2 K 5, 17-21; L 13, 6-9
Často to slyšíme - snad až příliš často: obrátit se
k Bohu. Snad si pomyslíme, že na nás už to neplatí, protože se už snažíme
delší čas. Ale kdo může říci, že se už k Bohu obrátil celým srdcem? Že už
nezbývá nic, co bychom si chtěli vyhradit pro sebe, že už nikdy neříkáme Bohu:
Ale tady to ne. . . tohle
mi ponechej? Tohle mi neber. . . To už by bylo na mě moc. . . tak daleko to přece jít nemusí. . . Právě lidé,
kteří jsou ochotni něco dát, bývají víc v pokušení, něco si ponechat. Něco
si pořád ještě rezervujeme pro sebe - nechceme, aby byl Bůh i v tom naším
jediným Pánem. A tak je třeba odkrajovat ty vyhrazené prostory a dávat je Bohu
stále víc.
Pokáním se otvíráme Bohu, aby z nás učinil nového
člověka, takového, jaký odpovídá jeho plánům. Je to vlastně zapojení do
Království a to může být z naší strany stále opravdovější a hlubší. Ovšem
nemohli bychom se obrátit, kdyby nás neobrátil Bůh. My jenom odstraňujeme překážky,
ale Bůh přichází sám jako první: jako ten otec, který běží naproti ztracenému
synu - rozevře náruč, ani ho nenechá domluvit - přineste pro něj to nejlepší -
hodujme, radujme se. Tu radost, se kterou z lásky stvořil svět, přináší
Bůh ve slovech smíření. Já ti odpouštím. . . A Boží srdce se raduje. Při odpuštění hříchů se tedy setkáváme
s láskou Boží. Nedostáváme odpuštění pro zásluhy našeho vlastního pokání,
ani proto, že jsme na sebe všechno pečlivě řekli - ale proto, že Bůh nás
miluje. Při odpuštění hříchů se setkáváme s láskou Boží. A to nás zbavuje
úzkostlivosti, ale zároveň nás to vede k tomu, aby naše pokání bylo
opravdové. Aby bylo vnitřně pravdivé.
Právě proto, že nás Bůh miluje.
Můžeme Bohu s velikou důvěrou všecko povědět - jako
dítě - všechno, co bychom chtěli a jak bychom si to představovali - ale pak,
když to řekneme: netrvat na tom, nerezervovat si nic, zcela se vydat tomu, co
Bůh chce s námi učinit.
A k duchu pokání potom také patří - snášet ochotně
obyčejný, všední život - ten suchopár a jednotvárnost každodenního života.
Právě tehdy není od nás daleko Boží království.
Klaďme si tedy otázky - snad si tam každý najde pro sebe
alespoň něco.
1. otázky pro ty, kdo
chodí často ke zpovědi:
Nestává se mi to jen věcí zvyku - rutinou, kdy při tom ani
nepřemýšlím? Uznáváme se přitom za
hříšníky? Nebo si říkáme, že jsme vlastně celkem hodní? Víme, že se přitom
setkáváme s Bohem, který do nás vidí? A který nás miluje? Zaznívají nám ta
slova .ať ti odpustí hříchy a naplní tě pokojem" jako něco, po čem opravdu toužíme?
Je při celé té zpovědi aspoň špetka touhy po obrácení?
Další otázky pro všechny:
Co si ve svém životě pořád rezervujeme? Říkáme .kdybych
byl někde jinde, kdybych měl nějakou jinou práci, kdybych nemusel zrovna snášet
tyhlety lidi" - a to nás vede k tomu, že neuděláme dobře právě to, co máme
udělat - že nežijeme dost intenzivně právě to, v čem jsme - Bůh chce,
abychom právě tam, kam jsme postaveni, vytvořili něco dobrého - třeba aspoň
trpělivostí a nezničitelnou nadějí. Tím, že hledíme jinam, zanedbáváme, co máme
před sebou.
S tím souvisí další otázky: Snažím se poznávat ve
svém životě Boží plán? Nebo si myslím,
že mě Bůh jen tak vyhodil někam náhodou. Jeho jméno je však .ten, který
s tebou stále jde, ví o tobě a přichází ti na pomoc". Prosíme za to, abychom aspoň trochu chápali
Boží úmysly s námi?
A tak sem také patří otázky, jestli od Boha opravdu ještě
něco čekáme:
Věříme opravdu v život budoucího věku? Nebo smýšlíme
v praxi stejně, jako když se řekne: Když člověk stárne, jde to s ním
dolů, a pak už nebude nic? Očekáváme od Boha opravdu budoucí věci, i když si je
nedovedeme ani představit? Jak slabá je naše víra!
S tím souvisí naše modlitba:
Projednáváme si s Bohem své záležitosti? Každý den?
Dovedu se těšit na tu chvíli, kdy na to budu mít čas? Modlím se za to, abych
měl všecko snadné, nebo abych dělal, co chce on?
Modlím se za své sousedy - za své kolegy - za své okolí -
za velké záležitosti křesťanů - za problémy světa?
I to je důležité, jak děláme kříž; možná že automaticky, a
kdybychom se viděli v zrcadle, tak by se nám to nelíbilo - kříž se má
dělat pomalu, on nás cele obestírá - my se do něj zabalíme jako do svého
pláště. A jestlipak nás Bůh nevede
k tomu, abychom se modlili nějak jinak? Možná, že bychom ho měli víc
chválit, i ve svých myšlenkách. Chválit neznamená řečnit, ale spíš můžeme
zpívat. Když člověk Boha chválí, rozevírá se celá jeho bytost, všechno je
v člověku mohutnější - povolí vnitřní napětí, mnohdy se člověk i celkově
cítí lépe. Jak velký díl naší modlitby asi připadá na Boží chválu? A když to
člověk zkusí, tak to za čas jde: už se tak nepropadáme do svých smutků, -
chválíme Boha za to, že je tady, že máme takovou naději. Chválíme ho za každý den - i při všem, co je
v něm těžké. Když ho chválíme, poznáváme víc jeho přítomnost, roste naše
pokora a i naše pokání se stává opravdovější. Při slově .modlitba" by se nám
mělo vybavit spíše .chválit Boha" než .prosit o něco".
A teď moje vlastní já: všichni jsme v něčem
jednostranní; jsme rádi, když nás někdo upozorní na naše chyby? Stojíme o to?
Dovedu o to i poprosit? Snáším kritiku?
Přemýšlím o tom, co se mě vytýká? Nebo to chci umlčet? Jsem sám se sebou spokojen, že jsem dost
správný? Zůstávat na místě je pohodlné - cesta kupředu je namáhavá a nejistá -
kam bych se třeba až dostal, kdybych se chtěl opravdu zlepšit? Čeho bych se
musel zříct, do čeho se pustit? A tak jsem raději spokojen s tím, jaký
jsem - ale Bůh není spokojen se mnou.
Moji bližní (v povolání, ale i doma): Možná, že je příliš
terorizuji - musí platit jenom to, co řeknu já. Nezaposlouchám se, co říká
druhý; nepřeju někomu úspěch; nedávám si pozor, když se ve mně rodí závist a
zášť (nejdřív jako by to nebylo nic - a nakonec už nevidím na tom druhém nic
dobrého). Stojím rád v popředí, rád
se poslouchám, druzí musí poslouchat mé řeči.
Možná, že žiji s někým v nepřátelství; pokud je to na mně -
snažím se to překonat? Pokusil jsem se už o to? Kdy se o to pokusím? Pomlouvám,
zbytečně přetřásám cizí chyby - podezírám, šuškám po straně, a do očí se stavím
jako přítel. Dávám druhým příležitost, aby to dělali tím, že je nezarazím, že
to rád poslouchám?
Pomlouvání a podezírání: to bývá častá neřest každodenních
návštěvníků kostela. Vím, že mám přispívat k dobrému ovzduší ve svém
prostředí? Šetřím se na úkor druhých? (doma či v práci)
Škodím druhým lidem tím, že šířím kolem sebe pesimismus?
Jak se snažím překonávat špatnou náladu, aby tím netrpěli ostatní?
A teď ochota odpouštět:
Připomínám rád - ještě po letech - co mi kdo zlého udělal?
Živím to pořád v sobě? Odsuzuji někoho navždycky, i když se časem změnil?
Jsem schopen tomu, kdo mi ublížil, dát možnost k něčemu lepšímu? A komu
musím ještě opravdověji odpustit, dříve než mohu poctivě stát před tváří Boží
s prosbou o odpuštění?
Ohleduplnost k lidem:
Chodím pozdě, a tím druhé vyrušuji - přicházím třeba na
mši až po začátku, ale ženu se dopředu, takže to všechny vyruší.
Ohleduplnost při dopravě: riskuji, když řídím vozidlo,
říkám si .ono to vyjde".
Ohleduplnost chodců vůči řidičům: přivádím je lehkomyslně
do prekérní situace? (je zajímavé pozorovat, kolik starých lidí přechází
strašně rádo na červenou)
Bezohlednost při kouření vůči druhým, kteří to mají
dýchat. Bezohlednost vůči dětem, mají-li prodlévat v zakouřeném prostředí.
Pro manžely:
Co děláme společně proto, abychom překonávali lhostejnost
jednotvárného života? Máme na sebe navzájem čas? Nepodceňujeme drobné
pozornosti? Slavíme naše svátky?
Vzpomínáme s vděčností na krásné chvíle? Dovedeme si říkat: Děkuji?
Povídáme si spolu o dětech, o jejich výchově, o víře, umíme se společně pomodlit
či musí si každý zalézt někam do kouta?
Pro rodiče:
Vychováváme své děti k samostatnosti? Unikáme před
jejich otázkami? Z pohodlnosti,
z neschopnosti odpovědět? Najdeme si čas, abychom si v dětmi hráli?
Nebo jim dovedeme jen nadávat, přikazovat a hrozit? A zvláště pro rodiče
ženatých dětí: mícháme se zbytečně do jejich záležitostí?
A nakonec, ale ne jako to poslední:
Je na nás spolehnutí, že nezapomeneme - na př. vyřizovat
vzkazy? Jsme-li zapomětliví, musíme si najít nějaké řešení - třeba lístek, kam
to heslovitě napíšeme; jinak můžeme přivést druhého do trapné situace, když měl
třeba něco udělat, a my jsme mu to nevyřídili.
A dále: je na nás spolehnutí, že chodíme včas? Mnoho lidí
nechává bezohledně na sebe čekat, a ani se neomluví: povědomí pro tyto lidské
hodnoty se v nich úplně ztrácí.
A ještě do třetice: je na nás spolehnutí, že vracíme
vypůjčené věci? Jako knihovník mám špatné zkušenosti, že se musí pořád někdo
urgovat.
Spolehlivě vyřizovat vzkazy, chodit včas, vracet vypůjčené
věci:
nepodceňujme to, to jsou také mravní hodnoty. Bez toho by
byly společenské styky narušené.
Kladli jsme si řadu otázek, ale možná že někoho zatěžují
úplně jiné chyby, nedostatky a hříchy. Odprošujeme tedy i za všecko, co jsme
neřekli. Ale především: Co je pro nás to
hlavní, co mně nejvíc brání v cestě kupředu? Co stojí v mém životě nejvíc mezi mnou a
mým Pánem? Na to si musím dát nejvíc pozor.
Poslední komentáře