(výňatky)
Již kolem roku 1904 napsal Maurice Blondel svému příteli,
filoz ofu Auguste Valensinovi, TJ : .Nemůžeme se uzavírat před skutečností, že
se denně přiostřuje napětí mezi dvěma směry, které ve všech ohledech rozdělují
katolíky, a to v otázkách sociálních, politických a filozofických. Mohli
bychom dnes hovořit o dvou bezmála neslučitelných katolických způsobech
myšlení, a to je zřetelně abnormální stav, neboť nemůže existovat dvojí
katolicismus. Nepřestanu identifikovat tyto dva postoje a poukazovat, jak obě
tyto různé tendence v každém z těchto protikladných systémů spolu
vnitřně souvisejí." Základ diference vidí ve dvou rozdílných teoriích poznání:
u křesťanů otevřených nové době je to vědomí propojenosti veškeré dějinné
reality - požadavek, abychom odvážně a solidárně přistoupili k tomu,
poznat svět s jeho vnitřní dynamikou. Naproti tomu u integralistů panuje názor,
že skutečnost by mohla být vyčerpána v abstraktních, pevných a
nezměnitelných pojmech, takže by stačilo jednat s ohledem na správné
pojmy, abychom správně ovlivňovali svět. Těm prvním z jejich východiska,
že i ve vztahu přirozenosti a zjevení panuje stejná propojenost, plyne, že
existují cesty Boží milosti i zdola nahoru; cesty, které vedou lidi dobré vůle -
i mimo církev - skrze správné rozhodnutí do prostoru Boží lásky. Těm druhým je
zjevení předně systémem naukových pojmů, které definitoricky není možno nalézt
nikde v lidském světě, a proto mohou být předloženy pouze čistě shora dolů
církevní autoritou laické veřejnosti k pasivnímu přijetí. Z tohoto
racionalisticko - extrinsického východiska vyplývá pro Blondela přetvoření
křesťanského poselství opět na .zákon bázně a nátlaku", namísto co by bylo
zákonem lásky, osvobozujícím duši. Ve jménu Páně se činí tvrdost, kterou by On
nikdy neučinil, dokonce .pod záminkou, že Mu dáme slovo a zasáhneme jeho
nepřátele, zraňujeme snad jeho samého". Slepý konformismus, požadovaný od
podřízených, je .myslitelně nejradikálnější perverze evangelia", která se staví
vedle modernismu jako neméně .vražedný veterismus (staromilství)". .Logika
integralismu je neúprosná." Jasné pojmové oddělení uzavřené říše přirozenosti a
právě tak uzavřené nadpřirozenosti, které jde shora dolů, vyžaduje od zástupců
říše nadpřirozenosti, aby .se sami ztotožnili s pravdou ve Zjevení, nebo
lépe pravdu Zjevení ztotožnili se sebou, aby se nakonec došlo k teokracii,
mající čistě lidskou podobu, která je sice trvale popírána, ale stále
praktikována". Protože ruka světského zákona již této vládě není
k dispozici, musí být v nouzi nahrazena používáním moci uvnitř
církve. Celá církev je ve .stavu obležení", a jelikož ideální podřízený je ten,
kdo slepě poslouchá, existuje tendence vyhnat z církve všechny, kteří
nejsou beze zbytku poddajní. .Pro nemožnost compelle intrare se bude
praktikovat compelle exire; (. . .) Pán tehdy ponechal devětadevadesát věrných ovcí na pastvě,
aby spěchal za jedinou ztracenou - dnes by mnozí rádi setrvali u jediné věrné,
aby ji ještě lépe uvázali." Vůdčím vzorem je teď .křížová výprava" za práva
církevní moci uznávaná světskou mocí, kterou vede .malý, dokonale proškolený
útočný oddíl odborníků na konfesijní otázky, poddajná elita zmobilizovaných
kostelníků".
Moc (nikoli oprávněná pravomoc daná svěcením ke službě
věřícím) začíná teprve tehdy, když nějaká skupina (ať je již nezávislá nebo
církevně organizovaná) si dá za cíl prosazovat údajné křesťanské vlivy oklikou
přes světské mocenské pozice. Ze světského hlediska normální úvaha (cožpak tak
nejedná politika a hospodářství?), z hlediska křesťanského však políček
všem blahoslavenstvím horského kázání. Moc jako cesta ke vztyčení kříže byla
vždy cestou kolonizátorů (máme se vrátit ke Karlu Velikému a jeho starozákonním
vzorům?), jejichž pustošivá politika nese své plody dodnes, přes vše dobré, co
vykonaly dodatečné misie. Je dobře, že je Vatikán chudý. Vždyť i peníze mohou být prostředkem moci,
s nímž se v době, kdy slovo simonie vyšlo z módy, dá koupit vše
včetně snad i svatořečení. Žijeme v době, kdy se propaganda a reklama
staly velmocemi. Způsobuje hlubokou starost, když vidíme, jak křesťanská společenství
získávají pro sebe lidi často ještě nezletilé, které je možno získat šikovnými
lákadly. Mám celou mezinárodní sbírku stížností podvedených rodičů, jimž nějaká
církevní instituce nebo hnutí odcizilo děti. Více nebo méně nevědomky stojí za
touto propagací názor skupiny, že nejlépe a nejúčinněji reprezentuje katolickou
církev v její integritě. Svatí zakladatelé řádů jako František nebo Ignác
nezískávali lidi pro sebe, ale pro Boží království, do nějž získáme přístup
následováním Krista.
Známe mocná tradicionalistická hnutí, ať již jsou - jak si
myslí - v srdci církve nebo na jejím okraji v jednáních s Římem,
ať je jejich pojem tradice ještě církevně přípustný či nikoli. Znamením obou
skupin - vnitrocírkevních nebo mimocírkevních - je jejich strnulost a
samospravedlnost. Vědomí jejich integrální katolicity jim dává právo suverénně
odsuzovat vše, co je od jejich stanoviska odchylné. Mají pravdu, a to jen oni.
Proč? Protože .tradice" je pro ně. A co je pro ně tradice? To, co bylo. To, co
až dosud pořád platilo. V současnosti se udělá tlustá čára. Je jasné, že
všechna schizmata církevních dějin - při opatrném posuzování, které uznává i
kladné záměry .poražených" - jsou tradicionalistického původu? Co u křesťanů
.platilo" před nicejským koncilem, má platit dál, proto opouštějí ariáni
církev. Co platilo na koncilu v Niceji, má platit v Efesu: nestoriáni
opouštějí církev. Co platilo
v Efesu, musí platit v Chalcedonu: monofysité všech podob se izolují.
Schizma Východ - Západ: až do druhého nicejského koncilu, ale ani o krok dále. Reformace:
co doslova stojí v Písmu, ale sine glosa. Starokatolíci: co dosud nebylo
definováno jako dogma, nemá být ani dnes. Každý velký koncil vytvoří reziduum.
To pokaždé znamená: tradice spočívá v liteře. A nevidíme, že bezduchá
litera zabíjí. Že tradice je zprvu cosi živého, dále se deroucího, vmodlení se
a vhled do živého slova. Dělící čára je vedena tam, kde jsem se jako jinoch
naučil něco, co právě proto má platit jako dogma. Je to tak pohodlné, spočinout zde a nemuset
vyvíjet žádné další úsilí! Rody starokonzervativců rády financují listy pevné
v tradici, ohnivzdorné. Tyto skupiny už všechno vědí, jsou proto ztraceny
pro každý dobře míněný dialog. Když se
Řím o takový snaží, znamená to pro ně: takže vy už chápete, že nakonec přece
budeme uznáni. A když se takové uznání nekoná, potom nemá Řím, jako tak často,
samozřejmě pravdu. Jaký skandál, že se papež společně modlí s jinověrci
(.heretiky")! Jaké pohoršení, že se bratříčkuje s Kristovými nepřáteli, se
Židy? Od kdy papežové pořád cestují po světě? Copak nemají doma dost práce?
Nikdo nebude popírat, že mnoho .progresistických" nešvarů
zvláště u kléru zesiluje tradicionalistické tendence a dalo jim zdánlivě za
pravdu. Lid se musel oprávněně pohoršovat nad mnohým, co mu bylo po koncilu
předloženo - až dodnes. A tak není divu, že se množství dobrých věřících chytá
do sítě tradicionalismu - nemajíce většinou tušení, kde vlastně leží to
rozhodující. Extrémy se navzájem
posilují, ale .progresisté" přitom jsou si jen zřídka vědomi své zodpovědnosti.
To se nespraví opovržlivým pohledem .napravo", a právě tak málo kritikou
zaostalosti Říma. Ale je významné, že na obou stranách existuje silný
protiřímský afekt: Řím je příliš pokrokový - Řím je příliš konzervativní. Snad
Řím skutečně je, při pohledu na celek, ve středu, který by mohl extrémům
objektivně umožnit, aby opět našly svou rovnováhu.
Musíme se oproti věčně včerejším katolíkům rozpomenout na
pravý smysl katolické tradice. Nikoli předávání věčně stejného, tak, jako si
přehazuje řetěz dělníků cihly, ale něco neslýchaně živého, co má svůj poslední
původ v předání Syna skrze Otce lidem, v Kristově předání sebe sama
církvi, v předání apoštolů svým nástupcům: Vždy spolu s krví ze srdce
předávajícího, vždy spolu s připomínkou, aby se neuchovávaly žádné věci,
žádné hotové formule, ale to božsky živé: .Já vím, že po mém odchodu vniknou
mezi vás draví vlci.
. ., kteří převrácenými řečmi se budou snažit za sebou strhnout
učedníky. Buďte tedy bdělí, . . . nyní vás tedy svěřuji Bohu a slovu Jeho milosti. On má moc
vzdělávat." (Sk 20, 29-51) .Od Boha jsme přece dostali sílu, lásku a rozvážnost
ne k tomu, abychom byli bojácní." (2 Tm 1,7) Tradice je integrální jen
tehdy, předává-li církev v Duchu Otce, který sám sebe předává světu ve
svém Synu.
Poslední komentáře