Otto Hermann Pesch - Druhý vatikánský koncil
Koncem roku 1996 se objevila na knihkupeckém trhu kniha
německého teologa Otto Hermanna Pesche Druhý vatikánský koncil 1962-1965
(vydalo nakladatelství Vyšehrad). Je to velmi důkladná teologická práce,
pojednávající obšírně i s hlubokou znalostí věci o přípravě, průběhu a
odkazu posledního koncilu. Knihu lze vítat už proto, že svým diferencovaným
přístupem k hodnocení koncilu přímo rozdmýchává diskusi na dané téma. A navíc: autor píše srozumitelně, ale přitom
na vysoké teologické úrovni. Po vydání
této knihy se už u nás nebudou moci udržet stará klišé v pohledu na
koncil. Rozhovor o jeho významu se bude muset vést věcně a mezi jednotlivými dokumenty
i v rámci nich se bude muset rozlišovat. K tomu jistě poslouží i „pravidla
výkladu koncilních dokumentů", která v naší knize též nalezneme. A
nejcennější na Peschově obsáhlé studii je jeho láska k církvi, kterou
nelze nevnímat, ale která zároveň autora nezaslepuje, ba naopak mu dovoluje,
aby se o to starostlivěji vyslovil o nedostatcích a bolestech své částky Božího
lidu.
Je též patrné, že autor pochází ze sousedního Německa.
Poznáme to nejen ze souboru doporučené literatury, kterou uvádí za jednotlivými
kapitolami, ale - a to evangelík zvlášť ocení - i podle častých odkazů na
Luthera, reformaci a protestantismus. Pomůže nám to, abychom porozuměli, v čem
se reformační touhy koncilem naplnily. Tu lze zmínit alespoň toto: církev je bezděky
v konstituci Lumen gentium definována takřka Lutherovými výměrem:
"Bůh svolal shromáždění těch, kdo s vírou vzhlížejí k Ježíši. . ." (čl. 9) Církev
je „Boží lid", nový důraz je položen na všeobecné kněžství věřících, zcela je
překonán klerikální model církve. V téže konstituci je řečeno o učitelském
úřadu biskupů toto: „Mezi hlavními úkoly biskupů zaujímá přední místo hlásání
evangelia" (č1. 25). A vůbec hlásání Slova je v textu vždy předřazeno
udílení svátostí. K tomu autorův povzdech: „Škoda, že totéž nebylo zcela jasně
řečeno a důsledně uplatňováno v roce 1520!" Konstituce o posvátné liturgii
přináší především nové porozumění liturgii jako souhrnnému zvěstování církve
(zvěstování Slova, vyznání víry, přijímání svátostí...). Proto je „liturgie vrchol, k němuž
směřuje činnost církve, a zároveň zdroj, z něhož vyvěrá veškerá její síla"
(čl. l0). Znamená to tedy, že liturgie není záležitostí výlučně duchovních, ale
celé obce věřících, která se má na liturgii aktivně podílet. Podotýkám jen, že
v této aktivní účasti laiků na liturgii katolická církev prakticky
předběhla ty evangelické církve, kde dosud při bohoslužbě vystupuje jen
kazatel. Dále se dle této konstituce nedělní biblická homilie stává normou.
Zavedení národních jazyků do bohoslužby bylo před 30 lety novum, dnes se však
málem ani neví, že to někdy mohlo být jinak. Liturgická reforma je dle autora „nejtrvalejším
dílem koncilu".
Z ekumenického hlediska jsou koncilní podněty
významné, ačkoliv „druhý vatikánský koncil nevytyčil žádnou konkrétní cestu k jednotě
církve a dokonce nevymezil žádný širší prostor, v jehož rámci by se taková
cesta měla hledat". Nezvratné však je, že katolická církev přikročila k vlastní
seberelativizaci. V konstituci o
církvi se doznává, že „i mimo její organismus je mnoho prvků posvěcení a pravdy"
(čl. 8). Kristova jediná církev „subsistit" (vyjevuje se) v katolické
církvi, ale není s ní totožná. Dále dle dekretu o ekumenismu existuje „hierarchie
pravd", ne každá pravda víry má z hlediska spásy stejnou hodnotu. Navíc
katolická církev deklaruje nutnost se stále obnovovat: „je při svém putování
volána Kristem k této neustálé reformě, kterou trvale potřebuje, nakolik
je institucí lidskou a pozemskou" (čl. 6).
Pastorální konstituce o církvi v dnešním světě představuje pak
zcela nový typ závazného dokumentu. Výslovně je zde zmíněna jeho předběžná, pastorální
forma: „obsahuje nejen stálé, ale i proměnlivé složky" (úvodní poznámka pod
čarou). Konstituce se obrací nejen na katolické věřící, ale na všechny lidi.
Zaujímá stanovisko k takovým otázkám jako ateismus, manželství a rodina,
rozvoj kultury, politický život, závody ve zbrojení, atp. Potěšitelné je, že jednoznačně preferuje
demokratický model politického soužití. A ještě pozoruhodnější se jeví
vyjádření konstituce o naprostém zákazu jakékoli války. Autor zmiňuje i
kontext, ve kterém koncil jednal, totiž kubánskou krizi, která málem vehnala
svět do třetí světové války. I obrovské diplomatické úsilí Jana XXIII. mělo
svůj podíl na odvrácení této katastrofy. Ostatně poslední Janova encyklika
Pacem in terris měla rozhodující vliv právě na podobu této konstituce. A ta
především svým novým stylem vyjadřování, který činí konstituci čtivou i lidem
necírkevním. Je to opravdu „nejvydařenější" dílo koncilu. Už proto, že se v něm
nejvíce odráží myšlenka Jana XXIII. o pastorálním sněmu, který by měl novým
způsobem promyslet svědectví církve dnešnímu světu. Ke cti Jana Pavla II. je
nutno říci, že v některých svých encyklikách i ve svých aktuálních
stanoviscích k situaci ve světě tvůrčím způsobem na tuto konstituci
navazuje. Čtenář si však nad Peschovou
knihou uvědomí i závažné nedostatky koncilových dokumentů. Zvlášť když nám
autor dovolí nahlédnout do zákulisí koncilního jednání, kde vůči konzervativní
menšině byly činěny ústupky až tragického dosahu. Projevuje se to na konečné
bezvýraznosti některých textů, kde vedle progresivních vyjádření stojí i
zmínky, které svým zdůrazněním papežského primátu překonávají i I. vatikánský
koncil se svým dogmatem o papežské neomylnosti. Dokument nejspornější hodnoty
je pak sama věroučná konstituce o Božím Zjevení, ve které nalezneme např. tato slova:
.Avšak úkol autenticky vykládat Boží slovo psané nebo ústně předávané je svěřen
pouze živému učitelskému úřadu církve, který vykonává svou pravomoc ve jménu
Ježíše Krista... je
tedy zřejmé, že posvátná tradice, Písmo svaté a učitelský úřad církve jsou
podle moudrého Božího rozhodnutí tak spolu spojeny a sdruženy, že jedno bez
druhých dvou nemůže být..." Formulace naprosto zarážející, zvláště proto, že se zde
nepodává žádné kritérium, podle kterého k tomuto spojení Písma, Tradice a
učitelského úřadu dochází. Absence kritéria přibližuje Petrův učitelský úřad
jakémusi řídícímu centru jehovistického typu a v důsledcích devalvuje i
teologickou práci. Nehledě na to, že papež na sebe váže tak velkou moc, jakou
fakticky není schopen sám vykonávat. Úředníci kurie pak podivným způsobem
jakoby participují na Petrově primátu, ačkoliv Kristus ve svém pověření hovoří
pouze k Petrovi. Protestant se zde nemůže zbavit dojmu, že živý hlas
papeže znamená v katolické eklesiologii prakticky víc než „viva vox evangelii".
Že toto latentní nebezpečí není katolicismu vzdálené, je zřetelné i z Peschova
hodnocení ambivalentních výsledků koncilu. Je-li totiž papež i v rámci
biskupského kolegia natolik svrchovaný, že může bez koncilu i na koncilu
prakticky všechno a jeho rozhodnutí (nikoli jen ta „ex cathedra") jsou právně
nenapadnutelná (viz nový Kodex kanonického práva o vztazích mezi papežem a
biskupským sborem), pak se vtírá otázka, jaká pravomoc je vlastně koncilu
ponechána a není-li reformační kritika papežského jha trpce aktuální i dnes.
Předložil jsem ve své recenzi jen zlomek dojmů z četby
této vynikající knihy. Knihu je třeba
přečíst celou a pokud možno mít po ruce i nedávno vydané koncilní dokumenty.
Jsem přesvědčen, že její obsah ocení nejen katolíci, ale i evangeličtí
křesťané. Vždyť patříme k sobě a jeden druhého potřebujeme. Ostatně i o tom svědčí tato kniha. Kéž by
její studium svým dílem přispělo k dalšímu ekumenickému úsilí o obnovu
církve v zemi Husově.
Martin T. Zikmund
Klemens Richter: Liturgie a život
Vynikající populární přiblížení pokoncilní liturgie z pera
profesora liturgiky v Münsteru. Kniha kultivuje a demagizuje přístup k liturgii,
dává důrazy na podstatné prvky jako je slavící obec, boží slovo, na souvislost
liturgie a života. Autor konstatuje, že „bohoslužebná obnova by neměla žádný
smysl, kdyby nebyla součástí obnovy celého života církve". Přesto jsme svědky jejího
izolovaného chápání, aniž by ji předcházela obnova sebereflexe církve a obnova
biblická. I nyní, desítky let po koncilu, se „u mnoha kněží i laiků, katechetů
a varhaníků, profesorů i studentů teologie vedle jisté osobní zběhlosti často
projevuje až nepochopitelný nedostatek liturgického vzdělání". Podstata liturgie je zatemňována jejím
právním chápáním. I dnes si mnozí myslí, že při liturgii zejména záleží na
pronesení určité formule, jako např. „Já
tě křtím..."
či „Uděluji ti rozhřešení. . .", ačkoli se tak utvrzuje mylné individualistické, statické
a klerikální pojímání liturgie. Kniha
působí osvobodivě v našem koncilem dosud málo ovlivněném prostředí. Liturgická reforma se u nás vlastně dosud
neuskutečnila, pouze částečná reforma obřadu. Zkušenost našich čtenářů,
účastníků liturgie, bude proto často zcela odlišná od toho, co v knize
najdou. Rozhodně se nebudou nudit. Výhrady
mám pouze drobné. Kniha je sestavena z otázek a odpovědí což trochu
ztěžuje orientaci v ní. Dovolím si i dvě poznámky k překladu, ačkoli zrovna
puntičkářství nepatří k tomu, co by se mělo v liturgické oblasti podporovat.
Na str. 138 je řeč o památce prvomučedníka Štěpána, památce evangelisty Jana,
památce betlémských dětí, ačkoli se jedná o svátky. Na str. 155 ve větě „Na Velký pátek neslaví
církev podle prastaré tradice eucharistii, nýbrž jen liturgickou památku
sestávající ze tří částí..." mě zarazilo slůvko „jen". Jakoby vyjadřovalo, že
velkopáteční liturgie je „méně" než liturgie eucharistická. To by odporovalo
celému smyslu reformy i charakteru knihy. Naštěstí se takové slůvko v německém
originálu nevyskytuje. (Vyšehrad 1996,
184 str., 122 Kč)
Pavel Hradilek
Poslední komentáře