Je možné žít ve sjednocující se Evropě křesťanství v malých
skupinách a považovat se ještě přitom za člověka hlásícího se ke své církvi? Co
je fundamentem západního křesťanství, které se angažuje v sociální oblasti
a v oblasti lidských práv? Nesetkáme se jen s milovníky levičáckého
pseudokřesťanství? Není to ztracený
víkend?
Tyto otázky jsme si kladli, když jsme se měli zúčastnit
evropského setkání, jehož úvodní přednášky byly zaměřeny na zkušeností malých
křesťanských skupin z Československa a Maďarska. Celkem se sjelo 150
účastníků v 18 národních delegacích.
V následujících dvou dnech probíhala výměna názorů ve
skupinách o 7 - 12 členech nad jedním z 16 témat. Ta byla na celém
semináři asi nejpřínosnější. Bylo možné
se zde dozvědět mnoho nového o praxi a současné situaci křesťanství v Evropě
a každý byl nucen si položit mnoho otázek. Lze říci, že i přes neustálé
problémy a v mnoha zemích radikální úbytek praktikujících křesťanů lze
nalézt ve zkušenostech účastníků tvář církve, která trpí a v utrpení se
raduje, stárne, zaniká a současně se obnovuje příchodem mladých, a jejíž
hledání je bolestné a ne vždy přijatelné pro naše přesvědčení. Litovali jsme jen vedoucího české delegece,
který ztrávil většinu času ve workshopu tím, že vysvětloval ostatním, proč
komunismus není řešením sociálních problémů lidstva.
Bylo možné si položit otázku, co účastníky této konference
sjednocovalo:
Byla to kritika oficiální církve a jejích zastaralých
modelů? Výstřelky feminizmu, přepjatého levičáctví nebo tzv. „každodenní odpor
proti současné společnosti"? Jistě ne, i když tyto projevy nechyběly a daly o
sobě vědět s patřičným důrazem.
Když jsem slyšel osudy lidí ve své skupině, byl jsem mile
překvapen. Matka ze švýcarské rodiny, která ztrávila i s rodinou 5 let na
misii ve Venezuele (práce s mládeží - učit ji vyplňovat volný čas),
španělský piarista - klinický psycholog, řeholnice, ošetřovatelka, katechetka,
maďarský kněz - disident. Při probírání
tématu, jímž byly projevy víry a smyslu v liturgii, modlitbě a sdílení
jsem ucítil, že všem opravdu upřímně jde o život ve vydanosti druhým a o
děkování za malá společenství, v nichž žijí a v nichž podle shody všech
se může církev žít. Byla odmítnuta role kněze profesionála, slavícího eucharistii
před neznámými lidmi ve prospěch kněze - člena obce. Nové symboly - keltská
spiritualita, viditelnost víry v pozorné přípravě bohoslužeb, symboly
blízké životu. Nikdo rovněž nezpochybnil nutnost slavení eucharistie za
předsednictví ordinovaného kněze, ačkoli názory na slavení, pokud kněz není k dispozici,
se již rozcházely. Velká pozornost byla věnována mládeži, jejím problémům a
jejich vyjádřením smyslu života. Smíření?
To je přece jeden z vrcholů mše! Ale svátost smíření? Mlčení. „V dnešní době nechybí církev, ale křesťané,"
řekl jeden z účastníků. Můžeme žít spolu, i když jsme různí. Můžeme se
sdílet, pokud známe jazyky a nalezneme partnera. Ale proto jsme sem přišli! I v rozhodnutí
křesťanů k životu pro chudé, uprchlíky, nemocné, staré, mládež a osamělé
nalezneme podobu církve, se kterou se setkáváme v Písmu, i když její
postmoderní podoba není bez vady. Ale kdo z nás je?
Poslední komentáře