Znamení doby?
Nehodlám v této kratičké reakci na dopis ing. Plechatého
(Getsemany 4/1998) obhajovat Hanse Künga. Tento teolog to koneckonců umí sám a lépe:
musel se ve svém životě bohužel potýkat s rozličnými nařčeními, i když je
pravda, že mu ještě asi nikdo neřekl, že má .styl vyjadřování kojzarovského Rudého
práva". Bylo by to dokonce i mírně vtipné, pokud by to až příliš nepřipomínalo
zemanovské bonmoty, likvidující křehkou politickou kulturu v této zemi.
Ale budiž. . .
To, co zaslouží reakci, je určitá mentalita mladých lidí, jejichž jménem
ing. Plechatý mluví a již charakterizuje. Je to mentalita skupiny, jejíž názory
je zapotřebí brát velmi vážně. K jejím rysům patří: naléhavá potřeba
autority a vedení, odmítání „příliš komplikovaných" teologických konceptů,
které údajně problematizují základy víry, důraz na osobní (popř.
charismatickou) zbožnost, proklamativní odmítání .světských" struktur a možná
ještě některé další. Skupinu s touto mentalitou nelze podceňovat z následujících
důvodů:
1. Jde s největší
pravděpodobností o značně rozšířený jev (to mohu prozatím doložit pouze na
základě zkušenosti, žádný vědecký výzkum v této oblasti mi není znám).
Obecně se však dá říci, že se jedná o skutečnost, kterou sociologové
náboženství znají a kterou již popsali v diskusích o problémech sekularizace
a o znovuobjevení náboženského fenoménu v moderní společnosti.
2. Do této skupiny
pravděpodobně patří věřící poměrně mladí (většinou mezi dvacátým a třicátým
rokem). Jsou to lidé, kteří byli formováni v osmdesátých letech, ev. na
počátku let devadesátých, někteří z nich tedy začínají zaujímat
významnější místa v církví (kněží, teologové, učitelé náboženství etc.).
Nejedná se tedy v žádném případě o staré církevní „vysloužilce", vzpomínající
s nostalgií na předkoncilní dobu.
3. Tato skupina zřejmě
preferuje osobní zbožnost a „reformu osobního života" před reformami církevních
struktur. To ovšem může znamenat, že tato skupina může podceňovat i reformy
celospolečenské, na nichž je založena fungující demokratická společnost. Jde jí
spíše o „vnitřní svobodu", ne v takové míře o svobody „vnější".
4. Pozitivním rysem této
mentality je pravděpodobně hledání určité „alternativy" k dnešnímu
komplikovanému světu. Nemůže být pochyb o tom, že křesťanství ve své ideální
podobě určitou alternativu skutečně představuje nebo by ji aspoň představovat
mělo. Taková alternativa ovšem nikdy nemůže znamenat zjednodušení složitostí,
útěk od příliš problematických, na první pohled cizích a nepochopitelných
skutečností. Popisovaná mentalita ovšem takové rysy vykazuje (viz např. ing.
Plechatého posouzení literárních druhů Písma).
Hodně se mluví o tom, že by měla být církev vnímavá pro
.znamení doby".
Nuže, mentalita Jana Plechatého a jeho družiny je právě
takovou výzvou.
Jiří Hanuš
Neodsuzujte!
Vážený bratře Jene Plechatý,
Vašemu dopisu jsem porozuměl jako stížnosti na to, že Hans
Küng svými výroky nepřispívá k „evangelizačnímu elánu", nepůsobí na .nové
konverze", jeho názory nevedou k „lidštějším vztahům" uvnitř církve. Ptáte se,
kam vlastně směřuje Hans Küng, a to je vám důvodem k otázce, kam vůbec směřují
křesťané na konci 20. století.
Myslím si, že křesťané v této době koncem 20. století
všeobecně směřují k tomu, co už v podstatě dělají od samého počátku
ježíšovského hnutí: hlásat evangelium - radostnou zvěst - stále dál, zasazovat
se o rozšiřování lásky na úkor nenávisti, sloužit těm, kteří mají pomoci,
útěchy a podpory zapotřebí, a tím žít život v následování našeho vzoru,
Ježíše z Nazareta. I dnes se
křesťané shromažďují jako lid boží Nové úmluvy, vytvářejí sbor, obec, církev, v ní
se posilují slovem božím a jeho milostí, a tak se cítí být vysláni k šíření
oné radostné zvěsti a k tomu, být činní v Ježíšově smyslu. Vedle toho, co takto platí pro všechny
křesťany všeobecně a o co všichni různým způsobem usilují, existují nejrůznější
názory a náhledy, postoje a způsoby. Jsou takoví, kterým je světová instituce „církev"
důležitá tak jak je, jsou jiní, kteří jsou se stavem této instituce
nespokojeni, a opět jiní, kteří chtějí tuto instituci výrazně reformovat,
protože vidí, že její dnešní stav brání při uskutečňování těch cílů, kterým má
instituce církev sloužit. Hans Küng je
jedním z těch, kteří soustavně a dlouhodobě kritizují ústředí naší
římskokatolické církve, pro které se všeobecně používá názvu Vatikán. Hlavní argument jeho kritiky je zřejmá
tendence Vatikánu všechno to, co 2. vatikánský koncil uvedl do pohybu, pokud
možno zastavit nebo dokonce vrátit zpět. Doložení této tendence přesahuje
bohužel rámec tohoto dopisu. Velice
lituji toho, jaké asociace u vás vyvolává četba výroků Hanse Künga (jako např.
v Getsemanech č. 3/1998). Přál bych vám však, abyste se dostal k takovému
stupni „katolicity", která by vám umožnila vidět, že i tento teolog má na mysli
ono zaměření křesťana, které jsem se pokusil v první části tohoto dopisu
nastínit. Přiznávám, že v českém prostředí, ve kterém podle mé zkušenosti
chybí rozvinutá kultura společenské kritiky a polemiky - a tím chci říci, že
chybí i v české církvi - zní uvedené názory trochu jinak, nežli v prostředí
německém. Porozumění Küngových výroků je plně možné jenom na pozadí německé a
západoevropské situace. Zdá se mi, že vaše nelibost nad výroky Hanse Künga
nachází východisko ve zlomyslné interpretaci jeho výroků a tím v odsuzování
tohoto teologa. Nabízím vám jiné řešení: řekněte si, že vám Küng prostě nesedí,
ale neodsuzujte ho, neznevažujte ho a nepodkládejte mu nekalé úmysly. To je
ostatně pro křesťana nevhodné a podle Nového zákona se to nemá.
Přeji Vám v utváření vašeho křesťanského života mnoho
zdaru a posílám vám boží požehnání.
Jiří Kohl, Bad Homburg v.d.Hohe, Německo
Opravdu jsou biskupové patolízaly?
Vážená redakce, dovolte, abych reagoval na dopis čtenáře
(ing. J.Plechatý) z č.4 a konečně i na Vaši výzvu z téhož čísla:
.
. .Projděme si Künguv text. Kolik je tu dramatických přívlastků. Kolik kategorických
tvrzení bez snahy o jejich doložení. Text, který by svým obsahem (úvaha o
papežské autoritě) vyžadoval racionální přístup, je plný emocí, které zastávají
roli věcných argumentů. Užívají se formulace, které vyslovené větě podsouvají
ještě další význam. Několik příkladů: .Vystoupení v roli
protikomunistického křižáka", v mysli vyskočí představa člověka, který
chce zasahovat z pozice moci - opravdu to papež na Kubě chtěl? .Totální fiasko" - opravdu situace naprosté
prohry (totální - tedy zničení církve)? .Servilní poslušnost" - opravdu
biskupové v roli patolízalů? „Nakonec se kardinálem nestat" - opravdu je
snahou biskupů (bez rozlišení) stát se kardinálem?. . .
Omlouvám se Küngovi, že užívám jako příklad jeho text.
Není sám. Problém je daleko širší a netýká se zdaleka jen církve. Proč spolu
neumíme hovořit? Proč místo argumentů užíváme raději rány pod pás? Zakrýváme vlastní
nejistotu? Tušíme, že naše argumenty jsou slabé? Bojíme se být slabí? Dnešní
civilizace, zdá se, preferuje jen silné - podrazíme tedy raději druhému nohy
dřív, než se ukáže, jak jsme vratcí, když se opíráme jen sami o sebe? Sv. Pavel
dokázal nalézt zdroj síly skrze vlastní slabost - napadne nás někdy zkusit to
také tak? A „novinářsky" formulovaná otázka na závěr: Je sv. Pavel v tomto
svém postoji příliš „konservativní" nebo příliš „liberální"?
S pozdravem
MUDr. Jiří Rejlek, Jičín
Poslední komentáře