Dospělá víra

Promluva na Iz 42, 1-7; J 4, 19-27.39

Svět mého dětství byl docela jednoduchý: pravda tenkrát byla jen jedna jediná (tak jsem věřil). Dobrý Hospodin Bůh nám ji zjevil a církev nám ji z jeho příkazu předkládá v katechismu. Vše už je díky Bohu hotové a na nás je, abychom se hezky snažili.

Ve vašem dětství už takové paradigma neplatilo, třebaže se tak ještě někde mluvilo. Dnes už neplatí ani trochu. Prostě se neosvědčilo, a proto většina lidské populace se k němu obrátila zády; dnes už jej vyznávají jen fundamentalisté všech možných odstínů.

To je konstatování osvobozující, ale nejen osvobozující. Vyvstaly tak před lidstvem povinnosti, které pluralita přístupů klade na plurál osob. Ani nikoho z vás už nemůže ve všem a plnohodnotně zastoupit nějaká elita - vědci, teologové, hierarchie nebo prostě představení jednotlivých církví. Dnes docela každý - starý i mladý, vzdělaný i nevzdělaný, věřící či pověrám oddaný, prostě všichni neseme společnou odpovědnost za to, že svět přítomný a budoucí najde nové paradigma, podle kterého by mohl přežít způsobem důstojným člověka a také Boha stvořitele.

Byl bych rád, kdyby vám léta strávená v Institutu pomohla hledat a nacházet v Bibli i ve vědách nejen věcně správné dílčí odpovědi dosud už nalezené, ale také vám nabídnout osobní zkušenost odvahy, rozvahy a pokory nutné pro hledání cest za novými paradigmaty. Je to důležité, protože ve světě dospělých bývá hodně proher, hodně situací nad síly, hodně bezradnosti nad směry, kudy dál a čeho se raději včas vzdát.

Ta žena, o které byla dnes řeč v úryvku Janova evangelia, ta může být dobrým průvodcem po podivnostech světa dospělých. Té ženě se tragicky nedařilo zakotvit svou existenci. Jak prozrazuje autor evangelia, ta Samařanka byla dostatečně vzdělaná, dokonce i nábožensky, ale zůstávala ne-šťastná; snad proto musela docházet pro střípky prchavé útěchy na obvyklá smetiště lidských stimulátorů. Tak se stalo, že už měla mnoho mužů, ale stále nemohla říci to, po čem prahne každý člověk, žena stejně jako muž: že jsem milován a že někdo stojí o moji lásku. Ta Samařanka už zakusila mnohý zájem svého okolí o to či ono, ale nikdo nestál o to, aby ona sama jako taková byla pro někoho příslibem domova, aby byla matkou jeho dětí, aby byla v něčem naprosto nezaměnitelná - ti muži totiž přicházeli a odcházeli a nezůstalo po nich nic než žízeň; žízeň po jistotě, kterou ovšem dá jen věrnost.

To měl ten cizinec pravdu, když hned rozpoznal, že žízeň Samařanky je zlá, ačkoli má k dispozici tak skvostný pramen, jako je studnice Jákobova. Voda tu byla čerstvá a studená, ale zážitek to byl právě jen prchavý, podobně prchavý jako příjemnost všech těch dosavadních setkávání té ženy s muži: vždy přijde neomylně zase jen žízeň. Bylo to všední, denodenní a vposledku zotročující. Přesto Ježíš nevyzýval Samaritánku, aby hledala štěstí u Hospodina, nesporně sídlícího v jeruzalémském chrámě. Ježíš přišel ke studnici, kam ona denně chodila. A Samaritánka díky tomu potkala Boha, kterého by jinak nikdy nevyhledala.

Ten cizinec tak svou vstřícností podepřenou jistotou své vlastní víry dovedl jakoby prolomit zlé kouzlo marnosti všeho dosavadního snažení té ženy: chápal ji a chápal ji milosrdným srdcem. Taková událost je ne-li spásou, tedy rozhodně aspoň veledůležitým příslibem spásy: po něčem takovém už není tak nemožným problémem změnit úhel pohledu na současnost i budoucnost, změnit smýšlení. Každé takové požehnané prozření patří už zcela jistě do dějin spásy.

Co se tam tak zvláštního událo? Tam tehdy Žid nesměl se Samaritánem bezdůvodně hovořit, tím méně přijmout pohár vody, byl by nečistým. Samaritánka měla ovšem přirozenou převahu, žízeň měl cizinec, ona vodu.  Měla chuť si trochu zasmečovat; přesto byla ochotna udělat ten krok vstříc, jak jí radilo její soucitné srdce. A najednou sama zjišťuje, že existuje ještě něco důležitějšího než náboženství otců, které takový krok zakázalo, prý jménem božím a z vůle Hospodina. Naše Samaritánka se ještě před chvílí byla ochotna přít, kde že je ten správný chrám. Tohle je problém pro každé náboženství strašně důležitý, kde že je to nejlepší poutní místo a za jakých okolností je to nebo ono platné a kdy už ne. Víra na Kristův způsob má jiný úhel pohledu; Ježíšova víra se nepře, nepotřebuje to, má svou motivaci v milosti shůry, nikoli v nenapadnutelné logice lidmi pečlivě konstruovaných ideologií; jen si vzpomeňte, jak charakterizuje prorok v dnešním prvém čtení tu potřebnou výstroj božího služebníka.

Myslím, že tohle je i vaše osobní situace: Setkáváte se tu navzájem s křesťany, kteří si přinášejí doufejme touž víru v evangelium, ale přece jen trošku odlišná náboženství. Netřeba při tom zapomenout, že se vám dosud osvědčovala, například způsoby zbožnosti katolické nebo evangelické, zbožnosti řekněme obřadní či spíš intimní. Nepůjde nám tu o boření starých chrámů, ale o mosty přes propasti. Jenže mosty staví jen ten, kdo doufá, že i ten druhý břeh má co říci k jeho vlastní spáse; právě to bychom vás rádi přiučili.

Ježíš se nebál, že pohárem vody od samařského ideového nepřítele urazí milosrdného Hospodina či ochudí význam jeruzalémského chrámu, který sám pokládal za správné místo bohopocty pro Židy. Ježíš dokonce jde vstříc Samařance ještě odvážněji: zve ji k naději, že bude chrám nikoli samařský a nikoli židovský, nespoutaný s konkrétním místem a s konkrétními rituály, ale také vůbec ne laciný mišmaš od každého něco. Zve ji do chrámu Ducha a pravdy.

Všimli jste si, že to Ježíšovo proroctví zní skoro jako pro svobodné zednáře?  Je to jistě nebezpečná víra, že je možno obcovat s Bohem i bez těch osvědčených chrámů, prostě jen v Duchu a pravdě. Všichni jsme si přece vyzkoušeli, že chrám je chrám, sbor je sbor, je to místo svým způsobem spolehlivé. Přiznat podobný statut jakémusi neviditelnému chrámu Ducha a pravdy, to se zdá právem riskantní. A přece právě tak se děje víra Kristu Ježíši dnešního úryvku, i tím se děje víra jeho evangeliu.

Ježíš neboří staré chrámy, Ježíš zve do objevování Boha tam, kde také je pro mnohé snáze dostupný než právě v chrámě. A my, posluchači božího slova, jsme svědky, že to fungovalo: Samaritánka směla u studnice, tedy na místě své každodenní práce, potkat živého a slitovného Boha, svou spásu. Stalo se to v setkání tak nepříhodném, jako je setkání s kulticky nečistým Židem.  Dovolíte-li, stane se to také i vám, otevřete-li se setkání s jinověrcem nikoli z lhostejnosti, ale v očekávání, že i ten jinaký jinověrec má k vaší osvědčené víře co říci.

Taková víra, o které je řeč u Jana, ta není určena dětem, dítě si s ní neporadí.  Také účast na životě Institutu má smysl jen pro dospělé, protože Institut chce pomáhat budovat vaši dospělou víru. Předpokládá, že si každý z vás přináší svou protestantskou nebo katolickou odpovědnost za budoucnost nejen vašich církví, ale i spoluodpovědnost za náš společný současný nevěřící svět. Taková odpovědnost musí být nejen náležitě vzdělaná, aby uměla rozpoznat víru od pověry. Taková odpovědnost musí mnoho znát proto, aby mohla ty prapodivné bližní pravdivě milovat i navzdory těm odlišnostem.

Přísně vzato: Zralost vaší víry si dovedu představit i bez vyššího teologicky odborného vzdělání. Zralost umění lásky už si představit bez vyššího vzdělávání celý život trvajícího neumím.

Proto vám Institut nabízí vědomosti, ale také cosi vzácnějšího: nabízí vám možnost prožít to, co se slovy vyjádřit nedaří, ač je to podobně důležité jako to, co zažila Samařanka: Máte tu šanci setkávat se s živým Bohem uprostřed společenství lidí, kteří sice mají rozdílné názory na to i ono, ale lidí, kteří tomu druhému naslouchají a berou ho vážně. Solidarita a soucítění totiž hledají s bližním cestu dnešní životní spletí, a tam je moc dobré vědět víc, než bývá zvykem slýchat v křesťanských chrámech.

Až budete mít za čas dojem, že jste si vzali příliš velké sousto, anebo že by bylo rozumnější tolik si hlavu nenamáhat zrovna teologií, kéž si vzpomenete na zvěst dnešního prvého čtení: Ten deuteroizajášovský Služebník je pro mne už po léta fascinujícím svědectvím, že dokonce i ten služebník ne zrovna nejúspěšnější může odvést práci, na kterou - jak dosvědčuje text - čeká svět. Ne, nepřeslechli jste se: Ten svět, který dnes jako tehdy vypadá, že má docela jiné starosti a potřeby, ten doopravdy čeká na spásu. Jenže ne na tu, kterou mu v našich chrámech nebo sborových modlitebnách napořád nabízíme. Je tedy třeba budovat jiné chrámy, kde Bůh bude dostupný i tomuhle světu právě takovému, jaký dnes je.