Tři časy

Moji milí bratři a sestry v Kristu!

Byl jsem požádán, abych jako obyvatel Východní Evropy vydal svědectví:

jak jsme žili doma v uplynulém půl století a jak pokračoval náš život po pádu diktatury. To všechno mám stihnout v deseti minutách a k tomu ještě v cizím jazyce. I když to není lehká úloha, přesto se o ní pokusím, a to ve třech částech: plusquamperfektum, perfektum a prézens.

Plusquamperfektum

Narodil jsem na konci první světové války v Budapešti. Můj otec byl ekonom a volnomyšlenkář. Konvertoval, když mi bylo pět let. Následkem toho stoupl počet mých sourozenců na sedm a já byl před 53 lety vysvěcen na kněze. Před 51 lety dorazila Rudá armáda na území Maďarska. Mě zastihla ve východouherském velkoměstě Debrecínu, kde jsem učil maďarskou a německou literaturu na gymnáziu svého řádu. Ze Záhřebu tehdy přišel do Debrecínu jeden chorvatský kněz, který mi vysvětlil, že církev u nás může přežít výhradně v tajných, ilegálních malých skupinkách. Uvěřil jsem mu, protože byl asi o dvacet let starší než já. První malé skupinky vznikly na jaře pětačtyřicátého roku. Co jsme tam dělali? Po třech letech jsme objevili, že náš osud se podobá osudu prvních křesťanů v Jeruzalémě. Od té doby se stalo prvním bodem programu našich setkání Písmo svaté. V roce 1949 jsme objevili i něco jiného, učení Ježíše: Milujte své nepřátele! Bez tohoto objevu bych zde dnes nemohl stát a vydávat svědectví. Tato věta pro nás tehdy představovala dosud nepromyšlenou novinku, že máme milovat Rusy a Rudou armádu a členy strany, které nám Stalin poslal z Moskvy, prostě všechny lidi bez výjimky. Pochopili jsme, že takzvaná dvě tisíciletí křesťanství neměla s Ježíšem mnoho společného. Vlastně nic, protože od čtvrtého století byl život církve postaven na moci mečů. Pochopili jsme i něco jiného: marxisté a komunisté, kteří jsou ateisty a pronásledují nás, jsou Kristu a jeho evangeliu blíže, než tradiční křesťané. Blíže, protože komunisté se postavili na stranu chudých. Komunisté předstihli - podle našeho názoru - tradiční křesťany, avšak křesťané z malých skupinek předstihli komunisty, protože my již zastáváme ježíšovský postoj: ten, kdo je malý a chudý, kdo činí dobro, kdo slouží a dává a odpouští, je Ježíšův učedník. A my chceme naše skupiny udržet za každou cenu, abychom ze sebe vychovali Ježíšovy učedníky. Jestliže byla pro Pavla dobrá k hlásání evangelia otrokářská společnost římské říše, pak byla i pro nás dobrá kolchozní společnost, abychom hlásali téhož Krista.

V roce 1952 bylo patnáct osob od nás uvězněno. Jeden byl oběšen, další byli odsouzeni na doživotí nebo na 14 či 10 let do vězení. Důstojník, který nás vyslýchal, znal naše hnutí dobře. Řekl mi: Pane Bulányi, my nemáme čas čekat, až dovedete kapitalisty vašimi exerciciemi k Ježíšovi. Tím začala kalvárie malých skupin, která trvala až do poloviny sedmdesátých let.

Perfektum

Komunisté, věrni tradicím, potřebovali spojení trůnu a oltáře, ovšem podle své představy. Po pár letech dostali naše biskupy na kolena: v roce 1961, kdy bylo znovu uvězněno 120 osob z malých skupin, se biskupové distancovali od těchto mučedníků oběžníkem, podle kterého tito lidé nejsou jen nepřáteli státu, ale i církve. Ve dvacátém roce sovětského záboru (1964) se připojil k tomuto svazku i Vatikán. Náš primas Mindszenty byl papežem zbaven svého arcibiskupského sídla, a jeho nástupce, kardinál Lékai, přijal od státostrany úkol zlikvidovat malé skupiny církevními prostředky. Tuto pomoc vyžadovala státostrana proto, že podepsala Helsinskou dohodu a nemohla nás už zavírat za práci v malých skupinách. Likvidace se jim ale nepovedla. Malé skupiny mají za sebou již dvacetiletou minulost a počet uvězněných osob stoupl na několik set.

Mezitím dospěla první větev maďarských malých skupin zvaná Bokor k přesvědčení, že křesťan, který je vojákem, ztělesňuje ježíšovskou absurditu. Od roku 1979 odmítali členové Bokoru vojenskou službu, protože se nechtěli učit tomuto způsobu zabíjení lidí. Až do posledního okamžiku komunistického státu bylo asi 30 členů Bokoru na tři roky odvlečeno do vězení.  Kněží Bokoru byli potrestáni hierarchií: překládáni, násilně pensionováni, suspendováni. Podle těchto opatření mne postavili před církevní soud. O rozkazu státu a odepření služebního výkonu tam nepadlo ani jediné slovo, avšak vyšetřovali můj údajný dogmatický blud: Ke kněžství prý stačí volba lidu, biskupské svěcení je nadbytečné. Prohlašuji, že jsem tuto tezi nikdy nezastával. Tomu však nebylo nasloucháno. Místo toho bylo zveřejněno, že P. Bulányi neodvolal své omyly, pročež mu biskupská konference zakázala veřejnou kněžskou činnost ve všech maďarských diecézích. Mimo to bylo všem maďarským kněžím zakáz8no spolupracovat se členy Bokoru. Papeži byla slavnostně oznámena lež, a on ji přijal. Po politických změnách mě vláda požádala o odpuštění. Ale hierarchie stojí pevně i dnes na stanovisku, které jí vnutil stranický stát. Nestrpí ježíšovský postoj a praxi.

Prézens

Semen est sanguis christianorum. Je lhostejné, zda pronásledovatelem je Kaifáš nebo Pilát, stát nebo hierarchie. Žádný z nich nemůže zničit setbu Boží a Ježíšovu. Pouze my sami.

V prvních dvou čtvrtstoletích své existence odkryl a pochopil náš Bokor dvě pravdy. První, že bez malého společenství z nás nebudou Ježíšovi učedníci, což jsou takoví tvorové, kteří chtějí do konce světa udělat ze všech lidí Ježíšovy učedníky. Druhá, že meč má vždy zůstat v pochvě a učedníci mají budovat takovou společnost, která nezná žádnou exkomunikaci, nepoužívat žádné donucovací prostředky, armádu, policii a vězení. Mají meč odstranit a ne mu žehnat!

Dnes můžeme svobodně chodit do malých skupin a také si zvolit alternativní službu a nikdo nám v tom nemůže zabránit. Chybí nám ještě něco, jako tomu bohatému učedníkovi? Ano, chybí. Dostali jsme otázku, zda máme volbu vedle komunismu a kapitalismu. Ano, jednu alternativu máme. Je popsána v prvních kapitolách Skutků apoštolských: .. . „a oni kladli všechno své jmění apoštolům k nohám". Každá válka se vede kvůli privilegiím - buďto je získat nebo udržet. Jestliže není Bokor schopen být bez privilegií příkladem, pak ho milý Pán Bůh nepotřebuje. Jsou to ode mne tvrdá slova.  Členové Bokoru tím trpí. Najdou se mezi námi někteří, kteří tím nebudou trpět, ale budou tato slova uskutečňovat? Deus providebit? Na tom také závisí, zda budeme moci po dvaceti letech začít naše čtvrté čtvrtstoletí.  S jakým programem ho začneme? To patří již k budoucnosti a já měl mluvit jen k bodům, které jsme již uvedl. Amen.