Evangelikální hnutí nemá a nikdy
nemělo specifickou nauku o církvi.
Je to naddenominační hnutí bez vyhraněné eklesiologie, jeho
stoupence najdeme mezi anglikány, luterány, baptisty,
metodisty, letničními, ba i mezi římskými katolíky
a pravoslavnými. Pro evangelikální hnutí je ovšem
charakteristický zvláštní způsob zbožnosti a také některé
teologické důrazy, které mají vliv na povahu církevních
společenství, která evangelikálové zpravidla vytvářejí.
K těmto důrazům patří (vedle rozhodující autority Písma a
pravověří starocírkevních vyznání) zejména důraz na osobní
obrácení, pojetí křesťanského života jakožto praktického
následování Krista, důraz na zvěstování evangelia a také
trvání na všeobecném kněžství všech věřících.
V posledních desetiletích se ovšem v
rámci evangelikálního hnutí rozpoutala vášnivá diskuse o
budoucí podobě církve, a to zejména v souvislosti s fenoménem
tzv. emerging church (vynořující se církve).
Hnutí stoupenců emerging church (dále ECH) ústrojně
navazuje na některé důrazy evangelikálního hnutí tradičního
typu, s jinými typickými rysy tradičního evangelikalismu se však
radikálně rozchází. Právě v polemice s některými typickými
„jednostrannostmi" evangelikálního hnutí nabízí hnutí ECH
celostní pojetí církve, které zároveň citlivě odpovídá na
charakteristické rysy a potřeby postmoderní kultury. Tradiční
evangelikalismus vězí podle stoupenců hnutí ECH až příliš v
kulturním paradigmatu osvícenské modernity.
Vzhledem k tomu, že toto paradigma slábne a mizí a postupně se
vynořuje nové post-moderní paradigma, je třeba od základu nově
promyslet podobu církve, lépe odpovídající tomuto novému
kulturnímu paradigmatu.
Většina typických důrazů hnutí
ECH má proto charakter polemického vymezení a zároveň
kritického navázání na tradičnější podobu evangelikalismu,
často jde o odmítnutí (pro evangelikály charakteristického)
„redukcionismu" a hledání celostního pojetí víry a církve v
duchu zásady „nejen, ale i".
Zaprvé: Oproti evangelikálnímu
důrazu na „saving souls" (záchranu duší) volají
stoupenci hnutí ECH po celostním pojetí Božího království a
tedy po (často dříve zanedbávané) sociální angažovanosti
křesťanů tváří v tvář „společenským strukturám zla".
Důležitou součástí poslání církve je podle nich sociální
práce, společenská a politická angažovanost pro spravedlnost,
proti rasismu, diskriminaci, ekologické devastaci planety atd.
Stoupenci hnutí ECH vytýkají tradičním evangelikálům, že se
těmito oblastmi zabývali jen minimálně, že se soustředili
na „záchranu duší", a ne „těl" a společnosti jako
celku. Proti předůraznění janovského a pavlovského Krista
Spasitele volají stoupenci hnutí ECH po rehabilitaci Ježíše
synoptiků jako příkladu praktického bytí pro druhé, jakožto
modelu lidství, hodného následování.
Namísto defenzivního modelu „Kristus proti kultuře"
volají stoupenci hnutí ECH po dynamickém, transformativním modelu
„Kristus proměňující kulturu".
Zadruhé: Zároveň se ale stoupenci
hnutí ECH brání horečnému aktivismu a workoholismu pro Boží
království, který hrozí všude tam, kde si církev uvědomuje
svou spoluodpovědnost za stav společnosti. Naopak povzbuzují
křesťany k objevování
pokladů spirituality v církevní tradici.
Podobně jako kvakeři se snaží kombinovat sociální angažovanost
s prohloubenou spiritualitou. Částečně v polemice s „plochým
biblicismem a verbalismem" staršího evangelikalismu, částečně
v odpověď na postmoderní poptávku po niterné zkušenosti,
vybízejí stoupenci hnutí ECH k čerpání inspirace z pravoslavné
a římskokatolické liturgie a spirituality, k rozvíjení
kontemplativní modlitby, meditačních cvičení atd.
Zatřetí: V ostré polemice s místy
až ideologickým pojetím pravověří v tradičním evangelikalismu
navrhují stoupenci hnutí ECH velkorysou, otevřenou
ortodoxii.
Jsou přesvědčeni, že evangelikální hnutí se nechalo vehnat do
slepé uličky moralismu a doktrinářství v polemickém zápase
s osvícenskou kritikou a modernistickou racionalitou, že
evangelikálové bezděky přijali zbraně a metody „nepřítele"
a vytvořili protestantskou verzi modernistické racionality, že
zabředli do defenzivně apologetické strnulosti a ideologického
lpění na přesných definicích věrouky a mravouky. Navíc se
často takto zformulovaného pravověří používalo jako mocenské
zbraně, nástroje kádrování a prostředku ovládání. Stoupenci
hnutí ECH navrhují namísto teologie jakožto „power
discourse" spíše dialogickou, konverzační a narativní
metodu v teologické reflexi víry. Tedy „namísto dogmat příběhy",
„namísto tezí svědectví", „namísto Desatera Podobenství o
marnotratném synu".
Začtvrté: Oproti staršímu pojetí
církve jakožto instituce a vyhraněného sociálního útvaru s
jasnými demarkačními čarami navrhují stoupenci hnutí ECH pojetí
církve jako sítě vztahů
(relational network),
jako otevřeného společenství „na cestě". Církev má jakožto
„předivo vztahů" a „prostor důvěry" odrážet a
vyzařovat tajemství Trojice.
Proti centrálnímu důrazu na konverzi ve starším evangelikalismu
navrhují stoupenci hnutí ECH respektovat v této věci intimitu
tajemství Božího působení v lidském nitru a individuální
duchovní cestu každého člověka. Přílišné zdůrazňování
konverze se podle nich stává spíše břemenem a snahou
vytvořit schematický vzorec něčeho, co musí zůstat zahaleno
tajemstvím.
Také z tohoto důvodu není ve společenstvích ECH nikterak ostrá
hranice mezi těmi, kdo „už" jsou uvnitř, a těmi, kdo jsou
„zatím ještě" vně. V této věci je ponechána svoboda
poměrně široké škále stupňů participace a identifikace.
Zapáté:
Stoupenci hnutí ECH berou velmi vážně (podobně jako starší
evangelikalismus) misijní úkol církve. Oproti tradičnějším
konfrontačním a monologickým formám zvěstování však velmi
zdůrazňují inkarnační pojetí misie. Teologové, kteří
se hlásí k hnutí ECH, se i v této věci pokoušejí
korigovat některé jednostrannosti staršího protestantismu.
Rozvíjejí proto důsledně „teologii stvoření" a „teologii
kultury". Proti poněkud příliš pesimistickému pohledu na
stvoření a na kulturu (v důsledku hříchu), příznačnému pro
tradičnější typy protestantismu (a také proti odpovídajícímu
předůraznění „spásy duše" a obrácení) navrhují stoupenci
hnutí ECH mnohem diferencovanější, dialogický přístup ke
kultuře, která je koneckonců dílem nejen zvrácených hříšníků,
ale zároveň Božích tvorů a nositelů Božího obrazu.
Kontextualizace evangelia do stávající kultury tudíž není jen
pragmatickou strategií, a už vůbec ne levnou přizpůsobivostí
duchu doby, či nezodpovědným „ztrácením slanosti", ale je
dobře teologicky zdůvodnitelná biblicky založeným učením o
stvoření a jeho dobrotě a o kultuře v jejích stinných, ale i
světlých stránkách a také naukou o Vtělení, chápanou jako
Boží přitakání lidské situaci v jejích proměnlivých
kulturních souřadnicích.
Teologové hnutí
ECH tedy směle využívají některých podnětů Bonhoefferovy
nenáboženské interpretace evangelia a aplikují je v oblasti
misijních a společenských aktivit církve. Společenství hlásící
se k ECH rozvíjejí širokou škálu zájmových činností, klubů
a volnočasových aktivit (kluby pro matky s dětmi, výuka cizích
jazyků, promítání filmů, sportovní kluby, letní a zimní
tábory pro děti a mládež, turistické výlety, kluby pro seniory
atd.) a vytvářejí tak diferencovanou nabídku pro různé věkové
a zájmové skupiny. Stoupenci hnutí ECH prakticky uskutečňují
„etiku radikální pohostinnosti" (inspirovanou evangelijním
vyprávěním): součástí mnoha aktivit, které nabízejí zájemcům
a hostům, je jídlo (resp. společné stolování). Vzhledem
k programově dialogickému, „konverzačnímu" charakteru
hnutí ECH a vzhledem k velmi kladnému přístupu k současné
kultuře (a pro ní typickým prostředkům komunikace) je velmi
důležitou platformou tříbení, reflexe a šíření hnutí ECH
také internet.
Tyto velmi stručně
nastíněné základní charakteristiky a důrazy hnutí ECH nejsou
samozřejmě nikterak neproblematické a některé jsou předmětem
ostré kritiky ze strany tradičnějších evangelikálů. Jistě zde
hrozí přílišné přizpůsobování postmoderní kultuře, dále
konzumní a eklektický přístup ke spiritualitě a duchovním
hodnotám vůbec, ztráta slanosti a nezodpovědné zlehčování
věrouky atd. Nicméně řada podnětů, se kterými přicházejí
stoupenci hnutí ECH, jistě stojí za pozornost a mohou být
inspirujícím východiskem při promýšlení budoucí podoby
církve.
Viz
k této „minimální eklesiologii" evangelikálního hnutí
Blackwellova encyklopedie moderního křesťanského myšlení,
Návrat domů, Praha, 2001, str. 125.
K
těmto důrazům souhrnně viz Stott J., Evangelical Truth,
IVP, Leicester, 1999, viz též (stručně) Hošek P., Kdo jsou
evangelikálové, Dingir 2/2006, str. 50nn.
Stručné
představení této diskuse viz Novák D., The Emerging church -
vynořující se církev, Křesťanská revue 4/2008, str.
8nn.
Viz
k tomu McLaren B., A New Kind of Christian, Jossey Bass, San
Francisco, 2001, str. 28nn.
Viz
k tomu Mobsby I., Emerging and Fresh Expressions of Church,
Moot Com. Publ., London, 2007, str. 20nn.
K
následujícímu viz Landres J.S., Bolger R.K., Obnovující se
duchovní paradigma, Dingir 2/2006, str. 56nn. Důležitou
inspirací stoupenců hnutí ECH je práce J. B. Metze The
Emergent Church, Crossroad, New York, 1981.
Viz
k tomu McLaren B., Church Emerging: Or Why I Still Use the Word
Postmodern But with Mixed Feelings, in D. Pagitt a T. Jones, An
Emergent Manifesto of Hope, Baker, Grand Rapids, 2007, str.
141nn.
Niebuhr
H.R., Christ and Culture, Harper Torchbooks, New York, 1951,
str. 45nn.
Niebuhr
H.R., Christ and Culture, str. 190nn.
Viz
McLaren B., A New Kind of Christian, str. 110nn. Viz též I.
Mobsby, The Becoming of G-d, YTC Press, Oxford, 2008, str.
83nn, a také B. Taylor, Entertainment Theology, Baker, Grand
Rapids, 2008, str. 61nn.
Viz
k tomu McLaren B., A Generous Orthodoxy, Zondervan, Grand
Rapids, 2006.
Viz
k tomu McLaren B., The Church on the Other Side: Doing Ministry
in the Postmodern Matrix, Zondervan, Grand Rapids, 2000, a také
S. Murray, Church after Christendom, Paternoster Press,
London, 004, str. 69nn, stručně též Landres J.S., Bolger R.K.,
Obnovující se duchovní paradigma, Dingir 2/2006, str.
56nn.
K trinitárnímu
pojetí církve v prostředí hnutí ECH viz často
citovanou práci M. Volfa After Our Likeness: The Church as the
Image of the Trinity, Eerdmans, Cambridge, 1998.
Viz
Novák D., The Emerging church - vynořující se církev,
Křesťanská revue 4/2008, str. 10.
K pojetí
církve v prostředí hnutí ECH viz též E. Gibbs, R. Bolger,
Emerging Churches: Creating Christian Communities in Postmodern
Cultures, SPCK, London, 2006, str. 44n.
K tomuto
pojetí misie viz S. Bevans, Models of Contextual Theology,
Orbis, New York, 2002, str. 3nn, a také S. Murray, Post
Christendom. Church and Mission in a Strange Land,
Paternoster
Press, Carlisle, 2004.
Komentáře
„Kristus proměňující kulturu"
Tohle se mi fakt líbí:
>>Namísto defenzivního modelu „Kristus proti kultuře" volají stoupenci hnutí ECH po dynamickém, transformativním modelu „Kristus proměňující kulturu"<<
Tuhle zásadu na konci 60.let prakticky aplikovali různé skupiny či komunity v rámci hnutí Jesus People. Tam šlo o radikální proměnu hippie subkultury skrze slovo evangelia. Výsledkem byla viditelná změna destruktivního životního stylu (drogy etc.) a zároveň silné obohacení americké evangelikální scény psychedelickou kulturou 60. a 70.let - s celou její bezprostředností, nonkonformitou a sociálním důrazem.
Viz.
http://jesusfreax.blog.cz/0712/historie-hnuti-jesus-people-v-usa
http://en.wikipedia.org/wiki/Jesus_People
Samozřejmě chápu, že hnutí Jesus People není asi tím pravým příkladem ECH.
Zajímalo by mě, jestli se hnutí Emerging Church orientuje pravicově či středostavovsky nebo jde napříč sociálním, politickým či kulturním spektrem?
Daggie, EC se rozhodně
Daggie,
EC se rozhodně neprofiluje pravicově, naopak je spíše reakcí na politickou "svatbu" především americké evangelikální scény s republikánskou stranou. (Mimochodem, až do Reaganna prý bylo běžné, že křesťané v USA automaticky volili Demokraty, teď je to z nějakého důvodu obráceně.) Vzhledem k šíři střední třídy v US většina těch lidí jsou ze "středního stavu", ale právě jejich důraz je na sociální angažovanost a prostý životní způsob. Často např. experimentují s komunální formou života (intentional communities, "new monasticism"). Tobě dobře známí Jesus Freaks v Německu jsou do fenoménu EC jednoznačně zařazováni (aniž si toho třeba oni sami jsou vědomi - to je půvab EC, která je opravdu spíše spontánním fenoménem než organizovaným jednotným hnutím).
Ať se daří!
EC
Díky za odpověď. Omlouvám se, ale četl jsem to až teď. V USA jsem objevil další "výhonek Emerging Church": House for All Sinners and Saints - http://www.houseforall.org/ Káže tam reverenka Nadia Bolz-Weber (ordinovaná ELCA). Je to zajímavé. Nicméně protestantské po luteránsku - hodně liturgické. Já jsem spíš na to Písmo.
PS Taky přeji hodně zdaru v tom roce 2011tém po Kristu!