Jste zde

Homosexuálové a církev

Ráda a s potěšením čítám časopis Getsemany. Pokládám jej za otevřenou tribunu moderního křesťanství a raduji se, že se neuzavírá v dogmatickém fundamentalismu, a předpokládám, že mnohé články uveřejňuje proto, aby vyvolaly diskusi a tříbení názorů. Ráda bych se tedy vyslovila k některým partiím článku pana Petra Živného Z kultury smrti do kultury života a následujícího Evangelického stanoviska k homosexualitě, kde se však neuvádí, z které evangelické denominace toto stanovisko vzešlo.

Především považuji za nadsázku to, že pan Živný řadí homosexualitu mezi „jevy, které patří do psychosociální kultury smrti"; není mi jasné, jak by měla homosexualita s kultem smrti souviset. Nevím, jak také došel k zjištění, že .osoby, které se narodí geneticky jako homosexuálové, jsou velkou výjimkou" a že „v ostatních případech je homosexualita výsledkem nesprávného psychického a sociálního vývoje jedince... vlivem špatného prostředí, svodu či módy, pramenící z nudy". Pan Živný si asi nedovede představit, jakým utrpením, pocity zavrženosti a opuštěnosti je homosexuál vystaven, zejména v netolerantním a zlovolném okolí. Je vůbec možné, aby se do této nezáviděníhodné životní situace dobrovolně vmanévroval proto, že je to „moderní", nebo dokonce „z nudy a prázdnoty"?

Je pravda, že fenomén homosexuality nebyl ještě lékařsky zcela přesvědčivě objasněn, ale je všeobecně známo, že touto úchylkou trpí až čtyři procenta populace. Pokud vím, sexuologové se kloní k názoru, že zpravidla jde o odchylku v genetickém kódu. Pan Živný měl asi spíše na mysli náhražkové homosexuální praktiky v uzavřených komunitách stejného pohlaví, jako jsou věznice, internáty, kadetky apod. Tyto případy nemají nic společného s homosexualitou ve vlastním slova smyslu a samy od sebe odezní, jakmile se daný jedinec vrátí do normálního prostředí. Takové jevy ostatně existují i u zvířat (pane Živný, měl jste někdy pejska?).

Vraťme se však k homosexualitě vrozené, genetické. I pan Živný konstatuje, že .utrpení homosexuálů je značné". Ano, je tomu tak. Ale proč má být zvyšováno ještě tím, že jedinec takto postižený má být ocejchován, diskriminován, zbaven citového života a odsouzen k doživotnímu osamění? Není ovšem pravda, že homosexualita je nemoc, kterou lze léčit. Tento názor už světová lékařská veřejnost opustila, homosexualita byla ze seznamu chorob škrtnuta. Léčit ji nelze - lze jen léčením zmírnit traumata z ní vyplývající.  Krajně nevhodné je - jak se domnívám - chtít vyloučit věřící homosexuály z obecenství církve, ať je kterákoliv. Nemusí se to stát právě vyslovením nějakého verdiktu - jsou-li jim například odpírány svátosti nebo vyslovovány nějaké podmínky, opustí ji sami. Myslím, že připravit posléze takového člověka o víru je daleko větší provinění než pochopit jeho touhu po naplnění citového života. Nezodpovědné je také nutit k celibátu někoho, kdo ho není schopen unést. Vždyť i apoštol Pavel uznává, že ne každému je dáno žít v celibátu (1 K 7,9).

Nyní dovolte, abych přistoupila k otázce biblických citátů, které se k tomuto problému vztahují. Pan Živný jich dokonce velmi pilně a pečlivě nashromáždil ještě daleko více, než kolik se jich běžně uvádívá. V této souvislosti mne často zaráží, že mnohé biblické zákazy a příkazy, ať jsou zapsány v knize Leviticus nebo v kterékoli jiné, se jaksi mlčky opomíjejí jako překonané (svatá Písma přece nejsou ani encyklopedie, ani lékařská kniha), ale na místech, která se dotýkají právě této inkriminované otázky, se zarputile a houževnatě lpí. Že ve starém Izraeli se homosexualita odsuzovala tak přísně, vyplývalo ze dvou důvodů: jednak měl izraelský lid zájem na co největším množství potomstva - vždyť přece musel zaplnit darovanou a zaslíbenou zemi a odolat nájezdům nepřátel -, jednak se distancoval od pohanské společnosti, kde homosexuální praktiky měly dokonce i kultovní ráz. Pokud se proti homosexualitě vyslovoval apoštol Pavel, byla to - a musela být - reakce na mravy antické pohanské společnosti. Ani zde nešlo o genetickou homosexualitu, nýbrž o jistý druh společenské konvence, založené na skutečnosti, že ženy byly vylučovány ze společnosti mužů (římská matrona měla být pia, pudica, lanifera et domiseda), jejich úkolem bylo především rození dětí, mezitím co citový život mužů se odehrával zcela jinde. Pokud se tedy svatá Písma vyslovují proti homosexualitě, odsuzují ji nikoliv jako genetickou odchylku (ten pojem starověk vůbec neznal), nýbrž jako společenskou konvenci. Jestliže se diskutuje na téma homosexuality v dnešní společnosti, je řeč o něčem zcela jiném a asi nemá mnoho smyslu ohánět se biblickými citáty.

Tato diskuse se také odbývala v rámci uzákonění tzv. registrovaného partnerství, které - jak známo - vláda odvrhla s naprostým nepochopením.  Myslím, že se tu stala chyba. Správné a také mravné řešení situace homosexuálních jedinců, zvláště pokud jsou věřící, by bylo žít ve stálém, zodpovědném a láskyplném svazku vzájemné úcty a pochopení. To by mělo být na prvním místě; bohužel příznakem naší doby je, že se hovoří především o pohlavním styku.

Pomíjím otázku církevního požehnání jako naprosto formální. Zodpovědný člověk by měl vědět, že přísaha je zbytečná, neboť jeho slovo budiž ano, ano - ne, ne.