Jednota je blízko - víc než je nám milé

Centralistický novověk již zřejmě skončil, trendem je dnes propojení na základní rovině, vytváření sítě, nikoli budování mnohopodlažních organizací s výše a níže postavenými místodržiteli bez skutečné kompetence. Globální problémy se ukazují řešitelnými nejspíše lokálně. Z novověku nám však zůstalo křesťanstvo rozdělené do více nebo méně monstrózních organizací, jejichž sjednocení se ukázalo jako vyloučené, čímž ekumenický pohyb v podstatě ustal. Prorocký hlas zazněl z 5. světové konference pro víru a církevní řád 1993 v Santiago de Compostella: Hledaná jednota církve bude eucharistickým společenstvím. Tím bude v uchované rozmanitosti dána i nutná závazná jednota. Nejde o nějaký převratný objev, takto fungovala už jednota prvotní církve. Rovněž v naší době postupně dochází k vytváření jednoty nikoli organizačním slučováním, ale vyhlášením společenství kazatelny a stolu Kristova. Prorocký je v tomto smyslu i postoj 2. vatikánského koncilu k interkomuniu: To je vpodstatě možné tam, kde je stejná víra ohledně eucharistie, není nutno přijmout celou dogmatiku římské církve ani se podřídit jejímu mocenskému aparátu (v praxi omezeno na výjimečné situace). Tento katolický postoj byl dlouho kritizován jako restriktivní, je to však při velkorysejších prováděcích předpisech postoj budoucnosti.  Ohlas z církví na tento nový ekumenický program eucharistické jednoty obcí místo sjednocování církevních vedení však byl v uplynulých dvou letech minimální, takže se klade otázka, zda vůbec členské církve jednotu chtějí.  Důvodem zčásti demonstrativního nezájmu je především nepříjemná nutnost konečně se zabývat otázkou legitimity církevních služebníků (ministeria).  Pro naprostou většinu křesťanstva je tato otázka neoddělitelná od eucharistické víry, společenství eucharistie je možno realizovat pouze tam, kde podle názoru obou partnerů skutečně o eucharistii jde. V této souvislosti dostává in memoriam za pravdu evangelický biskup Dietzfelbinger, který musel snášet tvrdou kritiku, když jako známý průkopník ekumenismu pro mnohé překvapivě odmítl cestu Leuenbergské konkordie jako slepou uličku.  Tato konkordie reformačních církví se vědomě vyhnula otázce ministeria a otázku eucharistické víry vyřešila na úkor luterství, v té době už namnoze kalvinizovaného barthiánstvím či liberálního. Dietzfelbinger jasně viděl, že takováto konkordie nebude schopna být společnou základnou reformačních církví pro dialog s ostatními církvemi. Protože Confessio Augustana luteránů se mezitím ukázalo jako dobré východisko pro dialog, je dnes teologická jednota leuenbergské konkordie ještě chatrnější. Vývoj jde - dokonce i na rovině oficiálních církví - jiným směrem. Severské církve - anglikánské, skandinávské a luterské vyhlásily ve finském Porwoo plnou jednotu na základě apoštolské sukcese od Islandu po Litvu (s výjimkou Dánska), a anglikánské církve po celém světě vytvářejí obdobné svazky s luterány za stejných podmínek - v USA by měl být tento proces mezi anglikány a ELCA uzavřen r. 1997 a v Kanadě r. 2001. Středopevropští luteráni se budou muset rozhodnout, zda zůstanou mimo ekumenickou jednotu, reformovaným to zřejmě nebude činit potíž.

Závěrem ještě dvě důležitá ohrazení: Důrazem na jednotu obcí místo jejich nadstavbových organizací nechci zpochybňovat význam konfesních vazeb, naopak, ale pouze konstatovat, že konfesní církve dnes už tuto funkci neplní a jsou ve skutečnosti konglomerátem různých konfesí, což nemusí být zlé, ale je to prostě něco jiného. Nejblíže klasickým konfesním církvím dnes jsou z funkčního hlediska různá církevní hnutí, některá přes hranice jednotlivých církevních organizací. Pozorný čtenář si - a to je druhé ohrazení - asi povšiml, že jsem se zatím důsledně vyhýbal pojmu hierarchie. Hierokracie jako zoufale hájená alternativa k demokracii nejspíš opravdu budoucnost nemá.  Skutečná hierarchie však je podmínkou řešení otázky jednoty, vždyť o co jiného vlastně v otázce legitimity a fakticity eucharistie jde? Problémem hierarchie, která tu zbyde po mamutích církevních organizacích, je překonat své odcizení od obce. Není obce bez biskupa, ale také není biskupa bez obce. Jak stará církev, tak reformační vyznání, zvláště augsburské, tak i praxe skryté církve u nás stojí na překonání tohoto odcizení. Bez vztahu ke .svatým počátkům" (smysl slova hierarchie), vyjádřeným nejen teologickým prohlášením, ale personálně, nemůže být skutečné eucharistie a tedy ani skutečné eucharistické jednoty. Cesta k jednotě je už krátká, ale nikoli snadná.