Prastará duchovní zkušenost člověka, ať už ji nazýváme „poznání",
„moudrost", „pravda" nebo ještě jinak, se podobá říši krystalů. V různém
prostředí a různých dobách krystalizuje v různých krystalických
soustavách. Některé krystaly jsou ovšem
nedokonalé, nedorostlé. Nemohly vyrůst či dorůst, jsou to jakási torza, části
krystalů. Sem patří především - dodejme v našem nynějším pohledu, ve své
době možná tyto systémy fungovaly - náboženství kmenová a národní. Dnes mají
prakticky jen malý význam. Netvoří
základnu současného světového obrazu. Jsou studována buď jen v zájmu
historickém, nebo se jich užívá jako přísad do různých proudů ideologických, především
nacionálních, politických, sociálních atp. Můžeme je proto zde ponechat
stranou.
Soustředíme se jen na krystaly úplné, dorostlé či dozrálé,
čiré. To jsou světová náboženství. Bylo by asi přesnější říci „náboženství
nadnárodní", protože chtějí oslovit člověka obecně, ne jen jeden kmen, jednu
oblast či jeden národ.
Je však starý spor, které proudy se sem mají zařadit. Mezi
sporné systémy patří např. zoroastrismus čili mazdaismus, manicheismus,
mandejci atd. Odpověď na tuto otázku
není jednoznačná. Mnoho záleží na stanovisku a na náplni pojmů, jinak řečeno na
volbě kriterií a na umístění souřadnic. Ale
i tyto sporné náboženské systémy mají pro dnešního evropského člověka poměrně
malý význam, a tak je také ponecháme stranou. Soustředíme se jen na systémy
nejvýznamnější, na „krystaly velké a čiré".
Tyto nejvýznamnější systémy lze rozdělit do dvou skupin. První má kořeny
na předním Východě a zastává - byť v obměnách - víru v jednoho Boha.
Je to židovství, křesťanství a islám. V čem jsou zajedno a v čem se
liší? Shodují se v tom, že je jen jeden Bůh, který se lidem sám ukázal (čili
zjevil), který je zároveň Stvořitel i poslední Soudce všech lidí i celého jsoucna.
Všechny tyto tři systémy se odvolávají na Abrahama jako prvního výrazného
představitele tohoto proudu. Proto se dnes někdy mluví o „abrahamovské ekumeně"
(tak Hans Küng). Všechny se také opírají o posvátnou knihu, která zprostředkuje
lidem Boží vůli.
V čem se liší? Především v této knize: Pro
židovství je závazný jen Starý Zákon (přesněji Mikrajit či Tenak), pro
křesťanství Starý i Nový, pro muslimy Korán. Orientační postavou je pro židy
Mojžíš, pro křesťany Ježíš a pro muslimy Mohamed, i když má každý z nich
ve svém systému poněkud jinou roli. Také v pojetí vykoupení - překonání
hříchu a zla vůbec - i v pojetí Božího soudu jsou rozdíly.
Jak to shrnout? Řekl bych, že židovství je postaveno na
poselství nedořečeném, na vyprávění nedovyprávěném, je v něm cosi
otevřeného. Je jeho legálním pokračováním učení talmudu či učení Nového Zákona?
V odpovědi na tuto otázku a potom i v pojetí Mesiáše se oba proudy
liší. A co islám? Zná Boha svrchovaného,
který však setrvává v nebi, tedy vzdálený člověku, nesklání se k němu
do jeho bídy, nesestupuje z výšin slávy do hlubin bídy jako Otec Ježíše
Krista a svým způsobem už i starozákonní Hospodin, který podle slov Izaiáše
(63, 9) v soužení svého lidu, Izraele, měl také soužení, tedy soucítil a
trápil se s ním. Dalo by se, - samozřejmě ne zcela přesnou zkratkou říci, -
že islám zastává Boží svrchovanost bez lásky, vyvýšenost bez snížení do naší
bídy. V tom je jeho síla i přitažlivost, ale i jeho hranice a slabost. Je
to cesta pro ty, kdo ještě nejsou docela hluboko a kdo mají tedy optimistické
mínění o možnostech člověka. Toto mínění už opravdoví křesťané odložili a vědí
mnohem víc o hloubce lidské bídy, i když - v politicko-sociálním pohledu -
mají dnes islámské země zřetelně nižší životní úroveň než většina zemí tradičně
křesťanských. Druhá velká skupina
systémů je domovem v jihovýchodní Asii, tedy v Indii a Číně. Ostatní
země jako Malajsie, Ceylon (Srí Lanka), Tibet, Japonsko atd. měly buď méně
významná náboženství národní, nebo přebíraly proudy indicko-čínské. V Indii
na úrodné půdě hinduismu vyrostla řada náboženských systémů; dva z nich
však představují krystaly zvláště pozoruhodné a čiré. Je to džinismus,
náboženství soucitu (neubližování - ahimsa) a buddhismus, náboženství
sebezřeknutí. Individuální bytí je bolestivé. Zřekneme-li se ho, dosáhneme
vykoupení nejkratší cestou. To je podstata buddhismu. Buddhismus se později rozštěpil na učení
Malého a Velkého vozu a expandoval do sousedních zemí, přes Čínu až dokonce do
Japonska, a na této cestě prodělal řadu dalších obměn. Ale je patrně
nejpropracovanějším, nejkrystaličtějším a nejčiřejším systémem oblasti.
Dva čínské systémy sice podobně navazují na starší domácí
tradici, ale liší se v tom, že - vyjádřeno ovšem v našich, evropských
kategoriích - konfucianismus je statický, taoismus dynamický. Mistr Küng učí
především k úctě k velikému kosmickému i všelidskému řádu li, který
objímá vše a kterému je třeba se ochotně podřídit. Proto se jeho systém později
osvědčil jako vysoce státotvorný a byl téměř po dvě tisíciletí státním
náboženstvím Číny.
-
Taoismus, pocházející od Lao-c‘, má jako svůj
ústřední pojem tao - cestu i kráčení, dění i sdílení, slovo a normu. Jeho
podstatným znakem je jeho dynamika, vpodstatě jde o všeobjímavé dění,
jehož je vše součástí. Aby se i člověk
dostal do harmonie sním, je třeba, aby rozpoznal stejnost všeho a vzdal
se touhy vše rozdělovat a sebe vydělovat ztohoto dění, a dále aby do něho
násilně nezasahoval, nýbrž se mu vnitřně podřídil - to je známé nezasahování,
neznásilňování, wu-wei. Zatímco Hovory Konfuciovy jsou vpodstatě příručka
etiky, je Tao-te ťing skvělým textem konsistentní a hluboké metafyziky.
Taoismus pak lze stručně popsat jako sebeodevzdání vnitřní spontaneitě dění.
Po tomto stručném utřídění se pokusme o podobné, stručné
hodnocení. Každý, kdo tyto velké systémy
pozoruje a co možno nezaujatě srovnává, nemůže si neuvědomit jejich úctyhodnou
hloubku. Nejde jen o respekt k velkému lidskému myšlenkovému úsilí, které
je za nimi skryto. Tyto systémy jsou v jistém smyslu a do jisté míry
vhledem do řádu jsoucna, alespoň do jeho některých vrstev či oblastí.
Pokusíme-li se vyjádřit to v pojmech naší vlastní kulturní tradice (oni by
to asi řekli ještě jinak), řekl bych, že tuší a naznačují, že posledním
svorníkem kosmu je pravda a láska. Ale neříkají, nebo to alespoň neříkají dost
zřetelně, co je měřítkem, kritériem této lásky.
A právě to chce vyjádřit křesťanské poselství, i když to křesťané často
neblaze zatemňovali: Měřítkem lásky je oběť. Boží oběť pro člověka v člověku. A to je Kristus, Bůh, sestoupivší do lidské
bídy, pod břemeno zla a nicoty, až do smrtící bolesti a hrobu. Bůh, který sebe
samého zmařil, učiněn podobný lidem, ponížil se až do smrti, tak to čteme ve
slavném hymnu v Pavlově epištole k Filipským 2, 6-11. Nejde tu o
návod k tomu, co my máme udělat a jak se dostat k Bohu, nýbrž
především o zprávu o tom, co už udělal Bůh sám. Všecko lidské činění je jen
odpověď na to, co už učinil Bůh. A proto je tato cesta cestou naděje i pro ty,
kdo už jsou úplně ochromeni a leží v hořícím domě. Není dnešní svět
vlastně hořící dům, který jsme podpálili svým sobectvím, svou zradou Lásky i
lásky?
Samozřejmě je třeba, aby dnes všichni spolu navzájem
hovořili. Aby se předně poznali a přestali se obviňovat za to, co dělali špatní
křesťané, špatní muslimové, špatní buddhisté atd. Aby nechtěli jedni druhé
získat pro svou pravdu, ale všichni spolu se podřídit Pravdě, která nás
přesahuje všecky bez výjimky. Aby si navzájem pomáhali na cestě za touto
Pravdou, kterou všichni můžeme vnímat zatím jen z části a v podobenství.
A hlavně abychom tu postupovali tak, že budeme začínat od trámu ve vlastním
oku, ne od třísky v oku bratra. A abychom spolu hovořili v naději, že
vše, co se zatím našim krátkozrakým očím jeví jako beznadějné, může být náhle a
nečekaně proměněno z druhé strany.
Dva úkoly se mi tu jeví zvláště naléhavé: Předně úsilí
najít výrazivo, kterému by rozuměl ten druhý, zvyklý myslit ve zcela jiných
pojmech a souřadnicích. A to druhé: Stát
konečně způsobem života, životním slohem za tím, co říkáme. V tom má asi
evropská tradice, zdánlivě křesťanská, ve skutečnosti po-křesťanská, největší
dluh. Jako se mi na jedné straně stále zdá, že křesťanské poselství jde
nejhlouběji, tak se zároveň obávám, že právě křesťané se nejvíc vzdálili tomu,
co by měli zastávat. A to namnoze i v církvích, jejich vedení i širokých
vrstvách, a také i na různých učilištích, kde se křesťanské poselství předává
dál a při tom často velice deformuje. Takže
závěr: Je třeba, abychom začali s pokáním u sebe samých a v Kristově lásce
otevřeli náruč všem ostatním.
Poslední komentáře