Ráda a s potěšením čítám časopis Getsemany. Pokládám
jej za otevřenou tribunu moderního křesťanství a raduji se, že se neuzavírá v dogmatickém
fundamentalismu, a předpokládám, že mnohé články uveřejňuje proto, aby vyvolaly
diskusi a tříbení názorů. Ráda bych se tedy vyslovila k některým partiím
článku pana Petra Živného Z kultury smrti do kultury života a
následujícího Evangelického stanoviska k homosexualitě, kde se však
neuvádí, z které evangelické denominace toto stanovisko vzešlo.
Především považuji za nadsázku to, že pan Živný řadí homosexualitu
mezi „jevy, které patří do psychosociální kultury smrti"; není mi jasné, jak by
měla homosexualita s kultem smrti souviset. Nevím, jak také došel k zjištění,
že .osoby, které se narodí geneticky jako homosexuálové, jsou velkou výjimkou"
a že „v ostatních případech je homosexualita výsledkem nesprávného psychického
a sociálního vývoje jedince... vlivem špatného prostředí, svodu či módy, pramenící z nudy".
Pan Živný si asi nedovede představit, jakým utrpením, pocity zavrženosti a
opuštěnosti je homosexuál vystaven, zejména v netolerantním a zlovolném
okolí. Je vůbec možné, aby se do této nezáviděníhodné životní situace
dobrovolně vmanévroval proto, že je to „moderní", nebo dokonce „z nudy a
prázdnoty"?
Je pravda, že fenomén homosexuality nebyl ještě lékařsky
zcela přesvědčivě objasněn, ale je všeobecně známo, že touto úchylkou trpí až
čtyři procenta populace. Pokud vím, sexuologové se kloní k názoru, že
zpravidla jde o odchylku v genetickém kódu. Pan Živný měl asi spíše na
mysli náhražkové homosexuální praktiky v uzavřených komunitách stejného
pohlaví, jako jsou věznice, internáty, kadetky apod. Tyto případy nemají nic
společného s homosexualitou ve vlastním slova smyslu a samy od sebe
odezní, jakmile se daný jedinec vrátí do normálního prostředí. Takové jevy
ostatně existují i u zvířat (pane Živný, měl jste někdy pejska?).
Vraťme se však k homosexualitě vrozené, genetické. I
pan Živný konstatuje, že .utrpení homosexuálů je značné". Ano, je tomu tak. Ale
proč má být zvyšováno ještě tím, že jedinec takto postižený má být ocejchován,
diskriminován, zbaven citového života a odsouzen k doživotnímu osamění?
Není ovšem pravda, že homosexualita je nemoc, kterou lze léčit. Tento názor už světová
lékařská veřejnost opustila, homosexualita byla ze seznamu chorob škrtnuta.
Léčit ji nelze - lze jen léčením zmírnit traumata z ní vyplývající. Krajně nevhodné je - jak se domnívám - chtít
vyloučit věřící homosexuály z obecenství církve, ať je kterákoliv. Nemusí
se to stát právě vyslovením nějakého verdiktu - jsou-li jim například odpírány
svátosti nebo vyslovovány nějaké podmínky, opustí ji sami. Myslím, že připravit
posléze takového člověka o víru je daleko větší provinění než pochopit jeho
touhu po naplnění citového života. Nezodpovědné je také nutit k celibátu
někoho, kdo ho není schopen unést. Vždyť i apoštol Pavel uznává, že ne každému
je dáno žít v celibátu (1 K 7,9).
Nyní dovolte, abych přistoupila k otázce biblických
citátů, které se k tomuto problému vztahují. Pan Živný jich dokonce velmi
pilně a pečlivě nashromáždil ještě daleko více, než kolik se jich běžně
uvádívá. V této souvislosti mne často zaráží, že mnohé biblické zákazy a
příkazy, ať jsou zapsány v knize Leviticus nebo v kterékoli jiné, se
jaksi mlčky opomíjejí jako překonané (svatá Písma přece nejsou ani
encyklopedie, ani lékařská kniha), ale na místech, která se dotýkají právě této
inkriminované otázky, se zarputile a houževnatě lpí. Že ve starém Izraeli se
homosexualita odsuzovala tak přísně, vyplývalo ze dvou důvodů: jednak měl
izraelský lid zájem na co největším množství potomstva - vždyť přece musel
zaplnit darovanou a zaslíbenou zemi a odolat nájezdům nepřátel -, jednak se
distancoval od pohanské společnosti, kde homosexuální praktiky měly dokonce i
kultovní ráz. Pokud se proti homosexualitě vyslovoval apoštol Pavel, byla to -
a musela být - reakce na mravy antické pohanské společnosti. Ani zde nešlo o
genetickou homosexualitu, nýbrž o jistý druh společenské konvence, založené na skutečnosti,
že ženy byly vylučovány ze společnosti mužů (římská matrona měla být pia,
pudica, lanifera et domiseda), jejich úkolem bylo především rození dětí,
mezitím co citový život mužů se odehrával zcela jinde. Pokud se tedy svatá
Písma vyslovují proti homosexualitě, odsuzují ji nikoliv jako genetickou
odchylku (ten pojem starověk vůbec neznal), nýbrž jako společenskou konvenci.
Jestliže se diskutuje na téma homosexuality v dnešní společnosti, je řeč o
něčem zcela jiném a asi nemá mnoho smyslu ohánět se biblickými citáty.
Tato diskuse se také odbývala v rámci uzákonění tzv.
registrovaného partnerství, které - jak známo - vláda odvrhla s naprostým
nepochopením. Myslím, že se tu stala
chyba. Správné a také mravné řešení situace homosexuálních jedinců, zvláště
pokud jsou věřící, by bylo žít ve stálém, zodpovědném a láskyplném svazku
vzájemné úcty a pochopení. To by mělo být na prvním místě; bohužel příznakem
naší doby je, že se hovoří především o pohlavním styku.
Pomíjím otázku církevního požehnání jako naprosto
formální. Zodpovědný člověk by měl vědět, že přísaha je zbytečná, neboť jeho
slovo budiž ano, ano - ne, ne.
Poslední komentáře