J. byla požádána, aby zajistila ubytování v době
vánočních prázdnin pro skupinu věřící mládeže z Prahy. Ubytovna připadá
drahá nejen jí, ale i paní správcové: .Zkus se zeptat na faře, je tam nový pan
farář, není starý, třeba by pro takovou akci měl pochopení, místa je na faře
dost. J. zvoní na faře, první, co se za dveřmi ozve, je sprška kleteb a
nadávek. Utéci je ovšem trapné. J. tedy vysvětlí svou prosbu. .A pomohli jste
vy mě, když jsem se sem stěhoval? Vy jste nepomohli mě, tak co já bych pomáhal
vám! A víte co, bude Silvestr, tak jděte do hospody!" S hrůzou zkouším
pozorovat sám sebe, co se mnou udělalo deset let pastorace - předpokládám
totiž, že i tento farář byl před celkem nedávnou dobou naplněn ideály. Připomněl jsem v kratičkém článku
v novinách, jakou měla církev autoritu, když se zastávala druhých, a jak
ji rychle ztratila, když se začala starat o své vlastní zájmy. Závěr, který si
z toho vyvodila řada zdejších kněží: Jsem nepřítel církve.
Navštěvuji K. (katolík, otec šesti dětí). Mimo jiné mi říká:
.Na vrácení církevního majetku nemám vyhraněný názor, ale ať už s tím
nějak skončí. Lidé už toho, a myslí tím
církev, mají dost." .Církevní vedení je úplně odtržené od reality. Člověk neví,
z čeho zaplatit inkaso, a oni si vymyslí zasvěcení národa, který ani neví,
oč jde. Nemám nic proti Panně Marii, pravidelně se k ní modlím, ale nikdo
mi nevymluví, že jim nešlo o nás, ale že si chtěli šplhnout v Římě."
.Vidím, jak církev nemá co nabídnout.
Namítnou mi, že .objektivně" má. Ale mně jde o hloubku. Chybí tu místa
duchovního života, domy modlitby. Chybí tu kláštery, formálně se obnovily, ale
žádná duchovní centra tím nevznikla. Je to samé organizování akcí a starání se
o majetek, ale když člověk potřebuje radu v duchovních věcech, najde ji
nejspíš u nekřesťanů. Rozuměj, mám na mysli lidskou stránku věci, ne to, co
přichází od Boha. Diletantsky se sice člověku něco poradí, ale pak se jen
rozpoutávají vnitřní síly, s nimiž si pak člověk neví rady - vidím kolem
sebe i konce zbožných lidí na psychiatrii. Říkám-li, že církev nemá co
nabídnout, myslím tím právě toto: duchovní hloubku. Tu lidé hledají, ale jak
říkám, musí hledat za hranicemi církve. Církev sice má klíče, ale sama
nevstupuje, jak říkal Ježíš už zákoníkům." .V jednom kostele vykládá kněz jen o
málo starší než já: .Svíce je znamením čistoty. A to proto, že vosk nám dává
včela, která nemá nic společného s odporným plozením." Vykládám kázání na hoře.
Jeden mladistvý posluchač pak nezištně daruje příteli jakousi součástku na
auto, a je oheň na střeše. V otázce nastavení druhé tváře je - naštěstí? -
vyznavačem odplaty. Na konci roku vykazuje rodinné hospodaření schodek už 15
000. Na stole se na mě usmívá evangelizační letáček nadepsaný: Kdo zaplatí tvé
dluhy? Přemýšlím, nakolik svá vlastní slova v církvi vlastně myslíme vážně
a nakolik si posluchač musí rychle v duchu dodat, že je to .jen jako".
Dr.K.: .Za totality jsme nemohli veřejně ohlašovat
církevní akce. Vše se svolávalo jen osobním pozváním. Nyní dáme oznámení do
rozhlasu, na plakáty atd., a přijdou stejně jen ti, které jsme pozvali osobně."
Skautská vůdkyně požádala M:, aby jako dcera faráře řekla dětem na schůzce,
proč se slaví Vánoce. Manželka ověřuje, co si malá připravila: .Přeblahoslavený
náš Spasitel. . . .spustí
dcera. Od rodičů tohleto neslyší, kde se to v ní bere? Je to snad ve
vzduchu?
Dočítám se v církevním tisku, že prý za názorem na
vrácení majetku stojí dvě různé představy o roli církve, totiž jedna církevní a
druhá je představou těch, kteří poslání církve nechápou, a tak nic vrátit nechtějí.
Přišly na to nejchytřejší hlavy na velkém sympoziu. Jde tu však jen o vnější
stanovisko? Vím z vyprávění, že
v roce 1968 část studentů olomoucké teologické fakulty chodívala kolem
baráků zabraných církvi s poznámkou: .To bude zase jednou naše." Druhá
část studentů soudila, že je třeba se s minulostí rozejít, přijmout
faktický stav a začít církev budovat nově. Šlo tu také o dvě koncepce církve.
Ta první skupina, která se navíc vyznačovala i udáváním .podezřelých" výroků
zřejmě na dnešní předúnorové poměry v církvi progresivních profesorů, je
dnes, jak se říká, .na koni". Možná ji však vývoj událostí vyhodí ze sedla.
Na Štěpána se vracím autobusem z bohoslužeb. Řidič,
který jindy bavívá autobus kritikou polistopadových vládců, dnes zapnul rádio
s přenosem bohoslužeb. Hned po nastoupení zpozorním, když slyším taková ta
rozpačitá přání Božího požehnání. Pak je celému národu oznámeno, že
v jednom pražském evangelickém sboru vybrali dnes 237 Kč.
V Teologických textech se dočítám, že mladí kněží
propadli ultramontanismu, zklamáni svými profesory a biskupy, kteří většinou
spolupracovali se státem, zatímco Řím se jevil jako záruka aspoň jakési
nezávislosti na státu. Proti tomu
postavili koncepci církve jako .obležené pevnosti". Stalo se prý
v polovině minulého století, já se však ptám, co s těmito mladými
kněžími dnes, kdy je tento postoj v nové situaci anachronismem. Prof.
Schlemmer se tak ptá také, narozdíl ode mne je však nezdolným optimistou. .V
nejbližší době budete mít množství laiků, kteří se začali systematicky
vzdělávat po listopadu 1989 a
jejich vzdělání bude skutečným vzděláním na úrovni doby. Pak se budeme všichni divit, co to udělá
s katolickou církví v Čechách." Při návštěvě Prahy se ptám M., jak
vypadají jeho kontakty s italskými katolíky. .Nemám chuť už nic
organizovat," odpovídá naštvaně. .O prázdninách jsme byli hosty jednoho hnutí,
starali se o nás královsky, přitom sami žijí v dobrovolné skromnosti. Když
pak přijeli do Prahy, nikdo z celé skupiny, která tam byla, ,neměl čas‚ se
jim jednu neděli věnovat. Všichni se na ně usmáli před kostelem, něco zamumlali
a pádili. Teď se blíží léto, tak už zase obcházejí s dotazem, zda se
nepojede do Itálie." Z okresního úřadu mi poslali informaci o konkurzu.
Ministerstvo kultury vyhlásilo .konkurz" na podporu projektů zaměřených na
zvýšení zájmu o .náboženskou oblast". Není teď důležité, že to připomíná cosi
z předlistopadových časů, spíše se ptám, zda jsme opravdu jako církev tak
nemožní, že to za nás musejí dělat občanská sdružení a organizovat ministr?
Poslední komentáře