Jezuitský profesor etiky o rodném Maďarsku

Některé středoevropské země přešly k nové společnosti nenásilně, ale za cenu velkých zmatků a nejistoty. Mezi ně patří i Maďarsko.

Nedávno Otec jezuita Béla Somfai, původem Maďar a dlouholetý profesor etiky na Regis College v Torontu, zahájil druhý rok výuky v semináři v Szegedu.  Měl jsem možnost s ním promluvit před jeho odjezdem do Maďarska.

Povězte nám něco o své práci v Maďarsku.

Učím v semináři v Szegedu. Za komunismu byly různé fakulty (včetně teologické) z místní univerzity vyděleny do samostatných škol. Nyní opět vznikla snaha obnovit tradiční strukturu a význam univerzity. Takže teologická škola se stala pontifikální fakultou, kde vyučují čtyři jezuité. Co se mě týče, budu přednášet etiku a bioetiku jak na teologické, tak na lékařské fakultě v Szegedu a v Budapešti.

Mohl byste říci něco k současné situaci, která nastala po čtyřiceti letech strachu a represe?

V šedesátých letech byla represe opravdu krutá.

Tzv. „gulášový komunismus" v čele s Jánosem Kádárem si kladl za cíl zklidnit zemi po útlaku spojeném s revolucí v roce 1956. Vláda učinila některé ekonomické a kulturní ústupky, aby se udržela v čele státu. V sedmdesátých letech se o Maďarsku hovořilo jako o zemi s nejslabší represí v porovnání s ostatními státy sovětského bloku. Nicméně navzdory „mírnějšímu vzhledu" se politická ani kulturní represe zásadněji nezměnila - pouze zvolila kultivovanější metody. Represivní opatření co se kultury týče, byla srovnatelná, řekněme, s Polskem či Československem. Ruská armáda byla naprosto viditelná a za scénou vše kontrolovala KGB. Když přijdete do Maďarska dnes, vaším prvním dojmem bude, že tato země ztratila svou duši, svou kulturu, svou identitu - že tato země prodělala radikální změnu svého svědomí a životního stylu.

Zatímco komunistická strana prodávala své myšlenky díky ekonomickým výhodám za „gulášového komunismu", Maďarsko dnes vykazuje jeden z nejvyšších deficitů v Evropě.

Jaká je tam náboženská senzitivnost?

Maďarsko nikdy nebylo tak nábožensky založené jako okolní země, např.  Rakousko, Slovensko a další. Nebylo tolik christianizované. Byl zde kultivovaný, leč sekulární střední stav - kulturně smíšený vzhledem k vlivu rakousko-uherské monarchie. Katolíci stáli pod vlivem rakouského katolicismu, ale „skuteční" Maďaři se hlásili k reformované církvi, k presbyteriánům či kalvinistům.

Z celé populace představuje asi tak 50 % aktivních věřících a dalších 35 % si podrželo určité náboženské povědomí.

Poněvadž starší generace vymírá, dojde k rapidnímu poklesu v náboženské praxi, protože všechna tradiční náboženství mají potíže se získáváním mladých lidí. Největší krizi prodělává protestantismus ve své tradiční formě.  Pak zde máme velká satelitní města, kde generace vyrůstají bez jakékoli náboženské příslušnosti. Církev ztratila dvě generace. Prarodiče se stále drží svých tradic a vnoučata získávají jakous takous náboženskou výchovu v rodině právě od nich. Od svých rodičů se toho příliš nedozvědí.  Existuje velká propast mezi 25-tiletými a 65-tiletými. Oporu katolické komunity tvoří odchovanci deseti katolických středních škol, jimž bylo dovoleno pokračovat ve výuce po vynucené dohodě z roku 1950, která kompletně odevzdala církev zvůli komunistického systému. Každý rok jich odmaturovalo méně než tisíc, nicméně představují předvoj katolické církve a nezřídka i kulturního a politického života země.

Nemáme příliš seminaristů. Mnozí chtějí vypomáhat, ne však nutně být vysvěceni. Struktury jsou jaksi zastaralé a orientované příliš hierarchicky.  Mladým lidem připadá náročné najít k nim vztah. Ale asi 35 až 40 studentů se u nás připravuje na svěcení. Pocházejí ze 2 maďarských, 2 transylvánských a 2 srbských diecézí.

Navíc máme téměř 200 studentů-laiků aspirujících na diplom v náboženském vzdělání. Většina z nich přichází z pedagogické fakulty s úmyslem získat univerzitní diplom, aby mohli vyučovat náboženství na katolických nebo veřejných školách.

II. vatikánský koncil zde není příliš znám - církev v Maďarsku o něm dosud slyšela jen velmi málo. Jeho dokumenty jsou již přeloženy, ale ještě musíme dostat lidi k bodu, odkud koncil vyšel.

Povězte mi něco o historii takových skupin jako je Bokor, vedený Gyorgiem Bulanyiem.

Bulanyi - nyní už téměř sedmdesátiletý - je velmi nadšený a charizmatický kněz, který se již před lety dostal do sporu s církevním vedením. Je to člověk hašteřivý, ale velice dobrý teolog a schopný organizátor. Dosud si v očích biskupské konference nestojí moc dobře, ačkoliv je tolerován na doporučení papeže Jana Pavla, který při své návštěvě „ad limina" minulý rok nabádal k usmíření s těmi, kdo se oddělili od církevních struktur.

Jeho příběh spadá do doby Pavla VI., kdy Vatikán zahájil politiku „otevírání se levici". Církev dospěla k závěru, že určité formy socialismu by se mohly uplatnit i na Západě. Kardinál Casaroli, pozdější sekretář Města Vatikán, byl pověřen vytvářením jakýchsi kanálů komunikace s komunisty v naději, že se podaří navázat určitý kontakt s komunistickým světem.  Otázkou bylo: kde začít? Polští biskupové sdělili Vatikánu, že si nepřejí vměšování do svých záležitostí. Polská církev byla silná, tam nevznikla potřeba dělat kompromisy. Češi byli pod silným útlakem po událostech roku 1968, Rumunsko bylo z velké části pravoslavné, stejně tak i Bulharsko. Takže odrazovým můstkem se mělo stát Maďarsko - získat přístup k vládě a činit opatrné pokusy o navázání kontaktu. Dělo se tak cestou pomalých, drobných krůčků, neboť vláda byla velice obezřetná ve věci provádění ústupků.  Ve snaze rozdělit duchovenstvo vyvíjelo „mírové hnutí kněží" tlak na kněze a biskupy, aby spolupracovali se státními autoritami. Nakonec se toto mírové hnutí dostalo pod biskupský dohled, zatímco biskupové sami převzali vedení v jednání s vládou.

Ještě není jasné, zda nebo do jaké míry se biskupové zkompromitovali. Co ale víme, je, že v polovině osmdesátých let bylo dosaženo pokojných pracovních vztahů mezi vedením církve a státu. Tento vývoj totálně demoralizoval mnoho malých, místních skupin usilujících o život podle evangelia. Někteří mí jezuitští bratři například nemohli „strávit" fotozáznamy ukazující vatikánské úředníky, jak si potřásají rukou s lidmi, kteří je před několika málo lety věznili.

Jako reakce na tento stav vznikly militantní vlastenecké skupiny odporu.  Přešly do .podzemí", oddělily se od hierarchie, od farních komunit, v nichž byla rozptýlena tajná policie, a prohlásily, že nebudou spolupracovat na .otevírání se levici". Jednou z těchto skupin, jejíž členové, mimochodem, byli pacifisté, byla právě skupina Bokor vedená P. Gyorgiem Bulanyiem.  Bulanyi byl odsouzen v roce 1952 na doživotí, ale při všeobecné amnestii v roce 1956 byl osvobozen, avšak za dva roky se ocitl ve vězení znovu. Po svém propuštění v roce 1964 se zapojil do podzemní církve. V roce 1982 byl církevně vyšetřován pro své teologické názory, pro něž byl suspendován, což trvalo do konce osmdesátých let.

Jeho skupina dosud existuje a spolu s ostatními zůstává „na kordy" s tradiční církví. Někteří kněží pokračují ve spolupráci s Bulanyim, doufajíce v konečné usmíření.

Samozřejmě existují další, méně přísné organizace, jako třeba Organizace křesťanských intelektuálů, které dychtivě pracují v rámci církevních struktur. 

Budete přispívat k vzájemnému smíru?

Ano. Mám dvě studijní skupiny, první jednou týdně, druhou - skupinu starších duchovních - jednou měsíčně. Kromě toho se pokusím prolomit církevní „ghetto" promluvami na vědeckých konferencích, v univerzitních skupinách atd. a příspěvky do novin a časopisů. Rád bych prorazil kulturní bariéry navršené během posledních čtyřiceti let. Na univerzitě panuje jisté nepřátelství, ale kupodivu nikoli ze strany socialistů (kteří se v určitých bodech shodují s ideologií katolické levice), nýbrž ze strany liberálů. To je typicky maďarské - liberálové byli vůdci osvěty, a dosud jsou silně antiklerikální a sekulární.

Jste optimistický?

Jsem realista. Chce to čas. Někteří biskupové (a já s nimi souhlasím) tvrdí, že to zabere dvě generace, než se věci vyjasní. Potřebujeme větší přístup k mladým. V oblasti, kde působím, církev nedosahuje více než 5-6 % středoškolské populace. Liberální vzdělávací autority vzdorují, říkají, že bychom měli mladým poskytnout svobodu volby, co budou studovat, co budou žít.  Ale to je rovněž ideologie. Děláme, co můžeme.

(Z Catholic New Times přeložila Jana Růžičková)