Ve Francii podnícena široká diskuse o sociální budoucnosti

15. listopadu loňského roku vystoupil v Národním shromáždění francouzský premiér Alain Juppé se svým projevem o „vytváření systému sociální jistoty pro děti 21. století".

Nejprve hovořil o „udržení našeho systému sociální ochrany" jako o záležitosti spravedlnosti a zodpovědnosti; tento systém označil za .nejlepší zbraň boje za dobré fungování ekonomiky a proti sociálnímu zlomu". Ale následně neustále zdůrazňoval naléhavost snížení deficitu a úrovně dluhu, protože .dnešní deficity znamenají zítřejší daně, poněvadž vlády musí dříve či později své dluhy splatit, a dnešní deficity jsou zítřejší nezaměstnaností, protože rozpočtový deficit uspíší vzrůst daňového zatížení, což dusí ekonomiku".  Potom premiér předložil .souvislé a nezbytné" schéma restrikcí, regulací a restrukturalizací. Tzv. „Juppého plán" ovlivňuje důchody a platy ve veřejné sféře, stejně tak i rodinné podpory a zdravotní pojištění všech francouzských občanů.

Podle současných kanadských standardů byly tyto regulace mírné. Ale pro mnohé Francouze měly účinky .poslední kapky". Pod vedením tří největších odborů veřejného sektoru zahájily stovky tisíc státních zaměstnanců masivní kampaň odporu počínaje 24. listopadem. Přestaly jezdit vlaky. Stejně tak metro a autobusy. Poštovní podniky se zavřely. Kapacita elektrické energie se snížila o 1/3. Stále více studentů opouštělo své třídy a vycházelo do ulic.  Později se připojila i velká národní unie učitelů. Silné pouliční demonstrace mohutněly účastí lidí, kteří nenáleželi k žádné odborové unii. O víkendu 16.  - 17. prosince byl počet účastníků těchto pochodů odhadován na 100 - 300 tisíc.

Co je z hlediska severoamerických standardů obzvlášť udivující, je fakt, že veřejné mínění vyšlo vstříc bojovnosti odborů. Podle volebních preferencí 63 % občanů vyjádřilo podporu stávkujícím a jejich cílům.

V pařížském deníku Le Monde vyšly tucty článků rozebírajících příčiny stávky a její široké veřejné podpory, která týden od týdne stoupala. Novinář Erik Israelewicz označil prosincové stávky za „revoltu proti globalizaci" a proti ztrátě širokého smyslu pro jistotu, jenž byl budován po generace jen proto, aby byl rozvrácen globálním obchodem a tlakem mezinárodních finančních trhů.

Chiracova vláda vstupuje do další fáze integrace do evropského společného trhu: tj. měnová unie a společná měna. V souladu s Maastrichtskou dohodou, jež stanovila podmínky společné měny, musí Francie redukovat svůj deficit a dluhové zatížení. Většina lidí vidí souvislost mezi těmito evropskými plány a vládním úsilím utahovat opasky zaměstnanců veřejného sektoru.

Ekonom Henri Nadel ve své analýze uveřejněné v Le Monde poukazuje na to, že současný model mezinárodního trhu ponechává francouzské vládě (i ostatním zemím) jen velmi malý manévrovací prostor. Píše: „liberální a peněžní model drasticky oslabuje jakoukoli vládní způsobilost vyrovnávat potřeby společnosti proti požadavkům peněžních trhů, jež nabývají převahu nad sociálními a politickými faktory". Popisuje výsledek jako .krizi pro každého účastníka na trhu práce a jako krizi v základním vztahu mezi společností, ekonomickým a politickým životem".

Další dopisovatel Le Monde, Stephane Israel, tvrdí, že „vztek v ulicích vyjadřuje enormní frustraci vznikající mezi francouzskými zaměstnanci, zvláště mezi mladšími lidmi. Stále vzrůstající nezaměstnanost vytlačuje veškeré naděje soudobých nezaměstnaných, že by se kdy mohli integrovat do ekonomiky a hrozí ožebračením těch, jejichž jediným finančním zdrojem je zaměstnanecký poměr. „Evropská unie a společná měna: dokáží opravdu ospravedlnit takový naprostý sociální krok zpět?", ptá se Israel. .Má se Francie přetransformovat do jednoho z novodobých draků? Pokud je to skutečně její směr, proč jej nenaplnit do důsledků - a neposlat děti zpět do dolů a textilních továren?" Jak uveřejnila CNT, zaměstnanci drah se postupně vrátili do práce triumfujíce, že premiér Juppé stáhl svůj plán na redukci důchodů a odklad termínů na odchod do penze. Juppé rovněž přislíbil, že bude s odbory vyjednávat ohledně budoucnosti francouzských těžce zadlužených státních drah.  Jeden z hlavních vůdců unií - Nicole Notat - poskytl vládě jistý prostor k vyjednávání výrokem, že Juppého plán je „odvážným" dokumentem. (Juppé zase na druhé straně veřejně ocenil .odvahu" stávkujících napadnout jeho plán.) 21. prosince se uskutečnil mítink (přezdívaný jako le sommet social), na němž vláda i vůdci unií společně hovořili o zvýšení minimální mzdy a zkrácení pracovní doby. Nejpodstatnějším cílem těchto změn by měla být redukce nezaměstnanosti mladých lidí, o níž se všeobecně soudí, že dosahuje krizové úrovně.

V podstatě lze říci: francouzským odborům se zřejmě podařilo postavit společnost jako celek tváří v tvář základním otázkám, co se týče „spravedlivého deficitu", jejž kumuluje každá vláda, která dosadila mezinárodní rivalitu za konečnou normu domácí politiky.

Z Catholic New Times 1/1996 přeložila Jana Růžičková