Vyznání vnitřního člověka vedoucí k pokoře

Obrátil jsem svou pozornost k sobě samému a pozorně
jsem sledoval nasměrování svého vnitřního života. Na základě této zkušenosti
jsem přesvědčen, že nemiluji Boha ani svého bližního, že nemám víru a že jsem
pln pýchy a smyslnosti. Toto poznání je výsledkem pečlivého zkoumání mých
pocitů, myšlenek a činů.

1. Nemiluji Boha

Kdybych jej miloval, pak bych na něho neustále s upřímnou
důvěrou myslel.  Každá myšlenka na Boha
by mě vedla k radosti a útěše. Místo toho myslím stále více a s větší
dychtivostí na věci pozemské. Myšlenky na Boha mi přinášejí obtíže a
vyprahlost. Kdybych jej miloval, pak by mé modlitební společenství s ním
bylo živé, plné útěchy a vedlo by mě k nepřetržité jednotě s ním.
Místo toho nejen že nenacházím v modlitbě útěchu, ale shledávám modlitbu
obtížnou. Bojuji s nechutí, jsem oslaben leností a toužím se zaměstnávat
jakoukoli neužitečnou věcí, jen abych mohl modlitbu zkrátit či ukončit. Při
neužitečné činnosti, kterou se zaměstnávám, nesleduji čas. Myslím-li na Boha,
dojdu-li do jeho přítomnosti, každá hodina je mi rokem. Když člověk miluje
druhého, tráví celý den v myšlenkách na svého milovaného. Představuje si,
že je s ním. Má o něj starosti. Je jedno, čím se právě zabývá - milovaný
neopouští jeho myšlenky. A já v průběhu dne stěží věnuji jednu hodinu na
to, abych se hlouběji ponořil do meditace o Bohu a roznítil v sobě lásku k němu,
ale zbývajících třiadvacet hodin horlivě přináším oběti modlám svých vášní.
Více miluji hovory o planých věcech, které srážejí ducha, ale v rozhovorech
o Bohu jsem vyprahlý, líný a nudím se. A pokud jsem nechtě zatažen do hovoru o
duchovních věcech, rychle měním předmět hovoru na téma, které lichotí mým
vášním. Jsem zvědav na zprávy ze světa a politické události, hledám uspokojení
své lásky k vědění v sekulárních studiích, vědě, umění a získávání
majetku. Ale studium Božího zákona, poznávání Boha i církve mi neimponuje.
Neživí mou duši.

Myslím si, že je to v životě křesťana činnost
nepodstatná, spíše doplňková, kterou se lze zabývat ve volném čase. Zkrátka,
jestliže se láska k Bohu pozná podle zachovávání jeho přikázání „Jestliže mě kdo miluje, přikázání
má zachovávat bude",
jak říká Pán Ježíš Kristus (J 14, 23) a já nejen, že jeho přikázání
nezachovávám, ale ani se o to nepokouším, pak hluboce pravdivě docházím k závěru,
že nemiluji Boha. Svatý Basil Veliký to stvrzuje, když říká: „Důkaz, že člověk miluje
Boha a jeho Krista, je v tom, že zachovává jeho přikázání."

2. Nemiluji svého bližního

Nejen proto, že nejsem připraven podle evangelia položit
svůj život za dobro svého bližního, ale dokonce nechci pro jeho dobro obětovat
ani svůj pokoj a své štěstí. Kdybych miloval svého bližního jako sebe sama, jak
přikazuje evangelium, pak by mě rmoutilo také jeho neštěstí a jeho úspěch by mi
přinášel velkou radost. Ale naopak, s velkou zvědavostí naslouchám výčtům neštěstí
mého bližního a nermoutí mě to. Jsem k tomu lhostejný. A co víc - nalézám
v tom zadostiučinění. Nesolidarizuji se s pády svého bratra, ale soudím
je a zveřejňuji. Blahobyt, čest a štěstí mého bližního mě netěší jako mé
vlastní. Buď jsem k nim zcela lhostejný anebo žárlivý a závistivý.

3. Nemám víru v duchovních věcech

Nevěřím ani v nesmrtelnost, ani v evangelium.
Kdybych byl pevně přesvědčen a věřil bez pochybování ve věčný život a v odplatu
všeho pozemského konání, pak bych na to stále myslel. Myšlenka na nesmrtelnost
by mě plnila údivem a bázní. Žil bych svůj život jako cizinec, který je
připraven vejít do své vlasti. Já naopak na věčnost nemyslím a konec svého
života beru jako omezení své existence. Chovám skryté myšlenky a úvahy: kdo ví,
co bude po smrti? I když říkám, že v nesmrtelnost věřím, je to jen forma
přirozeného uvažování, neboť hluboko v srdci o tom přesvědčen nejsem a mé
jednání a zájem o pozemské starosti to dosvědčují. Pokud bych svaté evangelium přijímal
s vírou jako slovo Boží, pak bych se jím stále zaměstnával. Studoval bych
je, těšil bych se z něho a nořil bych se do něj s hlubokou úctou.  Moudrost, milost a láska, které jsou v něm
skryty, by mě uváděly v nadšení a já bych se dnem i nocí těšil z ponaučení,
obsažených v zákoně Božím.  Denně by
se mi stávala duchovním pokrmem a já bych vážně usiloval o jejich naplnění. Nic
na zemi by nebylo dost silné, aby mě od toho odvrátilo.  Ale místo toho, když už někdy čtu či
poslouchám Boží slovo, je to buď z nutnosti, nebo ze zvědavosti. Nejdu do
něj hlouběji a nepřijímám z něj větší užitek než ze světské četby. Navíc
jej toužím rychle ukončit a přejít ke světské četbě, která mě zajímá víc a
která mi dává větší uspokojení.

4. Jsem plný pýchy a sebelásky

Všechny moje činy to potvrzují. Když na sobě zpozoruji
něco dobrého, přeji si, aby to bylo vidět nebo se tím chvástám před ostatními.
Uvnitř jsem plný nelásky, i tehdy, kdy navenek předstírám pokoru. Vše připisuji
pouze svým vlastním schopnostem a považuji se za dokonalejšího než druzí.  Nebo alespoň nikdy za horšího než oni. Pokud
u sebe zjistím neřest, snažím se ji omluvit či ospravedlnit. Dělám si nárok na
nevinnost nebo tvrdím, že si nemohu pomoci. K těm, kdo mi neprokazují
úctu, jsem netrpělivý a nepovažuji je za schopné posuzovat můj charakter. Na
své schopnosti jsem marnivý a neumím přijmout nezdar svého jednání. Reptám a
rád se dívám na nezdar svých nepřátel. Motivem mého konání čehokoli dobrého je
touha po chvále, sebestřednost nebo touha po pohodlí. Jedním slovem, dělám si
neustále modlu ze sebe sama a této modle nepřetržitě sloužím, abych dosáhl
smyslového potěšení a uspokojil své smyslné touhy.  Studium průvodce vyznáním mě přivádí k závěru,
že jsem pyšný, smilný, bez víry. Nemiluji Boha a nenávidím svého bližního. Jaké
postavení by bylo hříšnější? Vždyť i stav duchů tmy je lepší než ten můj,
protože oni, ačkoli nemilují Boha a nenávidí člověka a žijí pýchou, nakonec
přece věří a třesou se. Ale já? Může existovat horší osud než ten, jemuž jsem
postaven tváří v tvář? Co je přísněji zakázáno a z čeho bude člověk
souzen, než z planého a neužitečného života, jaký jsem našel u sebe?!

Z knihy „The Pilgrim Continues His Way" (str.
113-116) přeložila Darina Píchová