Dokument Německé biskupské konference vznikal v době, kdy
díky koncilovému uvolnění se začaly v některých skupinách objevovat i
negatívní jevy v liturgické praxi. Měl působit spíše retardačně. U nás,
ačkoli od doby vydání uplynulo 24 let, může spíše přinést řadu pozitívních podnětů
Schváleno na valném shromáždění německé biskupské konference 24. září 1970 ve Fuldě
Předmluva
K cílům liturgické obnovy patří takové utváření celé
bohoslužby, aby vedla - se zřetelem na osobitost a možnosti každé obce -
k vědomé, činné a plné účasti věřících (srov. Všeobecný úvod Římského
misálu - dále jen VÚ - č. 3).
Z toho důvodu musí být pečlivě voleny rozdílné formy
projevu a rity, aby byla s ohledem na konkrétní situaci obce co nejvíce
umožněna plná a účinná účast (VÚ 5).
.Všeobecný úvod Římského misálu" proto obsahuje na jedné
straně základní ustanovení, platná pro všechny formy bohoslužby; na druhé straně
popisuje průběh bohoslužby pro obvyklou bohoslužbu obce, koncelebraci a pro mši
bez účasti lidu. Popisy průběhu mše ve .Všeobecném úvodu" se ale nemají
vztahovat na zvláštní případy jako např. velmi veliká shromáždění, skupiny
dětí, mše s tělesně nebo duševně postiženými účastníky. Kongregace pro bohoslužbu uveřejnila
15.května 1969 instrukci, zabývající se slavením mše u některých těchto skupin;
jedná se přitom i o slavení v malém kruhu. Instrukce celkově zdůrazňuje
právoplatnost a pastorální význam těchto zvláštních skupin. Uznává, že tyto
skupiny vyžadují při hlásání evangelia a slavení eucharistie zvláštní uvážení,
aby se přihlédlo k danostem jednotlivých skupin.
Biskupská konference německé jazykové oblasti se těmito
otázkami zabývala již delší dobu a pověřila studiem příslušných otázek různé
výbory. Jako výsledek průzkumů a porad
vydala Německá biskupská konference pro slavení mše v malých skupinách
následující směrnice. Vyslovuje přitom přání, aby jejich použití přineslo
Božímu lidu co největší užitek. Vedoucí jednotlivých skupin mohou informovat
své biskupy o zkušenostech s touto formou slavení a o otázkách z toho
vyplývajících.
I. část
PASTORÁLNÍ A LITURGICKÉ PRINCIPY
Jak ukazuje pohled do historie, ve všech dobách znala
církev vedle všeobecné - především nedělní - bohoslužby obce setkávání skupin
ke slavení eucharistie. Když dnes znovu zesílilo volání po slavení mše
v malých skupinách, hrálo při tom asi roli, že vzájemná anonymita členů
obce při běžné Getsemany číslo 38 - 19. strana velikosti nedělního
bohoslužebného setkání ve farním kostele bývá pociťována spíše jako překážka
vědomého prožití kolektivního charakteru slavení eucharistie. To platí hlavně,
pokud se jedná o zkušenost obce. Na mnoha místech se vytvářejí substruktury
obce v rodinných kruzích, v sousedských skupinách, pracovních a
zájmových společenstvích atd., jejichž členové mohou prožívat společenství
eucharistie ve svém kruhu a příležitostně na místě, kde jsou zrovna
shromážděni. Podobně to platí ve skupinách, scházejících se kvůli určitému
apoštolskému cíli nebo určité formě náboženského života. V takovýchto skupinách je nezřídka možná
forma slavení mše, silněji přizpůsobená životu a světu představ dnešních lidí.
S tím může být ve větší míře spojena síla prožitku, umožňující
zintenzivnění života víry a ducha apoštolátu.
Druh a způsob spoluúčasti na mši, možný v rámci malé skupiny, může
mít své pozitivní důsledky na celý život.
Situace a skupiny, v nichž má takové slavení mše své
oprávnění, jsou rozmanité.
Je možné zde uvést jen některé příklady.
Existují skupiny, které se scházejí k slavení mše
v malých skupinách při konání společné práce nebo svých společných zájmů
(rodiny, sousedé, apoštolské skupiny a náboženská společenství, skupiny
mládeže, školní třídy atd.). Při
shromážděních, setkáních aj. se může mezi účastníky najít skupina, pro kterou
může být vhodné slavit eucharistii jako skupinovou mši. Příležitosti, při nichž se sejdou menší
skupiny účastníků, jako např. svatby, jubilea, pohřby. Slaví-li se při tom
eucharistie, zasluhuje rovněž doporučení forma mše ve skupině. Zvláštní
situací, při níž je žádoucí forma slavení mše svaté v malém kruhu, je
slavení eucharistie u nemocného. V těchto a podobných
případech jde o to nalézt druh bohoslužby, odpovídající účastníkům a situaci.
Mše není vždy nejvhodnější formou projevu náboženského života. Často by
v malé skupince vyhověl např. jednoduchý rozhovor nad Biblí spojený
s modlitbou, modlitba breviáře nebo bohoslužba slova. Takové a podobné
druhy bohoslužby je proto třeba vzít v úvahu a podporovat.
Rozhodneme-li se z dobrého důvodu pro slavení
eucharistie, je třeba zachovat její strukturu i při mši ve skupince. Nesmí
vzniknout dojem, jako by obvyklá forma slavení mše a mše ve zvláštních
skupinách byly dvě rozdílné věci.
Je třeba uvážit, že ani eucharistická slavnost jako mše ve
skupině není pouhá večeře, nýbrž jako každá mše je oběť a večeře zároveň,
památka na Pána a jeho spasitelný čin na kříži, přítomný pod svátostným
znamením v této slavnosti. Znázornění a uskutečnění nebeské liturgie, jíž
se zde nyní účastní a na níž se podílí shromážděná skupina. Eucharistická
slavnost není nikdy a v žádné podobě založena v první řadě na
prožitku. Je vždy také chválou Boží, a sice nejen jednotlivce nebo skupiny,
nýbrž celé církve za celé stvoření. Ona je .večeří Páně", plným, nezkráceným a
nezadatelným odkazem Pána, jehož slavením nás pověřil .než přijde ve slávě". I když je eucharistická slavnost znamením
radosti a bratrského společenství, nesmí se přesto jevit jen jako .slavnost
agapé", nýbrž si musí podržet svůj nezaměnitelný charakter i ve vnějším dění.
Protože je v slavnosti eucharistie přítomno Kristovo
spasitelné jednání, nemůže se tedy jednat o obyčejné shromáždění věřících lidí,
kteří se sešli jen z vlastního popudu. Spíše se jedná o naplnění příkazu
Krista, jenž je přítomen mezi svými jako jejich hlava a zahrnuje je do svého
konání. Proto jsou všichni shromáždění činní na eucharistické slavnosti.
Přítomnost Pána jako hlavy obce nachází svůj zvláštní výraz
v nezastupitelné službě kněze, který shromáždění předsedá a vyjadřuje
Kristovo jednání. Eucharistie není nikdy
soukromým aktem shromážděných, nýbrž je vždy jednáním církve. Musí být proto
vykonávána v jednotě a společenství s celou církví, která je
zpřítomněna v místní církvi pod vedením biskupa a jeho kněží. Z toho
vyplývá oprávněnost a nezbytnost liturgických pokynů i pro mše ve skupinách.
Právě tak z této skutečnosti vyplývá, že každá eucharistie v malém
kruhu musí být zásadně otevřena vůči větší obci. Skupina se musí mít na pozoru
před každým uzavřením. Je nutné vidět nebezpečí odloučení a všemi silami se mu
vzepřít.
Nesmí proto také nastat případ, že se někdo účastní pouze
slavení mše v malých skupinách a vyhýbá se slavení eucharistie ve větší
obci. Takové omezení účasti na mše ve skupinách je možné omluvit u věřících,
kteří nejsou z různých důvodů (např. věk, původ, chápavost) schopni nalézt
přístup k plnému smyslu a jednání v shromáždění křesťanské obce,
kteří se ale podle svých sil snaží otevřít větší obci.
Spojení s místní církví a celou církví má být také
vyjádřeno v modlitbách a zamyšlení (eucharistická modlitba, přímluvy).
Sounáležitost se má dále také projevit v tom, že se skupinové mše neslaví
bez souhlasu příslušného místního duchovního správce.
Nasměrování mše v malé skupině na slavnost většího
obecenství znamená zejména také přivádět k nedělnímu slavení eucharistie
v obci. To je především třeba uvážit tehdy, je-li slavení mše v malém
kruhu plánováno na Getsemany číslo 38 - 21. strana neděli. Mše ve skupinkách by
se proto měly obvykle konat jen ve všedních dnech.
Protože při mši v malém kruhu je možné prožívat
bezprostředně základní strukturu eucharistické slavnosti, může z toho
vyplynout hlubší porozumění mše ve větším měřítku, např. při nedělní bohoslužbě
obce. Anonymita, existující snad při větších shromážděních, pak nebude tolik
tíživá. Slavení mše v malém společenství pak pomůže k tomu, že se
jednotlivec snáze přizpůsobí velkému společenství.
II.část
Praktické pokyny
1. Místo slavení
Podle liturgických ustanovení může být pro slavení mše
v obci zvolen buďto odpovídající liturgický prostor nebo jiné vhodné
místo. Je důležité, aby vyhovovalo slavení ve společenství, tzn. zvláště aby
umožňovalo činnou účast všech (srv. VÚ 253).
Toto hledisko je třeba uvážit při slavení bohoslužby ve
skupině. Pro ně je velký kostel obecně méně vhodný. Pro slavení mše v malém
kruhu se má dát přednost liturgickému prostoru, který více odpovídá slavení ve
skupině (např. kaple, zvláště tzv. .všední kostel", oratorium, krypta). Kde
takový prostor chybí nebo je jen těžko dosažitelný, je možné použít i jiného
vhodného prostoru (např. obytná místnost, zasedací místnost). Za jistých
předpokladů může být sloužena mše i v pokoji nemocného. Podobně to platí
pro mši v bytě starších lidí.
2. Prostor, náčiní a oděv
Zvláštní charakter tohoto slavení má být vyjádřen také
v úpravě místa. Proto se má
v místě nacházet dobře viditelný kříž. Slavnostní charakter je zdůrazněn
svícemi a výzdobou (srv. VÚ 269 - 270).
Mimo vysvěcený prostor může být použit vhodný stůl (srv.
VÚ 260). Může být tedy použit obyčejný stůl, vhodným způsobem svátečně vyzdobený,
aby se i tím odlišila eucharistická slavnost od obvyklého jídla.
Jako liturgické náčiní se použije miska na hostie (patena)
a kalich, protože vyjadřují zvláštní důstojnost eucharistické slavnosti (srv.
VÚ 290). Jsou vždy na konci slavnosti purifikovány způsobem, stanoveným pro
normální formu mše svaté.
Při mši v malém kruhu musí důstojnosti bohoslužby
odpovídat oblečení, postoj a gesta účastníků. Také při rozmístění shromážděných
kolem stolu, upraveném jako oltář, musí být jasně rozpoznatelné, že se nejedná
o profánní slavnostní hostinu, ale o bohoslužbu. Alespoň při eucharistické
modlitbě se má stát nebo případně klečet.
Smyslem liturgického oděvu kněze je zvýraznit službu
kněze, který reprezentuje v obci Krista a předsedá slavnosti. Nelze tedy
ani při slavení mše v malém shromáždění upustit od oblečení a liturgických
znamení, přiměřených bohoslužebnému konání. Koná-li se slavnost
v bohoslužebném prostoru, má se použít alba, štola a mešní oděv, jinak
zpravidla alespoň alba a štola. V neobvyklých případech může být uznáno
jako ještě dostačující charakteristické označení kněze to, co se uznává při
udílení jiných svátostí, přičemž ovšem nesmí nikdy chybět štola.
3. Průběh slavnosti
.Mešní slavnost bude pastoračně mnohem účinnější, když
budou čtení, orace a zpěvy vybrány tak, aby v co největší míře odpovídaly
dané situaci a náboženské i duchovní vnímavosti účastníků." (VÚ 313)
K tomu může přispět použití pestrých možností výběru, které nabízí
.Všeobecný úvod".
.Kněz má mít proto při sestavování mešních textů před očima
spíše duchovní
dobro spoluslavící obce, než vlastní přání. K výběru
jednotlivých textů
má dojít po dohodě s těmi, kteří budou při slavení
vykonávat určitou úlohu;
k těm patří také věřící, pokud jde o otázky, které se
jich bezprostředně
dotýkají."
Úvod
Úlohou úvodu je .spojit scházející se věřící ve
společenství a připravit je správně naslouchat slovu a důstojně slavit
eucharistii" (VÚ 24). Nastanou případy,
v nichž se při společně strávené době, předcházející slavení eucharistie,
již naplní tento předpoklad. Ale i pak v úvodu vyzdvihne celebrující kněz
liturgický charakter nadcházející slavnosti.
Bude-li třeba, může celebrant po vhodné přípravě využít při oraci
(vstupní modlitba, modlitba nad dary, závěrečná modlitba) možnosti, zmíněné pro
texty v mateřském jazyce v .Instrukci pro překladatele". .Může formulovat
při zachování základní myšlenky předlohy svoji modlitbu tak, aby lépe
odpovídala potřebám dané slavnosti." (srv. Instrukce z 25. ledna 1969,
č. 34)
Bohoslužba slova
Čtení z Písma
Bohoslužba slova při mši svaté je ve své podstatě
shromáždění kolem Božího slova, v němž je přítomen Pán. Proto nemohou být
biblická čtení nahrazována jinými.
Čtení z Písma může celebrant vybrat spolu se členy
skupiny (srov. uspořádání perikop).
Při této volbě je třeba vzít v úvahu:
Mezi zvolenými lekcemi musí být vždy úryvek
z evangelia. Je třeba zachovat
spojitost mezi čtením z Písma a požadavkem konkrétního společenství, .aby
vhodným hlásáním slova Božího věřící dospěli k hlubšímu porozumění konání
a aby byli stále více uchopeni Božím slovem" (VÚ 320). Rozlišuje se mezi slavením ve všední den a
v neděli. V neděli se všeobecně berou čtení toho dne, aby byl oceněn
zvláštní charakter nedělní liturgie jako liturgie celé obce a aby byla
zachována souvislost s liturgickým cyklem.
Na místo
mezizpěvu může také nastoupit ticho k meditaci.
Homilie
Místo homilie může podle situace nastat i dialog, takže se
pod vedením předsedajícího kněze rozvine duchovní rozmluva, jíž se všichni
účastní a k níž přispějí.
V případě, že takovýto duchovní rozhovor předcházel
bohoslužbě, je nasnadě upustit od homilie a na její místo, třeba po evangeliu,
zařadit společné ztišení.
Přímluvy
Vést modlitbu věřících je úlohou kněze. Prosby mohou být
formulovány a předneseny účastníky. Je třeba dbát na to, aby se mimo zvláštních
proseb účastníků dbalo na obecné záležitosti a také tím aby bylo vyjádřeno
společenství s církví a odpovědnost za svět.
Eucharistická slavnost
Příprava darů
Nezpívá-li se, má se zpravidla konat příprava darů
v tichu; je ukončena modlitbou nad dary (srv. VÚ 53). Doporučuje se, aby
byla spoluúčast obce na slavení vyjádřena také podílením se na přípravě darů
(VÚ 101). Symbolický charakter liturgie a jejích prvků vyžaduje, aby byla
eucharistická matérie skutečně uznána za pokrm, jako jeden chléb, na němž všichni máme
účast (srov. 1 K 10,17). Proto má být eucharistický chléb (podle zvyku
latinské církve nekvašený) utvořen tak, aby ho kněz mohl rozlámat na více dílů,
které podá věřícím (srv. VÚ 283).
Eucharistická modlitba
Při prefaci se může vyslovit (přeje-li si to skupina) po
zvolání .Vzhůru srdce" - .Máme je u Pána" na vyzvání celebranta aktuální motiv
díkůvzdání. Celebrant pokračuje a říká
např.: Za toto všechno a za vše, co Bůh činí skrze Ježíše Krista, poděkujme
Pánu, našemu Bohu". Shromáždění odpoví obvyklým způsobem: .Je to důstojné a
spravedlivé". Pak začíná prefací eucharistická modlitba podle předepsaných
textů.
Přijímání
Lámání chleba, které dalo v apoštolské době jméno
eucharistické slavnosti, vyjadřuje účinně a zřetelně jednotu všech
v Kristu. Právě tak je to znamení bratrské lásky, protože tento jeden
chléb se dělí mezi bratry. Tento význam je obzvláště zřejmý právě při slavení
mše v malém společenství. Tato bratrská láska a jednota se může vhodným
způsobem vyjádřit před lámáním chleba, pokud k tomu nedošlo již na začátku
vlastní eucharistické slavnosti. Právě
při slavení mše v malém kruhu je vhodné přijímání pod obojí způsobou. Přitom mají, pokud je to prakticky možné, pít
všichni z jednoho kalicha.
Po přijímání se zpravidla kněz a věřící nějakou dobu tiše
modlí. Také je možné zpívat hymnus, žalm nebo chvalozpěv. Nakonec mohou být
před oficiální závěrečnou modlitbu kněze vsunuty modlitby, formulované
účastníky, které vyjadřují zvláštní význam této eucharistické slavnosti pro
skupinu a její křesťanský život.
Závěr
Pro požehnání se nabízejí rozšířené texty, obsažené
v novém římském misálu. Oznamují
konec liturgické slavnosti a mohou popřípadě tvořit přechod k následující
společné činnosti skupiny. Následuje-li po mši agapé, má být zřetelně oddělena
od předchozí eucharistické slavnosti.
Richtlinien der Deutschen
Bischofskonferenz für Messefeiern kleiner Gruppen (Gruppenmessen), schválené
plenárním zasedáním Německé biskupské konference 24. 9. 1970 ve Fuldě; přeložil
O. Bastl.
Poslední komentáře