Výchova k dospělosti - příprava na svátost biřmování

4.  Duch - Pán a Dárce života

Událost a její znamení

Setkání s Duchem svatým bylo pro mladou církev stěžejní událostí, stopy svatodušní události nalezneme v té či oné podobě téměř ve všech pozdnějších novozákonních spisech.

Když se později snažili účastníci této velkolepé události popsat to, co se stalo, používali na prvý pohled velice různých a rozpačitých termínů. Když porovnávali svá původní východiska a svá dnešní přesvědčení ověřená novou zkušeností, bylo nad čím žasnout. Všichni zakusili, že se událo něco ohromného: náhlá i postupná změna sebe samého. Všichni zakusili, že zralý člověk je opravdu skvělé boží stvoření. Svatodušní událost zůstává pro Kristovu církev událostí klíčovou až do dnešních dnů.

Slepí vidí a hluší slyší

Každý z vás už novozákonní texty o seslání Ducha mnohokrát slyšel a možná i sám pročetl. Každý pokřtěný je v církvi pozván k podobnému zážitku neméně mocnému a účinnému i dnes. Duch je zde a teď právě tak mocný, jako byl o jeruzalémských letnicích tehdy. Nevidí to ovšem každý; vždyť i při prvých letnicích byli tací, kteří se dívali a neviděli, naslouchali a neslyšeli.  Ze vší té slávy a moci nezažili nic a viděli jen to, že ti lidé na střeše jednoho jeruzalémského domu se chovají podivně: prý jsou opilí, říkali tenkrát. Je totiž nutné rozlišovat skryté působení Ducha v lidském srdci nebo v lidském prostředí, a dar nápadného znamení. Viděli a slyšeli jen ti, kterým to bylo dáno.

4.1  Duch působí

Obrazy Ducha

Jedním z tichých, nenápadných, nicméně mocných projevů Ducha je div sjednocení subjektů. Není vůbec samozřejmé, že dva různé subjekty, dvě odlišné vůle se dokáží ve svém úsilí sjednotit. Špičkový židovský teolog 20. století Martin Buber říká, že právě duchu je třeba děkovat, že člověk může rozpoznat bližního jako bližního a oslovit jeho Já jako své žádoucí Ty. Mezi Já a Ty pak probíhá velmi zvláštní komunikace, jakési proudění vzájemnosti, zpřístupnění srdcí. To zná každý, kdo už zažil opravdové přátelství.  Buber ovšem jako hluboce věřící Izraelita uvažuje přísně monoteisticky; nemyslí tedy tímto mocným duchem osobu božské Trojice, kterou za jeho popisy cítí mimoděk křesťan. Tím cennější však je pro křesťana taková reflexe; napoví leccos vzácného i o svatém Duchu křesťanů.  Duch je tedy podle Bubera jakési živoucí přejné prostředí, které optimalizuje lidské možnosti a schopnosti zahlédnout mezi množstvím předmětů to vzácně pravé, protože otevřené a zvoucí; to v dané dějinné chvíli nejdůležitější, to proměňující. Tam, kde jiní vidí pouhé „něco", tam vidí obdarovaný díky duchu jakoby .někoho", jakoby bytost; nikoliv už něco, ale někoho. Někoho, kdo ke mně patří a já patřím k němu. Někoho, s kým mohu a chci vytvářet takovou jednotu, která bude víc než jen součtem nás dvou.  Buber tak poeticky popisuje zázrak, který jsme už sami směli mnohokrát zažít.  Není to žádná halucinace, ale fungující skutečnost. Je skutečná, protože zanechává v osobních i společenských dějinách nesporné stopy. Je skutečná, protože naši bytost vždy trochu proměňuje a nejen na chvilku.

Duchaplné a duchaprázdné

Je-li vůbec jaké prostředí ducha-prázdné, pak je to takové, které člověka nutí uzavřít se vůči druhým i vůči světu, anebo ponořit se jen do světa předmětů, které jsou jen užitečné, nesdělné, nelze s nimi komunikovat.

Takovému životnímu stylu se právem říká „konsumní", má jen jediný smysl: spotřebovat, abych mohl nakoupit; nakoupit, abych mohl spotřebovat.

Takový člověk je zvídavý, podnikavý, vyrábějící, hospodařící, ale nikoli milující.  Je tak proto podobnější kybernetickým strojům než ideji, kterou měl o člověku Stvořitel.

Dobře zkonstruovaný kybernetický stroj dovede sám sebe učit z předešlých chyb a bezchybně je eliminovat. Budí to úžas; ale takový stroj sám nežasne.  Nezná zamilovanost, nezná štěstí z velkomyslného sebedarování. Nikdy nemůže pochopit vlastní smysl gesta, při kterém člověk daruje svůj život.  Kybernetický stroj nikdy neporozumí, že náš Pán Ježíš Kristus vposledku skutečně zvítězil, třebaže přišel o život, o přátele i o čest. Stroj neocení paradox, že je možné prohrát a tím zvítězit. Stroj nepochopí a neocení mnoho obdivuhodných skutečností, např. že může mít smysl porodit dítě do úzkostné doby, že může mít smysl přijít o zaměstnání, že může mít smysl zůstat věrný partnerovi, který mne do hlubin ranil. Lidský duch tuší, že má vůbec smysl věřit a doufat. Boží duch to ví a umožňuje.

Pán a dárce života

Biologický život patří sice k tajemstvím, ale přece jen není vhodným argumentem pro hádky o boží existenci. O to nejde, vyznávám-li, že Pánem a dárcem života je právě Duch. V takovém vyznání zní vděčnost za to, že lidská existence může být doslova lidská, člověka hodná.  Můžete ovšem namítnout, že mnohé dobré a krásné si může člověk zařídit také jinak, možná dokonce i sám, rozhodně však bez vzývání Ducha, dokonce i tehdy, kdy ducha a tím spíše Ducha vůbec neuznává. Těm hrdým se zase bude zdát nesnesitelná představa, že by naše lidská zralost byla odkázána na kohosi dalšího, koho jsme nezvali a možná nechtěli - aspoň v těch situacích, které - jak se domníváme - máme plně v hrsti, sami sobě odpovídáme?

Jistě záleží i na lidském étosu. Ale všichni - věřící i nevěřící - zakusili také, že člověk jedná nejen podle svého étosu. Jsme tedy vydáni na milost a nemilost jakési neznámé „mocnosti", patogenním vlivům? Ano, jsme takto závislí, i to je přece naše zkušenost: Někdy ani usilovné soustředění nestačí pohnout naším dílem třeba jen o chlup, takový den či chvíle se prostě dílu nedaří, i kdybychom se rozkrájeli. Nejen láska muže a ženy rozhodne, zda se jim narodí dítě - někdy by je velmi chtěli, ale je to málo platné. To je fakt, nikoli nějaká pověra. Iluzí je spíš ta nafoukaná iluze soběstačnosti, ta suverenita.

Křesťan věří, že ten tajemný třetí (Duch), to prostředí, kde se naše úsilí odehrává, nejen je, nejen má velký vliv, ale - a to je zvláštní - miluje snahy lidí. Duch, ač je mocným Pánem, ač je Bohem, si s člověkem nepohrává, ale je jeho Paraklétem.

Něco takového ovšem není vůbec zřejmé; buď tomu věříme, nebo nevěříme.  Budeme tedy spolu uvažovat na straně těch, kteří tak uvěřili. Chci, aby každý z vás porozuměl, že já tomu tak věřím - a to že je důvod, proč o tom s vámi teď mluvím. Svou vírou totiž můžeme mnohému ve svém díle pomoci k většímu spádu, k vyčištění.

Milost je řečí lásky

To tvořivé živoucí a životodárné prostředí je tu vždy a je nám příznivě nakloněno přinejmenším již od křtu, ne-li přede všemi věky. Jako každá láska, začíná i tahle specifická boží přítomnost v našich osudech klíčit někde v tichosti a neviděna. Ta boží přítomnost má všechny vlastnosti, které připisujeme lidské lásce.

Stavu takového vzájemného vnitřního porozumění mezi milujícím Duchem a člověkem ochotným k milování říkáme milost.

Svátost říká Duchu: „Přijď!"

Svátost, jak jsme si řekli, pečetí lidské rozhodnutí. Tedy i rozhodnutí být dospělým, odpovědně a tvořivě dospělým, být takovým v trvalé boží přítomnosti, v Něm jako v prostředí. Kdo chce, aby se to všechno dělo, kdo je ochoten do takové spolupráce i něco investovat, ten touží po svatodušní účasti. Tak přece začínal svou dospělou dráhu Ježíš: setkáním s Paraklétem.  Když týž Ježíš později chtěl, aby jeho přátelé z Galileje víru nejen hlásali, ale aby z ní sami dokázali žít a vyznávat ji jako svůj vlastní osobní zážitek - seslal jim Parakléta. Po letnicích to už bývalí rybáři všechno opravdu i dokázali. Už se tolik nebáli, už se přiznávali k odpovědnosti za Ježíšovu věc, už se s ní identifikovali a dokázali do ní mnoho investovat. Ta jejich snaha postupně nesla plody, nad kterými kdekdo žasl.

4.2 Svatodušní charismata

Bůh je láska

Že Bůh je láska, to jste už slyšeli tolikrát, že - pravděpodobně - už to ve vás budí pocity dost negativní. Ne, že by člověk ve vašich letech nepotřeboval lásku prožít. Spíš se vám asi zdá, že vás takovými hesly kdosi hledí opít rohlíkem. Naštěstí je to jen dojem, naštěstí se ta boží láska děje mimo jiné také našimi lidskými láskami, naštěstí si s mezilidskou láskou ta boží vůbec nemusí konkurovat.

Všechny dary Ducha rozdává boží milost, milostnost, všechny jsou také projevem jeho cháris. Přesto se pro právě jednu skupinu darů Ducha vžilo označení „dary charismatické". Bývaly od počátku samozřejmým jevem v některých církevních obcích prvních století, ale během doby je vytlačila lidská hrdost, člověk spoléhal spíš na svůj rozum v teologii a na své organizační schopnosti v institucionalizaci. Díky Bohu, v posledním století opět ožívají i v církvi katolické.

Charismata

Podstatou všech božích obdarování je tvořivá přítomnost Ducha v lidských činech. Zvláštností charismat však je to, že nejsou určeny pro oslavování jednotlivců, je to pomoc při činech budujících, vychovávajících anebo léčících náboženskou obec.

V Písmu existuje několik různých (tedy v různé míře neúplných) seznamů charismat. Protože jde o dary, které mají vždy také funkci znamení, bývají nápadné. A to někdy bohužel převáží v představách lidí tak, že na nároky a povinnosti takového obdarování prostě zapomínají, oslněni svou domnělou vlastní vyznamenaností.

Čím viditelnější, nápadnější je to které charisma (např. modlitba jazyky, proroctví jazyky, uzdravování nemocných), tím naléhavěji a pečlivěji musí obdarovaný dbát, aby mělo z daru prospěch to společenství, kterému bylo Duchem svatým určeno. Kdo na to nedbá, zpychne a zplaní. A opravdu - toho býváme často svědky.

Může se stát, že si při vašem slavnostním setkání s mocí Ducha při svátosti dospělosti vybere Duch i někoho z vás a vloží na něj kříž charismat pro užitek těch druhých. Křesťan má zůstávat všem charismatům či darům Ducha dostatečně otevřen. Netečností k nabídkám Ducha se totiž neochuzuje jedinec, ale obec. Parakléta při díle potřebujeme všichni jako jednotlivci i jako obec.

4.3  Obnova v Duchu svatém

Pomalu se i v církvi katolické prosazuje i další hnutí, které doufá v další biblicky dobře podepřenou pomoc Parakléta, totiž v jeho pomoc při obnově našeho intimního duchovního života.

Duch není kouzelník, Duch spolupracuje personálně: probouzí hlubší zájem, posiluje zájem probuzený, hojí rány, které by bránily plnějšímu sebeodevzdání.  Důležité je nepřehlédnout, že obnova slaví úspěch tam, kde cosi už žilo, ale z nějakých důvodů ztratilo sílu, přesvědčivost, účinnost. Jde o pokus obdobný čištění pramenů a studánek.

Obnova svatodušní se děje tak, aby se člověku napomohlo opět obnovit to životodárné, co člověka spojuje s Bohem, s bližními i se stvořenou přírodou do bytostného sjednocení: je to víra, naděje a láska.

Obnova svátostného života

Obnovou svátostného života se rozumí cílevědomé úsilí o hlubší reflexi těchto tajemství jak po stránce teologické, tak v rovině zážitků. Taková obnova představuje sérii biblických meditací a úvah z teologie svátostí, dále zážitek společného modlitebního života ve společenství jak ve formě modlitby klasické spontánní, tak modlitby typické pro letniční hnutí (modlitba „v jazycích"), kdy se používá mimoslovní komunikace, možná i kontemplace, ale jindy třeba jen zvláštního přirozeného efektu psychického uvolnění, které se pak může rozvinout v otevřenost.

Letniční liturgie

Jiná účinná forma uvádějící do prožitku boží blízkosti je tzv. letniční liturgie, modlitba s vkládáním rukou atd. Taková slavnost je zřetelně efektivnější v případě, že se děje uvnitř skutečně funkčního společenství, protože tak se optimalizují okolnosti příznivé po stránce přirozené i nadpřirozené.  Výsledkem pak může být i nově nalezená integrita osobnosti.

4.4  Cháris je kristocentrická

Pokušení k entusiasmu ať skutečnému nebo předstíranému je tu ovšem značné; dělalo starosti už svatému Pavlu v Korintě. Kupodivu jeho tehdejší námitky dodnes někteří horlivci rádi zapomínají. Ke škodě svojí, ale především ke škodě svých bližních. Ježíš odmítal pověst zázračného lékaře, nejméně dvakrát ostentativně „zahodil" příležitost, kdy jej nadšenci chtěli vynést do slávy. Ani dnes nesmí přestat být křesťanství kristocentrickým i v tomto praktickém smyslu. A nesmí zapomínat na Kristův kříž: spása sjednocení s Bohem se děje skrze cosi tak neodstranitelně dvojlomného, jako je právě Ježíšovo ukřižování. Kdo nedbá, přijde i o to málo, co už dostal, protože „Duch bere vždy z toho, co je Kristovo", tvrdí Janův Ježíš.  Mnohem méně rizik přinášejí svatodušní obdarování méně honosná, zato nesoucí ovoce pokojně a vytrvale: tzv. sedmero darů.