Pojetí církve u nejstarších církevních Otců

Václav Ventura

1.       Úvod

Mluvit o pojetí církve u církevních Otců je úkol víc než složitý jednak proto, že eklesiologické texty jako takové se objevují až ve středověku, a to v souvislosti s bojem papežství se světskou mocí, což omezuje rozsah i hloubku pojetí církve.

A jednak proto, že celá další, zejména katolická, eklesiologie je poznamenána či zjizvena polemikami nejprve s protestantismem a později s moderním racionalismem. Tato jednostrannost má jistě nedozírné následky v eklesiologické rovnováze.

Teprve 2. vatikánský koncil představil poprvé celkový pohled na církev.  S 2. vatikánským koncilem se přesunul eklesiologický zájem od otázek moci, práva a autority k eklesiologii společenství a služby. Ale víme, jak jsme na tom s akceptací koncilu.

Nesmíme ovšem pominout všechna předcházející úsilí teologických generací, jež měla jistě vliv i na oficiální teologii církve. Pokusme se nyní na základě fragmentálních informací a textů nejprve o rekonstrukci sebeuvědomování církve v nejranějších údobích.

2.       Novozákonní církev

Společenství první křesťanské generace, která zrodila Nový zákon, nám nezanechala žádnou eklesiologickou nauku.

Přesto můžeme z NZ textů vyčíst něco o životě a problémech prvotních církevních obcí. V dějinách dogmatu se mluví o tzv. „implicitních eklesiologiích NZ" tedy o pluralitních koncepcích církve a křesťanského života.  Mají však zřejmou společnou osu, jsou centrovány kolem zneklidňující a zcela nové zvěsti o přicházejícím Božím království a o tajemství Ježíše z Nazareta, který byl ukřižován a vzkříšen, sedí po pravici Otce a má vládu nad celým lidstvem a vesmírem. Tak zvěst vytváří společenství víry - společenství kolem stolu (eucharistie) a společenství solidarity (diakonie).

Nejmarkantněji je eklesiologie prvotní církve viditelná ve Sk 1, 14; 2, 41-47; 4, 32-35; aj. Církev je tu jako nový Boží lid, Izrael zná již svou vlastní vnitřní i vnější strukturu, vlastní modlitbu, bohoslužbu, praxi. Zároveň je však novou občanskou (politicko- ekonomickou, sociologickou) společností se zcela novou sociální strukturou (Sk 4, 33-35)

Také pojem, který si přisvojují první společenství, není nějaký pojem religiózní, ale občanský, ekklesia bylo občanské shromáždění.

Totéž platí o prvotních církevních strukturách. Rozhodující vliv měli apoštolové.

Ti zřizovali v místních církvích představené - presbytery či starší.  V prvních fázích se v některých regionech nazývali episkopoi - dohlížitelé (opět civilní politický pojem). Z NZ známe také funkci diakonů, kteří měli na starosti především sociální roli církve. Ale už v době novozákonních tuto původní funkci možná neplní, protože kážou a křtí (např. Štěpán, Filip).  Tu a tam se mihnou NZ proroci (Sk 11,27; 15,32; 1 K 12,28), učitelé (1 K 12,28), ti co uzdravují, mluví v jazycích a vykládají.

Jednoduchá funkční struktura, minimum instituční zátěže, pluralita tvářností; a od Pavla se dovídáme, jak konfliktní bylo někde communio lásky.  Nadhled rané církve nad všechnu lidskou, často velmi problematickou stránku umožňovala víra, která za tím vším fragmentárním, lidským, konfliktním, slabým viděla tajemnou přítomnost Krista (eklesiologie mystického těla Kristova). Církev je chápána jako Kristův organismus v lidstvu a dějinách.

3.       Církev u Apoštolských Otců

3.1    Klement Římský

Klement Římský ve svém 1. listě Korintským zachycuje tuto obec ve stavu napětí v otázkách autority.

Církev (toto je také funkce hierarchie) má odvádět Božský řád, harmonii, jaká je např. v celé přírodě a kosmu.

3.2.   Druhý list Klementův

V listě 2. (pseudoklementinském) nalezneme velmi inspirující eklesiologické myšlenky: Církev byla založena dřív než Měsíc a Slunce, v dějinách se poprvé objevila s prvními lidmi.

Je to realita především duchovní, ale její tělesná (dějinná) podoba je s ní neodlučitelně spjata.

Jen ten, kdo se drží církve reálně přítomné v čase, se může setkat s její vnitřní strukturou, Duchem sv.

Poprvé se v tomto listě objevuje pojem matka církev.

3.3    Ignác z Antiochie

Eklesiologie Ignácova vychází z eucharistie - Církev je především thysiasterion, místo oběti (slavení eucharistie).

Eucharistie je tmelem jednoty církve (Fil 4), lékem nesmrtelnosti, eucharistii slaví biskup, proto je jeho postavení a práce silně zvýrazněna.  „Kdekoli se objeví biskup, tam ať jsou všichni tak, jako by tam byl Ježíš Kristus, tam je katolická církev" (poprvé ecclesia catholica Smyr. 8,2).  Důležité je pořadí: eucharistie - biskup - církev.

Biskup reprezentuje Krista, presbyteři sbor apoštolů, jáhni službu Ježíše Krista (Mag. 6,1).

Jednota s biskupem vytváří jakousi hudební harmonii (Ef 4).

3.4    Polykarp

Polykarp upozorňuje na podstatnou funkci církve a jejích reprezentantů.  Na starost o druhé a bezmocné. Křesťanství a církev charakterizuje jako prostor, kde se usiluje o spravedlnost (list Polykarpův).

3.5    Pastýř Hermův

Podle Pastýře Hermova církev byla stvořena jako prvotina všeho stvoření, její osud je vlastně osudem celého světa.

Teprve dobudování církve bude završením dějin (církev je vývojovou silou dějin).

Církev je také živnou, úrodnou půdou, kde může růst boží život v člověku.  Hermas představuje církev alegoricky jako starou ženu, jež se však v průběhu vidění (změna autora pokáním) promění v krásnou dívku.

Církev je také zobrazena stavbou věže, je ještě nehotová, pokáním je dobudovávána.

3.6    Didaché

V Didaché, nejstarším dokumentu o církevním zřízení, máme zachycenu již jasně profilovanou hierarchickou strukturu: episkopoi kai diakonoi, kteří byli uváděni do funkcí vkládáním rukou.

Kromě nich tu figurují ještě proroci, ti slaví eucharistii.

Pro křesťanské společenství je běžný termín ekklesia.

Charakterizuje ji univerzalita. Církev je vlastně celé lidstvo, jež má být shromážděno v Kristu. V 11,11 je zmínka o církvi jako o mysterion kosmikon, kosmickém tajemství (či o svátosti vesmíru). Charakteristickou známkou církve je jednota, která se vytváří ve slavení eucharistie.

Sebepojetí církve u apoštolských otců je výrazně univerzalistické. Církev je duší světa, je kosmickou veličinou, v ní se děje sjednocování lidstva, všeobecné vyléčení - spása veškerenstva.

4.       Justin Mučedník († 165)

Patří do skupiny křesťanských apologetů. Jeho pojetí církve bylo jistě ovlivněno jeho životním příběhem.

Pocházel z pohanské rodiny. Prodělal si bolestné hledání pravdy, než objevil „filosofii nejlepší" - křesťanství.

Ke genialitě téměř všech apologetů patřila schopnost asimilovat všechny pozitivní stránky helenistické vzdělanosti a zužitkovat je ve službě evangelia.  Dějinným úkolem Justinovým bylo postavit se na stranu nespravedlivě stíhaných křesťanů. Apelovat na císaře i senát. Tato dá se říci politická angažovanost teologa vytvořila zcela nový horizont pohledu.

Tváří v tvář násilí a moci je nucen myslet o životně důležitých a podstatných věcech. Spíše než o církvi mluví a uvažuje o křesťanství a křesťanech a o vztahu křesťanství a světa.

Svět pro Justina je místem, kde také působí Božský Logos - Kristus. SZ proroci i řečtí filozofové měli ve svém slově i nauce více či méně rozvinuté semínko Logu (Logos spermatikos): .Vyučeni jsme..., že Kristus je prvorozený Boží Syn a Logos, na němž má účast všechno lidstvo. A kdo žijí podle Logu, jsou křesťané, byť by třeba byli považování za ateisty. Takoví byli u Řeků Sokrates a Herakleitos..." (Ap.I.,46)

To umožňuje vstřícný a dialogiální vztah křesťanství a světa.

Mimochodem sebevědomí křesťanství jako filosofie vlastně vřazuje křesťanství (církev) jako partnera společné cesty všech, kteří hledají pravdu.  K podstatným prvkům života církve, které ve svých spisech Justin rozpracovává, patří eucharistie, jež má církevnětvorný charakter a zároveň vytváří i solidaritu sociální (Ap.I.,67).

5.       Eirenaios z Lyonu († 202)

Podstatnou část své práce věnoval vymezení ortodoxie, zejména proti gnózi (Adversus haereses) a objasnění apoštolského kérygmatu, jak nazval své další dílo.

Jeho pojetí církve je úzce spjato s naukou o anakefalaiosis (recapitulatio).  Základ má tato nauka u Pavla (Ef 1, 3-23). Kristus svým dílem obnovuje všechno, vesmír, člověka, dějiny. Podle své ekonomie (plánu spásy) až se „naplní čas, přivede Bůh všechno na nebi i na zemi k jednotě v Kristu" (Ef 1,10). „Všechno podrobil pod jeho nohy a ustanovil jej svrchovanou hlavou církve, která je jeho tělem, plností toho, jenž přivádí k naplnění všechno, co jest." (Ef 1, 22-23)

Tato obnova znamená podle Eirenaia i „zničení hříchu, zneškodnění smrti a oživení člověka". (AH,3,18,7)

Anakefalaiosis je proces. Člověk, který byl stvořen ve stavu dětství, stále dorůstá k naplnění smyslu své existence, skrze Krista k cílovému bodu - zbožštění (AH,4,38) a právě skrze církev se děje tato ekonomie zbožštění člověka a obnovy světa .všechno k sobě táhne skrze církev" (AH,3,16,6).  Ohniskem tohoto církevního života je eucharistie, která zbožšťuje člověka, posvěcuje svět a vytváří jednotu.

Eirenaios mluví často v plurálu o církvích. Eucharistie, víra, apoštolská posloupnost a vzorovost církví římské a smyrenské však garantují jednotu všech (AH,3,3,2).

6.       První teologové alexandrijské školy

6.1    Klemens Alexandrijský († po 203)

Vzdělaný Řek, který našel při svém hledání pravdy cestu ke křesťanství.  Křesťanství chápe jako pravou gnósis, uchopení skutečnosti v hloubce a lásce, jako proměňující poznání. Jako pro Justina je i pro Klementa Kristus Božským Logem, který působil v celých dějinách a který způsobil svým vtělením radikální obrat.

V nauce o církvi opět vycházel z univerzálního dosahu Kristova díla. Logos působí v celém kosmu, v lidstvu, v dějinách a církev je ve službách tohoto kosmického Kristova působení.

Církev je ale také matkou, snoubenkou, školou Ježíšovou.

Hierarchie je napodobením nebeské andělské ekonomie.

Nevíme zda byl Klement knězem. Není to evidentní. Zřejmě byl, ale byl to typ kněze, který vnořen do své doby a kultury žil inkulturací evangelia.  Církev pro něj byl celý svět a celý kosmos.

Podstatnou součástí Klementovy aktivity byla výchova, etická formace podle nároků evangelia, uvedení do mystéria spásy.

6.2    Origenes

.S Augustinem patří k největším géniům antického křesťanstva." (J. Daniélou, Origene, Paris 1948, s. 7)

Celý život mu šlo o věrnou službu církvi, o kánona ekklesias, o to, „držet se apoštolské a církevní tradice" (De principiis I). Vlastní biskup jej však vyhnal z Alexandrie a nakonec několik desetiletí po smrti byl z církevního vědomí programově likvidován. Většina děl tehdy byla zničena (dnes se zachované části čtou v oficiální liturgické knize - breviáři).

Origenův vztah k církvi, přes všechno bolestné co zažil, byl však příkladný:

.Nesmíme vystoupit z prvotní církevní tradice, ani věřit jinak, než jak nám předaly Boží církve v apoštolské posloupnosti." (In Math., Serm. 46) Tato věrnost však pro něj nebyla servilitou. Dokázal kritizovat ambiciózní biskupy zejména v jejich sociálním bezcitu: „místo aby žili evangelium, touží nahrabat si majetek" a chovají se hůř než světští tyrani.

Origenes byl fascinován hledáním hlubších rovin (tzv. duchovního smyslu), a to nejen v bibli, ale také ve vší historické realitě i realitě pozemské církve.  Ta je podle něj obrazem církve nebeské, je její inkarnací, je inkarnací Krista samotného, který skrze ni dál působí v dějinách.

Spolu s mnoha teology své doby chápal církev jako tu, jež je založena od stvoření světa. Tvořili ji od počátku dějin spravedliví Židé i pohané.  Církev objímá celé lidstvo, je oikumené, je kosmos tú kosmú, výrazně pojímá církev jako mystické tělo Kristovo: „Podle božských Písem říkáme, že tělo Kristovo oživené Božím Synem je celá Boží církev, údy tohoto těla jsou věřící." (Contra Celsum 6, 48)

Teprve víra je schopná odhalit za dějinnou a lidskou realitou onen duchovní význam církve; a toto byl asi největší Origenův eklesiologický přínos.

7.       Ecclesiologia monastica

Dosud nedomyšlený a nedoceněný je radikálně nový způsob myšlení a života, který vneslo do církevního života rané mnišství.

Vzniká postupně během 2. - 4. stol. ze skupin křesťanů, kteří vzali vážně evangelium.

Impulsem ke kvalitativní proměně těchto skupin do více méně specifické organizované podoby byla nová situace v církvi, jež vznikla po ediktu milánském (313).

Křesťanství má svobodu, je podporováno politickou mocí. Z menšinové církve vyznavačů se stává velká církev. Radost ze svobody má však i negativní dopady.

Do církevních služeb vstupují lidé s menším či žádným vyznavačským kreditem.  Církevní funkce jsou kariérou. Radikální evangelijní požadavek chudoby a zásadní solidarity je rozmělňován ospravedlňováním bohatých a sociální nespravedlností.

Církevní činitelé se přizpůsobují životním stylem a výkonem moci, moci politické. Toto a mnoho jiných věcí se zdá lidem, kteří četli evangelium, zradou ideálu; a protože zakusili bezmocnost postavit se proti tomuto trendu, rozhodli se žít svůj ideál evangelia mimo oficiální strukturu církve (ne však proti ní).

Nejprve individuálně (anachoreti), později s ideálem společného života (cenobiti) vytvořili i své vlastní paralelní struktury (abbas, ekonom, starající se o službu světu, někde mezi službami i kněz - často ovšem bez kněze).  Takovéto mnišské společenství tvořilo vlastně specifickou místní církev, centrovanou kolem modlitby, práce a sociální aktivity.

Vztah jednoty k univerzální církvi byl zachován respektem k místnímu biskupovi, ale reálně si mnišská církev vytvářela svůj vlastní život vnitřní i vnější, svou teologii, způsob modlitby i práce.

Bylo moudré, že velká církev nezlikvidovala tento proud, ale v plodném dialogu se jím nechala silně ovlivnit. Mnišský prorocký hlas stále odkazuje k jedinému potřebnému a upozorňuje na pokušení moci, majetku a kompromisu se Zlým.

8.       Závěr

Mohli bychom nyní dále pokračovat ve výčtu eklesiologických myšlenek dalších otců 3. a 4. stol. Nalezli bychom stále nové a hluboké inspirace, ale více méně jednotnou osu, společný jmenovatel. Církev není sama pro sebe, je součástí světa, se světem je hluboce spjata, má v něm být přítomností Krista, jeho osvobozující a zbožšťující energie.  Má být krizí, soudem (krisis). Jejím posláním je služba, výrazně služba sociální, vytváření nových vztahů (odpuštění, solidarita, diakonie). Vnitřní život církve je centrován na Krista, na jeho přítomnost uprostřed lidu zejména při slavení eucharistie (mystagogie). Z této kristocentrické a eucharistické ideje se odvíjí její struktura. Biskup je především ten, kdo předsedá eucharisti. Při eucharistii se totiž církev stává skutečně viditelnou, eucharistie církev vytváří. Instituce církve má svoje opodstatnění jen tehdy, nese-li charisma Ducha, a jen potud, pokud je funkční.