Jste zde

Diskuse nad dopisem Jana Plechatého

Znamení doby?

Nehodlám v této kratičké reakci na dopis ing. Plechatého (Getsemany 4/1998) obhajovat Hanse Künga. Tento teolog to koneckonců umí sám a lépe: musel se ve svém životě bohužel potýkat s rozličnými nařčeními, i když je pravda, že mu ještě asi nikdo neřekl, že má .styl vyjadřování kojzarovského Rudého práva". Bylo by to dokonce i mírně vtipné, pokud by to až příliš nepřipomínalo zemanovské bonmoty, likvidující křehkou politickou kulturu v této zemi. Ale budiž. . .

To, co zaslouží reakci, je určitá mentalita mladých lidí, jejichž jménem ing. Plechatý mluví a již charakterizuje. Je to mentalita skupiny, jejíž názory je zapotřebí brát velmi vážně. K jejím rysům patří: naléhavá potřeba autority a vedení, odmítání „příliš komplikovaných" teologických konceptů, které údajně problematizují základy víry, důraz na osobní (popř. charismatickou) zbožnost, proklamativní odmítání .světských" struktur a možná ještě některé další. Skupinu s touto mentalitou nelze podceňovat z následujících důvodů:

1.  Jde s největší pravděpodobností o značně rozšířený jev (to mohu prozatím doložit pouze na základě zkušenosti, žádný vědecký výzkum v této oblasti mi není znám). Obecně se však dá říci, že se jedná o skutečnost, kterou sociologové náboženství znají a kterou již popsali v diskusích o problémech sekularizace a o znovuobjevení náboženského fenoménu v moderní společnosti.

2.  Do této skupiny pravděpodobně patří věřící poměrně mladí (většinou mezi dvacátým a třicátým rokem). Jsou to lidé, kteří byli formováni v osmdesátých letech, ev. na počátku let devadesátých, někteří z nich tedy začínají zaujímat významnější místa v církví (kněží, teologové, učitelé náboženství etc.). Nejedná se tedy v žádném případě o staré církevní „vysloužilce", vzpomínající s nostalgií na předkoncilní dobu.

3.  Tato skupina zřejmě preferuje osobní zbožnost a „reformu osobního života" před reformami církevních struktur. To ovšem může znamenat, že tato skupina může podceňovat i reformy celospolečenské, na nichž je založena fungující demokratická společnost. Jde jí spíše o „vnitřní svobodu", ne v takové míře o svobody „vnější".

4.  Pozitivním rysem této mentality je pravděpodobně hledání určité „alternativy" k dnešnímu komplikovanému světu. Nemůže být pochyb o tom, že křesťanství ve své ideální podobě určitou alternativu skutečně představuje nebo by ji aspoň představovat mělo. Taková alternativa ovšem nikdy nemůže znamenat zjednodušení složitostí, útěk od příliš problematických, na první pohled cizích a nepochopitelných skutečností. Popisovaná mentalita ovšem takové rysy vykazuje (viz např. ing. Plechatého posouzení literárních druhů Písma).

Hodně se mluví o tom, že by měla být církev vnímavá pro .znamení doby".

Nuže, mentalita Jana Plechatého a jeho družiny je právě takovou výzvou.

Jiří Hanuš

 

Neodsuzujte!

Vážený bratře Jene Plechatý,

Vašemu dopisu jsem porozuměl jako stížnosti na to, že Hans Küng svými výroky nepřispívá k „evangelizačnímu elánu", nepůsobí na .nové konverze", jeho názory nevedou k „lidštějším vztahům" uvnitř církve. Ptáte se, kam vlastně směřuje Hans Küng, a to je vám důvodem k otázce, kam vůbec směřují křesťané na konci 20. století.

Myslím si, že křesťané v této době koncem 20. století všeobecně směřují k tomu, co už v podstatě dělají od samého počátku ježíšovského hnutí: hlásat evangelium - radostnou zvěst - stále dál, zasazovat se o rozšiřování lásky na úkor nenávisti, sloužit těm, kteří mají pomoci, útěchy a podpory zapotřebí, a tím žít život v následování našeho vzoru, Ježíše z Nazareta.  I dnes se křesťané shromažďují jako lid boží Nové úmluvy, vytvářejí sbor, obec, církev, v ní se posilují slovem božím a jeho milostí, a tak se cítí být vysláni k šíření oné radostné zvěsti a k tomu, být činní v Ježíšově smyslu.  Vedle toho, co takto platí pro všechny křesťany všeobecně a o co všichni různým způsobem usilují, existují nejrůznější názory a náhledy, postoje a způsoby. Jsou takoví, kterým je světová instituce „církev" důležitá tak jak je, jsou jiní, kteří jsou se stavem této instituce nespokojeni, a opět jiní, kteří chtějí tuto instituci výrazně reformovat, protože vidí, že její dnešní stav brání při uskutečňování těch cílů, kterým má instituce církev sloužit.  Hans Küng je jedním z těch, kteří soustavně a dlouhodobě kritizují ústředí naší římskokatolické církve, pro které se všeobecně používá názvu Vatikán.  Hlavní argument jeho kritiky je zřejmá tendence Vatikánu všechno to, co 2. vatikánský koncil uvedl do pohybu, pokud možno zastavit nebo dokonce vrátit zpět. Doložení této tendence přesahuje bohužel rámec tohoto dopisu.  Velice lituji toho, jaké asociace u vás vyvolává četba výroků Hanse Künga (jako např. v Getsemanech č. 3/1998). Přál bych vám však, abyste se dostal k takovému stupni „katolicity", která by vám umožnila vidět, že i tento teolog má na mysli ono zaměření křesťana, které jsem se pokusil v první části tohoto dopisu nastínit. Přiznávám, že v českém prostředí, ve kterém podle mé zkušenosti chybí rozvinutá kultura společenské kritiky a polemiky - a tím chci říci, že chybí i v české církvi - zní uvedené názory trochu jinak, nežli v prostředí německém. Porozumění Küngových výroků je plně možné jenom na pozadí německé a západoevropské situace. Zdá se mi, že vaše nelibost nad výroky Hanse Künga nachází východisko ve zlomyslné interpretaci jeho výroků a tím v odsuzování tohoto teologa. Nabízím vám jiné řešení: řekněte si, že vám Küng prostě nesedí, ale neodsuzujte ho, neznevažujte ho a nepodkládejte mu nekalé úmysly. To je ostatně pro křesťana nevhodné a podle Nového zákona se to nemá.

Přeji Vám v utváření vašeho křesťanského života mnoho zdaru a posílám vám boží požehnání.

Jiří Kohl, Bad Homburg v.d.Hohe, Německo

 

Opravdu jsou biskupové patolízaly?

Vážená redakce, dovolte, abych reagoval na dopis čtenáře (ing. J.Plechatý) z č.4 a konečně i na Vaši výzvu z téhož čísla:

. . .Projděme si Künguv text. Kolik je tu dramatických přívlastků. Kolik kategorických tvrzení bez snahy o jejich doložení. Text, který by svým obsahem (úvaha o papežské autoritě) vyžadoval racionální přístup, je plný emocí, které zastávají roli věcných argumentů. Užívají se formulace, které vyslovené větě podsouvají ještě další význam. Několik příkladů: .Vystoupení v roli protikomunistického křižáka", v mysli vyskočí představa člověka, který chce zasahovat z pozice moci - opravdu to papež na Kubě chtěl?  .Totální fiasko" - opravdu situace naprosté prohry (totální - tedy zničení církve)? .Servilní poslušnost" - opravdu biskupové v roli patolízalů? „Nakonec se kardinálem nestat" - opravdu je snahou biskupů (bez rozlišení) stát se kardinálem?. . .

Omlouvám se Küngovi, že užívám jako příklad jeho text. Není sám. Problém je daleko širší a netýká se zdaleka jen církve. Proč spolu neumíme hovořit? Proč místo argumentů užíváme raději rány pod pás? Zakrýváme vlastní nejistotu? Tušíme, že naše argumenty jsou slabé? Bojíme se být slabí? Dnešní civilizace, zdá se, preferuje jen silné - podrazíme tedy raději druhému nohy dřív, než se ukáže, jak jsme vratcí, když se opíráme jen sami o sebe? Sv. Pavel dokázal nalézt zdroj síly skrze vlastní slabost - napadne nás někdy zkusit to také tak? A „novinářsky" formulovaná otázka na závěr: Je sv. Pavel v tomto svém postoji příliš „konservativní" nebo příliš „liberální"?

S pozdravem

MUDr. Jiří Rejlek, Jičín