V půli ledna 97 obvinil Vatikán teologa ze Srí Lanky
Tissa Balasuriyu (72) z hereze, obsažené v jeho knize „Maria a
osvobození člověka", vydané v r. 1990. Obvinění zní: „autor neuznává
nadpřirozený a neopakovatelný charakter Ježíšova vykupitelského díla".
Balasuriya kromě toho neuznává ani neomylnost papeže. Vatikán mu odňal právo
nazývat se katolickým teologem a prohlásil ho za exkomunikovaného.
Proti tomu podal Balasuriya v Říme žalobu, která však
byla odmítnuta s odůvodněním, že exkomunikaci doporučil sám papež, takže
jakékoliv odvolání se tím stává nemožné. Tyto zprávy obsahuje vyjádření biskupů
Srí Lanky zveřejněné v Colombu.
Následující text obsahuje hlavní body odpovědi bratra
Tissy Balasuriyi ze dne 16. ledna 1997, v níž reaguje na oznámení o své
exkomunikaci, které vydala 2. ledna Kongregace pro nauku víry (KNV) a které 5.
ledna otiskl Osservatore Romano. Celá odpověď zabírá 24 stran. Následující text
je první částí jeho tiskového prohlášení, v němž shrnuje důvody, na
jejichž základě odmítá platnost exkomunikace. Bratr Tissa Balasuriya se odvolal
k vatikánskému církevnímu soudu, který se takovýmito odvoláními zabývá. Jestliže tento úřad uzná jeho odvolání, pak
exkomunikace přestane platit a bude možno o věci začít diskutovat.
Zatím se bratru Balasuriyovi dostává neuvěřitelně rozsáhlé
podpory z celého světa. Tisíce lidí posílají protestní dopisy do Říma a
vyjadřují solidaritu bratru Balasuriyovi. Mezi těmito lidmi jsou i zástupci
velkých náboženských organizací, představení náboženských řádů, teologové,
ženské organizace a jiní. Můžete pomoci i vy, napíšete-li o této věci papežovi.
Pomohlo by nám, kdybyste současně poslali kopii dopisu i nám, vzhledem k tomu,
že se spojíme s bratrem Balasuryiou a dalšími lidmi, zapojenými do této kampaně.
Adresa: CAFOD, Romero Close, Stockwell Road, London SW9 9TY
Internetová adresa: http://www.cafod.org.uk/cafod
E-mailová adresa: hgcafod@cafod.org.uk
1. Zásadně prohlašuji, že jsem nikdy nepopíral ani
neodmítal žádné učení katolické víry, ani jsem se od něj neuchýlil. Nedopustil
jsem se proto hereze. Neexistuje tudíž
důvod, ať už praktický či vyplývající ze zákona, k prohlášení, že jsem se
vydal v nebezpečí exkomunikace latae sententiae, ipso facto. KNV navíc nikdy netvrdila, že by takové
důvody, praktické či podle zákona, existovaly. Odvolávám se proto k církevním
autoritám, aby toto prohlášení o exkomunikaci zrušily. Žádám všechny, aby mě v tom
podpořili.
2. Abych zřetelně prokázal svou plnou a nepodmíněnou
věrnost katolické víře a nenechal žádný prostor pro překrucování této
skutečnosti, podepsal jsem 14. května 1996 na svou vlastní žádost a před
oficiálními svědky slavné Vyznání víry papeže Pavla VI.
3. Jediným rozdílem mezi slavným Vyznáním víry Pavla VI. a
tím, které speciálně a výlučně pro mě sepsala KNV, je to, že I) KNV vypouští
odstavec o spáse mimo katolickou církev: viz: že ti, „kdo bez vlastního
zavinění neznají Kristovo evangelium a jeho církev, ale hledají Boha z upřímného
srdce a usilují pod vlivem milosti o to, aby plnili jeho vůli, tak jak jim ji
vnuká jejich svědomí" mohou v počtu známém jen samotnému Bohu „získat
věčnou spásu (Vaticanum II: Lumen Gentium 16)" II) a připojuje takovéto
rozlišování mezi pohlavími: „Pevně věřím, že církev nemá žádnou moc udělovat
kněžské svěcení ženám." Prohlášení o exkomunikaci, které proti mně KNV vydala,
se o této věci jakožto o požadavku katolické víry nezmiňuje. Tudíž ani z pohledu
KNV jsem vypuštěním tohoto odstavce já (ani Pavel VI.) nespáchal žádnou herezi.
4. Odstavec, který KNV vypustila, i ten, který přidala k všeobecně
přijímanému Vyznání víry Pavla VI. jsou mnohem závažnější než dodatek, který
jsem poznamenal pod Vyznání víry, když jsem je podepisoval. Výňatek KNV je na
základě Kréda diskriminující a podstatně mění uznávanou doktrínu víry, zvláště po
Druhém vatikánském koncilu, a odstavec, který přidala, je přinejmenším sporný.
Nemohu proto s dobrým svědomím toto ad personam speciálně vytvořené
Vyznání víry bezpodmínečně podepsat, a to ještě pod nátlakem.
5. Jádrem odmítnutí mého prohlášení, že přijímám vyznání
Pavla VI., tak jak je uvádí oznámení KNV, je to, že jsem připojil následující
odstavec:
.Já, bratr Tissa Balasuriya OMI, podepisuji toto Vyznání
víry papeže Pavla VI. v kontextu teologického rozvoje a církevní praxe po
II. vatikánském koncilu a v kontextu svobody a odpovědnosti křesťanů a
teologů podle Kodexu kanonického práva (CIC)." Člověk opravdu těžko nachází
ospravedlnění postoje KNV, která tvrdí, že .připojení takového odstavce
prohlášení zpochybňuje, jelikož tím snižuje univerzální a trvalou hodnotu
definicí magisteria" (t.j. učitelského úřadu církve).
6. Každopádně jsem nebyl o tomto výkladu informován až do
noci 7. prosince 1996, kdy už byla moje exkomunikace podepsána s platností
pro následující den. Onen odstavec není žádnou podmínkou, ale pouze poznámkou o
souvislostech: v žádném případě nezpochybňuje univerzální a trvalou hodnotu
nauk zmíněných papežem Pavlem VI. v jeho Vyznání víry. Přidání onoho
odstavce naopak moje vyznání víry zesiluje, protože je mění z pouhého
pasivního souhlasu v aktivní závazek v určitém kontextu. Jak si je
KNV bezpochyby vědoma, sám papež Pavel VI. tvrdí, že jeho Vyznání víry „opakuje
podstatu Nicejského kréda s určitým rozvinutím, které si vyžádaly duchovní
podmínky dnešní doby."
7. Jestliže a pokud je přidání onoho odstavce důvodem pro
moji automatickou exkomunikaci, je to postoj, který je vzhledem ke CIC
neobhajitelný a nemůže v žádném případě obstát.
8. Nelze tudíž pochopit a obhájit teologické, kanonické a
morální důvody, na nichž je prohlášení o mé exkomunikaci založeno.
9. Během uplynulých čtyř let jsem opakovaně žádal po
církevních úřadech na Srí Lance a na KNV, aby předložily doktrinální omyly,
pokud nějaké existují, kterých jsem se měl dopustit, nechaly mě jednat se
žalobci, ať už je jimi kdokoli, a umožnily mi vysvětlit a vyjasnit pochybnosti,
jež může o pravosti mé víry kdokoli mít. Nikdy jsem nebyl oficiálně informován (ačkoli
mám na takové informace právo) o osobě nebo osobách, které mě zpočátku
obvinily.
10. KNV opomíjí skutečnost, že nikdy a na žádné úrovni
neexistovalo žádné vyšetřování. Ve skutečnosti jsem byl účasten pouze jedné
přímé teologické diskuse týkající se této věci, a to před čtyřmi lety, to jest
7. ledna 1993, v Colombu. I tato diskuse však byla předsedajícím
arcibiskupem náhle ukončena, jakmile jsem začal vysvětlovat své hledisko.
11. Pevně a trvale jsem po tyto čtyři roky opakoval i
písemně všem na věci zúčastněným autoritám, že jsem hotov veřejně opravit
jakoukoli teologickou odchylku v pravověrnosti, která u mě bude objevena a
která bude potvrzena současnými teology. Taková odchylka však nikdy nebyla
ukázána. Zúčastněné autority se navíc po zmíněném rozhovoru (7. 1. 1993) a
jedné výměně korespondence neúčastnily ani diskuse o těchto věcech, tak jako s KNV.
12. Za těchto okolností jsem se ocitl ve zvláštní a
nezáviděníhodné situaci, jelikož jsem se zveřejněním prohlášení o exkomunikaci
stal předmětem církevních sankcí, aniž mi byl dokázán jakýkoli přestupek, stal
jsem se objektem zášti a nebyl se mnou ani zaveden proces, jak to ustanovuje
církevní právo.
13. Vzhledem ke všem výše zmíněným okolnostem s politováním
tvrdím, že toto administrativní rozhodnutí o exkomunikaci je svévolné. Coby
svévolné rozhodnutí je tudíž příkladem zneužití moci zúčastněnými autoritami. Církev tedy má spravedlivý a správný důvod,
aby toto administrativní rozhodnutí zrušila.
14. Bylo mi řečeno, že podle zákona mé vlasti, Srí Lanky,
by se na rozhodnutí tohoto druhu hledělo jako na od samého počátku neplatné a
nemělo by žádnou právní účinnost. Nemám důvod myslet si, že církevní právo je méně
spravedlivé a uchyluje se od všeobecných právních zvyklostí.
Z angličtiny přeložila
Marie Spoustová
Poslední komentáře