Moji milí bratři a sestry v Kristu!
Byl jsem požádán, abych jako obyvatel Východní Evropy
vydal svědectví:
jak jsme žili doma v uplynulém půl století a jak
pokračoval náš život po pádu diktatury. To všechno mám stihnout v deseti
minutách a k tomu ještě v cizím jazyce. I když to není lehká úloha,
přesto se o ní pokusím, a to ve třech částech: plusquamperfektum, perfektum a
prézens.
Plusquamperfektum
Narodil jsem na konci první světové války v Budapešti.
Můj otec byl ekonom a volnomyšlenkář. Konvertoval, když mi bylo pět let.
Následkem toho stoupl počet mých sourozenců na sedm a já byl před 53 lety
vysvěcen na kněze. Před 51 lety dorazila Rudá armáda na území Maďarska. Mě
zastihla ve východouherském velkoměstě Debrecínu, kde jsem učil maďarskou a německou
literaturu na gymnáziu svého řádu. Ze Záhřebu tehdy přišel do Debrecínu jeden
chorvatský kněz, který mi vysvětlil, že církev u nás může přežít výhradně v tajných,
ilegálních malých skupinkách. Uvěřil jsem mu, protože byl asi o dvacet let
starší než já. První malé skupinky vznikly na jaře pětačtyřicátého roku. Co
jsme tam dělali? Po třech letech jsme objevili, že náš osud se podobá osudu
prvních křesťanů v Jeruzalémě. Od té doby se stalo prvním bodem programu
našich setkání Písmo svaté. V roce 1949 jsme objevili i něco jiného, učení
Ježíše: Milujte své nepřátele! Bez tohoto objevu bych zde dnes nemohl stát a
vydávat svědectví. Tato věta pro nás tehdy představovala dosud nepromyšlenou
novinku, že máme milovat Rusy a Rudou armádu a členy strany, které nám Stalin poslal
z Moskvy, prostě všechny lidi bez výjimky. Pochopili jsme, že takzvaná dvě
tisíciletí křesťanství neměla s Ježíšem mnoho společného. Vlastně nic,
protože od čtvrtého století byl život církve postaven na moci mečů. Pochopili
jsme i něco jiného: marxisté a komunisté, kteří jsou ateisty a pronásledují
nás, jsou Kristu a jeho evangeliu blíže, než tradiční křesťané. Blíže, protože
komunisté se postavili na stranu chudých. Komunisté předstihli - podle našeho
názoru - tradiční křesťany, avšak křesťané z malých skupinek předstihli
komunisty, protože my již zastáváme ježíšovský postoj: ten, kdo je malý a
chudý, kdo činí dobro, kdo slouží a dává a odpouští, je Ježíšův učedník. A my
chceme naše skupiny udržet za každou cenu, abychom ze sebe vychovali Ježíšovy učedníky.
Jestliže byla pro Pavla dobrá k hlásání evangelia otrokářská společnost římské
říše, pak byla i pro nás dobrá kolchozní společnost, abychom hlásali téhož
Krista.
V roce 1952 bylo patnáct osob od nás uvězněno. Jeden
byl oběšen, další byli odsouzeni na doživotí nebo na 14 či 10 let do vězení.
Důstojník, který nás vyslýchal, znal naše hnutí dobře. Řekl mi: Pane Bulányi,
my nemáme čas čekat, až dovedete kapitalisty vašimi exerciciemi k Ježíšovi.
Tím začala kalvárie malých skupin, která trvala až do poloviny sedmdesátých
let.
Perfektum
Komunisté, věrni tradicím, potřebovali spojení trůnu a
oltáře, ovšem podle své představy. Po pár letech dostali naše biskupy na
kolena: v roce 1961, kdy bylo znovu uvězněno 120 osob z malých
skupin, se biskupové distancovali od těchto mučedníků oběžníkem, podle kterého
tito lidé nejsou jen nepřáteli státu, ale i církve. Ve dvacátém roce sovětského
záboru (1964) se připojil k tomuto svazku i Vatikán. Náš primas Mindszenty
byl papežem zbaven svého arcibiskupského sídla, a jeho nástupce, kardinál
Lékai, přijal od státostrany úkol zlikvidovat malé skupiny církevními
prostředky. Tuto pomoc vyžadovala státostrana proto, že podepsala Helsinskou
dohodu a nemohla nás už zavírat za práci v malých skupinách. Likvidace se
jim ale nepovedla. Malé skupiny mají za sebou již dvacetiletou minulost a počet
uvězněných osob stoupl na několik set.
Mezitím dospěla první větev maďarských malých skupin zvaná
Bokor k přesvědčení, že křesťan, který je vojákem, ztělesňuje ježíšovskou
absurditu. Od roku 1979 odmítali členové Bokoru vojenskou službu, protože se
nechtěli učit tomuto způsobu zabíjení lidí. Až do posledního okamžiku
komunistického státu bylo asi 30 členů Bokoru na tři roky odvlečeno do vězení. Kněží Bokoru byli potrestáni hierarchií:
překládáni, násilně pensionováni, suspendováni. Podle těchto opatření mne
postavili před církevní soud. O rozkazu státu a odepření služebního výkonu tam
nepadlo ani jediné slovo, avšak vyšetřovali můj údajný dogmatický blud: Ke
kněžství prý stačí volba lidu, biskupské svěcení je nadbytečné. Prohlašuji, že
jsem tuto tezi nikdy nezastával. Tomu však nebylo nasloucháno. Místo toho bylo
zveřejněno, že P. Bulányi neodvolal své omyly, pročež mu biskupská konference
zakázala veřejnou kněžskou činnost ve všech maďarských diecézích. Mimo to bylo všem
maďarským kněžím zakáz8no spolupracovat se členy Bokoru. Papeži byla slavnostně
oznámena lež, a on ji přijal. Po politických změnách mě vláda požádala o
odpuštění. Ale hierarchie stojí pevně i dnes na stanovisku, které jí vnutil
stranický stát. Nestrpí ježíšovský postoj a praxi.
Prézens
Semen est sanguis christianorum. Je lhostejné, zda
pronásledovatelem je Kaifáš nebo Pilát, stát nebo hierarchie. Žádný z nich
nemůže zničit setbu Boží a Ježíšovu. Pouze my sami.
V prvních dvou čtvrtstoletích své existence odkryl a
pochopil náš Bokor dvě pravdy. První, že bez malého společenství z nás
nebudou Ježíšovi učedníci, což jsou takoví tvorové, kteří chtějí do konce světa
udělat ze všech lidí Ježíšovy učedníky. Druhá, že meč má vždy zůstat v pochvě
a učedníci mají budovat takovou společnost, která nezná žádnou exkomunikaci,
nepoužívat žádné donucovací prostředky, armádu, policii a vězení. Mají meč
odstranit a ne mu žehnat!
Dnes můžeme svobodně chodit do malých skupin a také si
zvolit alternativní službu a nikdo nám v tom nemůže zabránit. Chybí nám
ještě něco, jako tomu bohatému učedníkovi? Ano, chybí. Dostali jsme otázku, zda
máme volbu vedle komunismu a kapitalismu. Ano, jednu alternativu máme. Je popsána
v prvních kapitolách Skutků apoštolských: .. . „a oni kladli všechno své jmění
apoštolům k nohám". Každá válka se vede kvůli privilegiím - buďto je
získat nebo udržet. Jestliže není Bokor schopen být bez privilegií příkladem,
pak ho milý Pán Bůh nepotřebuje. Jsou to ode mne tvrdá slova. Členové Bokoru tím trpí. Najdou se mezi námi
někteří, kteří tím nebudou trpět, ale budou tato slova uskutečňovat? Deus
providebit? Na tom také závisí, zda budeme moci po dvaceti letech začít naše
čtvrté čtvrtstoletí. S jakým
programem ho začneme? To patří již k budoucnosti a já měl mluvit jen k bodům,
které jsme již uvedl. Amen.
Příspěvek, který přednesl Gyorgy Bulanyi na semináři
Základních skupin v Ženevě 30. 11. - 3. 12. 1995. Přeložil Ondřej Bastl.
Poslední komentáře