Vývoj rozdílení komunia ukazuje, že forma tohoto znamení
není libovolná, ale že vyjadřuje i příslušnou eucharistickou zbožnost.
V rané křesťanské obci byly eucharistické způsoby
přijímány jistě v poloze, která byla při jídle obvyklá: v helénské
oblasti tedy vleže u stolu, přičemž horní část těla, opřená o levou ruku, byla
lehce vzpřímená. Obrazová znázornění kolem r. 500 ukazují současný ritus, při
němž jsou způsoby rozdíleny stojícím komunikantům. Přijímání vkleče dokládá až
evangeliář Bernharda z Hildesheimu († 1022); tento způsob se pomalu a postupně
prosadil na Západě až mezi 11.
a 16. stoletím.
V byzantské liturgii přijímají věřící eucharistii
dodnes ve stoje. Místo přijímání se v průběhu času měnilo. Ještě na
počátku středověku přinášel v Římě kněz eucharistii k věřícím,
zatímco v Galii přistupovali věřící k oltáři. V severní Africe stáli před mřížkou k presbytáři,
která často dosahovala do výše prsou.
Přitom je původně samozřejmostí přijímání na ruku. Cyril
Jeruzalémský († 387)
píše: .Když se tedy přibližuješ. . . polož levou ruku pod pravou jako trůn, jako bys přijímal
krále, na otevřenou dlaň přijmi Kristovo tělo a odpověz Amen." Ještě před
přijetím se mají oči dotknout těla Kristova.
Potom následuje přijeti kalicha. Podle jiných svědectví byly
obě otevřené ruce také přes sebe položeny křížem, což vyjadřovalo požehnání
smyslů eucharistickými způsobami. Před přijímáním si museli laici umýt ruce ve zvláštní
nádrži, která byla v bazilikách k tomuto účelu zřízena. Před přijetím
eucharistie se často líbala ruka udílejícího. Stoupající úcta a obava před
zneužitím eucharistie - třeba odnesení komunia k magickým účelům ve
středověku; v prvních stoletích bylo naproti tomu samozřejmostí, že si věřící
brali eucharistii domů k domácímu přijímání a také ji zde uchovávali vedly
k udílení hostie do úst. Tento způsob se postupně šířil, ovšem až od 9.
století. K přechodu od přijímání na ruku k přijímání do úst došlo současně
s přechodem od kvašeného k nekvašenému chlebu. Od 13. století bylo
někde zvykem rozprostírat před komunikanty, klečícími nyní před oltářem,
plátno. A v 16. století bylo toto plátno prostíráno na lavici, postavenou mezi
prostorem oltáře (presbytářem) a kostelní lodí. Od 17. století nahrazovala tuto
přijímací lavici všude mřížka.
Až do 4. století přijímali věřící běžně při každé
eucharistické slavnosti. Přijímali dokonce častěji, protože bohoslužba obce
byla obecně omezena na neděli. Možnost přechovávání eucharistie doma umožňovala
domácí komunio, které bylo dokonce obvyklé denně před každým jiným jídlem.
Přijímání eucharistie pak ovšem překvapivě rychle ustupuje, snad pod vlivem
uvědomění si vlastních hříchů. Na Východě si na to stěžoval např. Jan Zlatoústý
(† 407) a na
Západě Ambrož († 397).
Od 9. století se pak zdá normálním přijímat pouze jednou ročně; roku 1215 předepisuje
Lateránský koncil jako minimum přijímání alespoň o velikonocích.
To jsou snad nejpodstatnější body vývoje, které chtějí
ukázat, že změny, ustanovené 2. vatikánským koncilem, umožňující znovu přijímat
na ruku, se pokoušejí o částečnou obnovu původní tradice prvních století
křesťanství.
Was die Sakramentale Zeichen bedeuten. Zur Fragen der
Gemeinde von heute, Herder 1988, s. 76-78, přeložil Ondřej Bastl
Poslední komentáře