Musí kurie řídit vše?

John Rafael Quinn byl arcibiskupem v San Franciscu až do svého odstoupení v roce 1995. Při příležitosti konference v Oxfordu poskytl rozhovor katolickému časopisu Commonweal, vycházejícímu v New Yorku.  Souhlasíte s tvrzením, že římská kurie je velmi důležitá. Proč?  Papež by nemohl svou práci úspěšně vykonávat bez organizace, spolupracující s celou církví. Ale kurie, jako každý byrokratický orgán, může postupovat i svou vlastní nezávislou cestou. Problém, na který je třeba se soustředit, zní: Stala se kurie zvláštní mocností? Stala se kurie organizací, která je postavena nad episkopát? To jsou zásadní otázky a musí být pokládány, protože učení o biskupské kolegialitě znamená, že biskupové jsou spojeni s papežem, vedoucím biskupského kolegia; a kolegium biskupů, které je takto konstituováno, nemůže mít nad sebou žádnou další organizaci.  Jací jsou lidé, kteří tvoří kurii?

Členové kurie pocházejí z celého světa. Mnozí z nich jsou rozumní, nestranní, otevření a s příkladnou svatostí života. Ovšem jsou tam i tací, kteří jsou ve svých názorech velmi omezení a sami sebe považují za určitý druh bezpečnostní služby chránící církev proti neukázněným biskupům. Dalším bodem, který by měl být nastolen, je metoda a kriteria, které platí při výběru personálu kurie.

Vy navrhujete nový způsob ustavování biskupů. To je považováno za útok proti papežskému primátu.

Naopak: já důsledně věřím a přijímám primát papeže jako nástupce svatého Petra a římského biskupa. Ale biskupové nebyli vždy nominováni výhradně papežem. Ještě v r. 1829 za papeže Lva XII. bylo mezi 646 diecézními biskupy latinského obřadu pouze 24 ustanoveno přímo papežem. Bylo to pro teritorium Ruska, Řecka a Albánie, kde v daný okamžik existovaly zvláštní těžkosti bránící místní církvi plně převzít svou zodpovědnost. (. . .) A proč požadujete, aby bylo biskupské jmenování papežem pozměněno?  Žádám změnu v biskupském jmenování tak, aby se znovu praxe vrátila ke způsobům, které panovaly v církvi minulých staletí. Místní episkopát by měl mít při jmenováních biskupů významnější a důležitější roli. Ve prospěch tohoto tvrzení existuje mnoho důkazů. Dovolte mi, abych se zmínil o jednom: je to princip subsidiarity. To znamená, že obecně platí, že vyvinutější část celku by neměla přebírat funkce nižší části, ale měla by nižší části pomáhat a vytvářet podmínky k optimálnímu fungování nižší části.  Pius XII. výslovně prohlásil, že toto pravidlo musí být ve vnitřním životě církve prosazováno. Podle tohoto principu by např. Svatý Stolec neměl bránit diecézím, církevním provinciím a biskupským konferencím vykonávat jejich úlohy.

II. Vatikánum, Kodex církevního práva a všeobecný postoj církve na celém světě se shodují v tom, že by měl být stále více a jasněji podporován princip subsidiarity v Církvi. Toto je mezi jiným téma, které velmi zajímá pravoslavné a protestanty.

Když požadujete tento typ otevřenosti a diskuze ve prospěch biskupů, zdá se tedy, že se vystavujete pomluvám a kritice, podle níž nejste dostatečně loyální vůči papeži, nebo že dokonce nevyznáváte pravou katolickou víru.  Ale já neříkám nic jiného než to, co říkal svatý Bernard, co říkal kardinál Contarini během Tridentského koncilu, co říkal svatý Jan Leonardi papeži Pavlu V., co říkali kardinál Suenens a kardinál König během i po skončení II. Vatikánského koncilu a co řekl i kardinál Giovanni Benelli, přední člen Kurie. Tyto muže nemůže obvinit nikdo, že by jim scházela víra nebo loyálnost vůči papeži.

Přeložil Pavel Kouba (podle Espérance des pauvres, č. 360)