby proměnil přinesený chléb a víno v tělo a krev vzkříšeného Ježíše. Tyto dvě části, totiž slova ustanovení (konstituce, v reformační tradici instituce) a prosba k Duchu svatému (epikléze) představují vrcholy eucharistické modlitby. Východní liturgie (včetně katolických) mají tyto části i v misále zpravidla graficky velkými písmeny odlišeny od ostatního textu. Epikléze je zařazena za slova ustanovení. Na Západě byla epikléze dlouhá staletí opomíjena, až téměř úplně v římském kánonu zanikla. Nové eucharistické modlitby římského misálu ji obnovily. Je rozdělena na dvě části, jedna před konstitucí, druhá po ní. Tyto části nejsou sice v misálu zvýrazněny velkými písmeny jako slova ustanovení, ovšem zvýraznění je patrné jinak. Např. předpisy pro koncelebraci ukládají, aby nejdůležitější části eucharistické modlitby, tj. slova konstituce a slova obou částí epikléze, pronášeli koncelebranti společně. (viz Všeobecné pokyny čl. 174, 180, 184 a 188)

Eucharistická modlitba, přesto, že má tyto dva vrcholy, tvoří jeden organický celek. Začíná vstupním dialogem před prefací (Pán s vámi. . . Vzhůru srdce. . .) a končí závěrečným Amen shromážděné obce na závěr doxologie (Skrze něho a s ním . . .). Přednes eucharistické modlitby, stejně jako tří zbývajících předsednických modliteb, je v římské liturgii vyhrazen předsedajícímu knězi. Zde je jeho nezastupitelné místo, ostatní části náleží zčásti nebo úplně jiným účastníkům liturgie. Kněz oslovuje nebeského Otce nejen jako reprezentant obce, ale je na Kristově místě. Na Kristově místě prosí Ducha o proměnění, na Kristově místě bere do rukou chléb a kalich a říká Kristova slova. Lid odpovídá několika aklamacemi - ve vstupním dialogu, Svatý, Tvou smrt zvěstujeme. . ., závěrečné Amen. Toto Amen je nejdůležitější odpovědí obce v celé liturgii. Zapojení jáhna a lidu je v některých liturgiích širší než v římské. Srovnej např. ukázky z liturgií uvedených v minulých číslech. V eucharistické modlitbě liturgie Jana Zlatoústého (nejužívanější východní liturgie, užívaná též katolíky východního obřadu) patří lidu některé aklamace, např. "Tobě zpíváme. . ." na závěr anamneze či "Opravdu se sluší tě blahoslavit. . ." (megalynarion) jako součást přímluv, diakonovi např. velmi důležité trojité Amen po epiklézi, při kterém se na Východě věří, že dochází k proměnění, či přednesení prosby za předsedajícího kněze. Zdá se, že i v římské liturgii půjde vývoj podobným směrem. Např. závěrečnou doxologii Skrze něho a s ním. . . bude možná přednášet celá shromážděná obec, aby tak lépe vyznělo již zmíněné důležité Amen. I navenek bude zdůrazněno, že lid je "stejně důležitý" jako předsedající kněz.

Nejčastější formální nedostatky narušující ducha liturgické reformy:

1. Eucharistická modlitba není pojímána jako nedělitelný celek. Některé části věřící slyší, jiné, třeba velmi podstatné, ne. Je nejen porušením liturgických předpisů (Všeobecné pokyny čl. 12 ), ale i projevem liturgické ignorance, pokud se během eucharistické modlitby např. zpívá "lidová" píseň.

Jeden současný biskup při návštěvě farnosti, kde biřmoval, byl zaskočen tím, že po slovech ustanovení a aklamaci lidu začaly hrát varhany. Situaci zvládl ale výborně. Odmlčel se. . . Administrátor farnosti po chvíli pochopil, v čem je problém, a začal silně gestikulovat na varhaníka. Ten po další chvíli přestal hrát a eucharistická modlitba mohla pokračovat. I to je příklad liturgické výchovy: pozdě, ale přece.

Jednomu celku eucharistické modlitby by měl odpovídat i jednotný vnější postoj účastníků, stejný po celou dobu. Není nikde předepsáno, zda to má být stání, sezení či klečení. Je předepsán pouze postoj kněze.

2. V některých zemích mají k dispozici desítky eucharistických modliteb.

Již i u nás vyšly kromě čtyř v misálu další. Praxe je ovšem taková, že kněží používají převážně druhou, v neděli někdy třetí anaforu. Jakékoli časté opakování, byť krásného textu, vede k tomu, že ztratíme schopnost vnímat jeho vnitřní obsah. Je tedy na místě větší pestrost ve výběru.

3. Slova ustanovení jsou sice jedním z vrcholů eucharistické modlitby a liturgické předpisy uvádějí, že se mají vyslovovat zřetelně, to však neznamená, že by měl celebrant měnit hlas, říkat tato slova "uctivěji". Duch svatý, ten, který proměňuje, není vázán na naše různé grimasy a podobné projevy pseudozbožnosti. Eucharistie není magie, kde "posvátným šepotem" přinutíme bohy, aby konali to, co chceme.

Jiný biskup zastupoval v neděli v jednom kostele. Ačkoli vykonával nikoli biskupskou, ale kněžskou službu, neopomenul si vzít "solideo" - malou červenou čepičku. Opomenul si ji však sundat na začátku eucharistické modlitby, jak velí liturgické předpisy. Vzpomněl si právě při konstituci a rychle ji sundal. Je to ukázka, jak hluboko v podvědomí máme zakódováno obzvláštnění konstituce.

V zemích s vyspělou liturgickou kulturou jsou kněží vychováváni tak, aby slova ustanovení říkali skutečně "in persona Christi" a dívali se na ty, kterým je říkají. Rovněž další, dnes již nepovinné projevy úcty při konstituci, jako je nakuřování či zvonění, nepřispívají ke správnému chápání eucharistické modlitby.

4. Stále se používají, v běžné mluvě i v některých publikacích, pojmy užívané v tridentské mši, jako "obětování", "proměňování". Současný misál takovéto pojmy nezná a je zavádějící používat je.

5. Závěrečné Amen eucharistické modlitby by mělo shromážděním, které se s obsahem ztotožňuje, zaburácet. Někdy to dělá dojem, jako by se lidé při něm probírali z jakéhosi zbožného usebrání hraničícího se spánkem. Eucharistická modlitba není prostorem pro soukromou zbožnost - je určena k přijímání slyšeného. Shromáždění by mělo mít toto Amen na jazyku po celou dobu eucharistické modlitby. (Několikeré Amen v Římském kánonu, které je dnes nepovinné, původně patřilo zřejmě lidu. Pak by tam mělo své místo.)

6. Je absurdní, pokud jsou dětem během eucharistické modlitby zacpávána ústa, nebo jsou dokonce vykazovány ze shromáždění, "aby nerušily". Znovu je třeba říci, že eucharistická modlitba není projevem soukromé zbožnosti, při kterém se někdo může cítit rušen. Je liturgickým projevem obce, ke které děti (jistě jsou pokřtěné) patří.

V příštím čísle si všimneme slavnosti Slova.