Jste zde

Rady k vedení a spravování církve a dnešní společnosti podle Řehole sv. Benedikta

Přednáška v IES v Praze, přednesená 25. října 1997 opatem Schröerem - dokončení z minulého čísla.

Rozhovor a láskyplná kritika

Velké nebezpečí vidí Benedikt v tom, když se vedoucí dostane do izolace v případě, kdy snad je pro svá chybná rozhodnutí vehnán soudy a odsudky jiných do osamělosti. Pro Benedikta je společné bytí a sdílená zodpovědnost zcela zvlášť důležitá. Ten, kdo řídí, se nesmí cítit osamělý. V „radě bratří" a v zodpovědnosti bratří je mu dána životně důležitá pomoc. Navázanost vedoucího na společenství je zdůrazněna na různých místech. Nejprve se hovoří o všeobecně lidském korektivu konstruktivní kritiky. Ale v institucionálních formách sdílené zodpovědnosti mají své místo: pětileté „vizitace", tj. kontroly opatem a celerářem jiného kláštera, obnovené vyjádření důvěry rovněž po pěti letech, navázanost opata na souhlas .seniorátu" (grémium volené společenstvím) a závaznost jeho rozhodnutí pro opata.  Chci se ještě dále zmínit o bratrské radě jako o zdroji dobrého řízení. Zde jde o to, aby spolu mniši mluvili, o tzv. kulturu rozhovoru a sporu a o rozhodovací procesy, které jsou ve třetí kapitole RB pojednány následujícím způsobem: „Pokud se má v klášteře projednávat něco důležitého, musí opat svolat celé společenství a sám vyložit, o co jde. Musí vyslechnout radu bratří a poté se jít poradit sám se sebou. Co považuje za prospěšnější, to učiní. Aby však byli všichni svoláni k poradě, to jsme řekli proto, neboť Pán často mladšímu zjeví to, co je lepší." (RB 3,1-3) Po jasném a jednoznačném rozhodnutí vybízí Benedikt všechny, a zejména ty mladší, aby se mu podřídili.

Je zajímavé, jak jdou po sobě podle Benedikta kroky vedoucí k dobrému rozhodnutí.

1)  pouze při důležitých rozhodnutích by měli

2)  být všichni otázáni, opat má

3)  sám přednést, oč jde, a poté

4)  naslouchat,

5)  rozmýšlet a teprve nakonec

6)  rozhodnout.

Přitom je obzvláště důležité naslouchat, neboť teprve poté se skutečně začíná rozhovor. Vzájemné hovory mají v klášteře velký význam a otevřená výměna má léčivé účinky. Benedikt by chtěl bratry vychovat ke kultuře dobré řeči, která čerpá svou sílu z naslouchání. Tento úkol vedl u nás k vytvoření mnoha úrovní skupin rozhovorů, za něž jsem velmi vděčný. Provozování starého „correctio fraterna" je cestou, která by neměla být cizí vedoucímu.  To znamená, že v osobním rozhovoru může být vyjádřena kritika, která však musí být nesena láskou.

Při úvahách o práci vedoucího nesmí být přehlédnuto jedno hledisko. Benedikt stále poukazuje na to, že práce představuje námahu, úsilí a břímě.  Mnich zná situaci padlého člověka, ztroskotání, marnost, jak o tom mluví již kniha Genesis: „V potu své tváře budeš jíst chléb." (Gen 3,19) Připomíná i Ježíšova slova, pro nějž následování znamená nést kříž lidského života.

Tíži a tlak práce snáší mnich ve víře v příslib plného života po smrti a v zaslíbení, že již zde v pozemském životě - a to nikoli skrze naše činy mohou být nalezeny stopy opravdové boží skutečnosti. Mnich důvěřuje boží pomoci, zná dar smíření s Bohem a s lidmi, když člověka drtí chyby a vina. S podporou své víry smí začít znovu. Jedním z aspektů základní motivace práce je smíření, zdroj síly, která nese břemeno. Z této důvěry se může břemeno práce stát i zkušeností lidského zrání. Ovšem každý by měl, pokud je ve sporu s jiným člověkem, se s ním smířit ještě před západem slunce (RB 4,73).

Spolupracovníci a nástroje

Jistě by bylo zajímavé připomenout, jak Benedikt vnímá své spolupracovníky.  Chtěl bych se přitom omezit na jednu skupinu spolupracovníků, kterou neměl vůbec rád. Jsou to reptalové, s nimiž nakládá velmi tvrdě. Lehce lze pochopit nebezpečí, jímž jsou reptalové pro zdravé pracovní klima. Jsou to ti, kdo nemají motivaci, všechno kritizují, štvou lidi proti sobě, vyhledávají (a přirozeně i nacházejí) slabá místa, pouští do světa fámy, všechno vědí lépe, jsou stále přetíženi (ač často nemusí být) a často jsou zdánlivě přátelští.  To je možné dále i rozvést. My všichni máme zkušenosti s takovými lidmi a víme, jak snadno můžeme sami zabřednout do nebezpečí, vedoucího k reptání, když se necítíme přijati a svoji práci nepovažujeme za smysluplnou.  Potom začne stoupat hladina „hořké horlivosti", kterou Benedikt neměl v lásce. .Dobrá horlivost", o níž jsem již mluvil, stojí proti ní jako pozitivní postoj.

Krátká poznámka na okraj - zdá se, že reptalů přibývá. Všude slyšíme stížnosti, že jsou všichni přepracováni. Ano, zdá se, že se šíří fascinace negativnem.  Stálých stížností na všechno je stále více, a tento vývoj mi působí strach. Pokud uvázneme v pesimistickém naříkavém přístupu, nenajdeme žádnou cestu ven. Zdá se mi, že někdy lze tuto situaci přirovnat k postoji člověka, který nasedl do lokomotivy svých předem utvořených názorů a předsudků, a teď nemůže ani zastavit ani přehodit výhybku. Toto stálé reptání je záporným znaménkem před závorkou života. Tím nic nenamítám proti pravé konstruktivní kritice.

K práci rovněž náleží pravý přístup k pracovním nástrojům. Na pozadí dnešní doby, kdy právě v naší „společnosti na jedno použití" zůstávají často mimo naši pozornost věci, se nám objasní smysl následujících slov regule:

.S veškerým nářadím a vším majetkem kláštera ať je nakládáno, jako by to byly svaté oltářní nádoby." Jistě je to cesta, jak se stát citlivějším ke stylu práce. Odsud je možné rychle vybudovat most mezi námi a zodpovědným přístupem ke stvoření. Naše práce a naše spotřeba pracovních materiálů a surovin musí být souměřitelná s naším posláním využívat stvoření v pozitivním smyslu k utváření kultury životních hodnot. Nesmíme jej však vykořisťovat. Nemáme přebírat zodpovědnost pouze za sebe navzájem, nýbrž i za přírodu, nebo jak se dnes říká, za biosféru. Naše práce se musí stát zároveň i službou světu jako celku, skloněním se před darem stvoření.

Ora et labora

Přednášel jsem vám ze staré mnišské regule s přáním, abyste se zamysleli nad zodpovědnou činností s aspektem služby. Doufám, že je nyní jasné, jak jde Benediktovi o celý život. Stále znovu se pokouší umístit lidské konání do celostního rámce. Tento záměr vedl ke slovnímu spojení, které se stalo čímsi jako heslem benediktinů, ačkoli se doslovně v RB nevyskytuje.  „Ora et labora" - „modli se a pracuj". Objevuje se čtyři staletí po Benediktovi v mnišské literatuře, ale dotýká se podstaty jeho stylu. Poukazuje na zdravé životní napětí mezi duchovním životem (contemplatio) a aktivním životem (actio) s jeho mnohostrannými akcenty. „Ora et labora" je jistě lidsky omezený, ale dobrý - člověku sloužící - pokus, jak dát slovo celé podstatě lidského života. Nyní bych chtěl v krátkosti rozvést to, co znamená toto „ora et labora".

„Ora et labora" není pouhým kvantitativním označením života benediktinů, zahrnujícím vedle modlitby i mnohostranné práce. Je to spíše duchovní program, cesta, jak vpustit Boha do svého života a setkat se s ním ve svém všedním dni. Životní pravidlo „modli se a pracuj" je pomocí, jak duchovně zvládnout svůj všední den a poznat v něm místo, v němž mne Bůh nejvíce vyzývá a v němž se rozhoduje, zda si sebe a svůj život uchovám pro sebe nebo zda jej budu chtít Bohu zcela předat a obdržet zpět. Práce a všední den nejsou něčím Bohu cizím, nýbrž jsou duchovním místem, v němž se můžeme cvičit v lásce, trpělivosti, nezištnosti, úctě, poslušnosti a otevřenosti vůči Bohu a lidem. Zkušenost Boha není vyhražena pouze těm, kteří se zcela stáhli ze světa, ale je umožněna každému, i uprostřed obtíží našeho všedního dne. „Ora et labora" je křesťanským životním pravidlem, beroucím vážně boží vtělení. Bůh se zjevil v těle, v těle našeho světa, naší práce, našeho všedního dne. Bůh nám toto tělo spíše skrývá. Pravidlo „modli se a pracuj" nás chce učinit jasnozřivými, abychom poznali Boha vtěleného do našeho všedního dne a dotkli se jej tam, kde nám den co den vychází vstříc.

Bděle a pozorně žít dnešek

Nemá-li být práce posuzována odděleně od zbytku ostatního života, nýbrž jako nezbytná součást celého života, týká se otázka po zdravém životě i práce. Jen člověk, udržující své tělo a ducha v dobrém stavu, bude moci vykonávat vyváženou a tvůrčí službu. Proto dává Benedikt praktické pokyny ke zdravému životu. Míra, o níž zde již byla řeč a kterou nám velmi klade na srdce, je předpokladem zdravého života. Benedikt zde vychází z tradice antické medicíny, pro niž nebylo prvním úkolem léčení nemocí, ale tzv.  „dieteika", učení o umění zdravého života. Toto umění bylo mnohem obsažnější než dnešní dietní programy a plány zdravé výživy. Pro Benedikta je v tomto ohledu důležité i nakládání s časem.

My dnes máme mnoho problémů s časem. Naši situaci lze v krátkosti shrnout do věty: „nemám čas!" Průměrný život se přitom skládá ze zhruba 29 000 dnů, a to je už nějaké množství času. Každý z těchto dní je cenný a je mi dán Bohem. A přesto je pro nás správné nakládání s časem velmi obtížné, což rozhodujícím způsobem přispívá k našemu nedostatku zdraví a sil. Vede to i k tomu, že se dnes vedoucím pracovníkům nabízejí semináře časového managementu.

Na čas musíme nejprve pohlížet jako na šanci. Mohu se rozvíjet. Mohu utvářet, stavět svět, něco tvořit, stávat se moudřejším, měnit se, odkrývat nové, setkávat se s lidmi. Mohu však zažívat čas i jako ohrožení. Od narození jsem stvořen ke smrti. Znameními mého časově omezeného života jsou pomíjejícnost, stáří a nemoci. Mrzí mne promarněný, nevyužitý a ztracený čas a jsem z něho smutný. Čas není možné vrátit. Ale i nekonečný čas dlouhé chvíle nás tíží.

Čas jako šance a čas jako ohrožení - z obojího vzniká zvláštní napětí, před nímž mají lidé často strach. Často se někdo pokouší toto napětí zmírnit nebo jej potlačit. Třeba když si jen tak budu žít a tupě konzumovat den, jak přichází a co přináší. Nebo se budu omamovat léky, alkoholem, drogami.  I práce může být jednou takovou drogou. Utíkám před časem do vzpomínek o minulosti, do snů o budoucnosti. Následkem toho je, že se v mém všedním dni cítím ochromený a musím zakoušet stres, únavu a vyčerpanost. Tak ale přehlédnu, co se během dne děje, nebo lépe řečeno, před čím se schovávám.  Podstatným akcentem křesťanství je žít dnešek bděle a pozorně. V křesťanství jde přece v první řadě o orientaci na Krista, protože je s námi dnes „po všecky dny až do skonání tohoto věku" (Mt 28,20). Při večeři na připomínku - eucharistii - slavíme jeho přítomnost dnes. Vzpomínka je v křesťanství vždy zpřítomněním! Proto stojí v jedné eucharistické modlitbě na Zelený čtvrtek: „Ježíš umyl učedníkům nohy. To je dnes!" Proto i Benedikt řídí čas pečlivě, aby liturgii vyhradil přiměřené místo. Tak vznikl celek smysluplného denního rytmu, který podle Benediktova doporučení vypadá asi takto: sedm hodin spánku, sedm hodin práce, tři hodiny modlitby, tři hodiny „lectio". Zbytek připadá na jídlo a ostatní nutné denní záležitosti.

Modlitba, odpočinek, rytmus

Chtěl bych zde ještě připojit dvě krátké poznámky. Tři hodiny modliteb by pro vás asi byly příliš mnoho. O to se nechte pokoušet nás mnichy. Pro všechny křesťany je však nevyhnutelné stále znovu zpřítomňovat Boha ve svém dni. To považuji za smysl modlitby. Třeba vás povzbudí následující návrh: Přede všemi červenými světly na semaforech, před nimiž netrpělivě čekáte, se vlastně nabízí vyslovit krátkou střelnou modlitbu, aby se člověk ujistil: Zde jsem Bohem milován a nesen. Benedikt doporučuje tři hodiny „lectio". V tradici starých klášterů tím bylo dozajista míněno čtení Písma svatého, církevních otců, ale i teologické literatury vůbec. Čtení si pro den mnicha uchovalo svůj význam. Pohlédnu-li ale na vás, interpretoval bych tyto tři hodiny trochu volněji, jako čas tvůrčího odpočinku. Nemyslí se tím přesycený konzumismus, kdy po příchodu domů někdo zakončí svůj den hlubokým spánkem posilněn sklenicí piva před nějakými 25 televizními programy. Ne, myslím tím tvůrčím způsobem strávený volný čas!  A co je to vlastně volný čas? Dělat něco, co mi působí radost, co ve mně rozezní nové struny, kdy jsem schopen zapomenout na všední den pro nové zážitky. Může to být dobrý koníček, hudební nástroj, pracovní ponk, kuchyňský hrnec, jistě i vědomý prožitek z knihy. Měl by to být necílený čin, prostě jen tak, pro radost. Bez skrytého úmyslu, že mne toto mé konání uchová v tělesné kondici nebo mi umožní získat tržní výhodu. Tvůrčím způsobem si užívat! Autor raného 19. století Ch. W. Hufeland k tomu píše:

.Volný čas? To je protiklad k nicnedělání. Je v něm obsažena stoupající vnímavost, nevynucená činnost, ne z touhy po zisku, ne ze zákona nebo povinnosti, nýbrž pouze z lásky a svobody. Je to nejnáročnější ze všech zaměstnání, protože vychází z jádra naší bytosti a je vykonávána z radosti z tvoření. Je to především nikdy nemizící schopnost divit se a být dojat." Položme si otázku: Máme taková období? A takové schopnosti? Byli jsme k tomu vychováni? Dopřejeme si takový čas? Nebo mi přitom bude špatné svědomí vyčítat všechny nevyřízené záležitosti?

Čas není pouze otázkou denního rytmu, vzpomeňme na delší časová údobí zdravého napětí mezi svátky a všedními dny, která prožíváme například v cyklech slavností církevního roku, nebo přípravu v postním období na slavnost velikonoc a vánoc, a přirozeně i napětí mezi nedělí a pracovním dnem. Stále hnaný člověk je často ve svém shonu přiveden k daru těchto změn bohatých a chudých dní, k základnímu předpokladu bdělého prožívání.  Kdo oslavuje denně, nebude brzy moci oslavit již nic, protože se všeho nasytí. Kdo se však naučí mít odstup, tedy kdo si umí odpírat a postit se, ten dokáže oslavit i skutečnou slavnost a umí sám a ve svém všedním dni oslavovat a zúčastnit se slavnostního společenství!

V RB nalezneme velmi disciplinovaný a strukturovaný denní řád s rytmem práce a modlitby a společné doby jídla a rekreace. Jsem přesvědčen, že mniši minulých dob tento denní rytmus dodržovali velmi přesně, což se nám dnešním zdaří často jen s velkými obtížemi, neboť jsme hnáni takzvanými nevyhnutelnostmi (např. dobou školního vyučování). A ještě jedno závidím mnichům Benediktovy doby. V zimě, když se sešeřilo, se i méně pracovalo.  Byl to určitý druh zimního spánku. Léto bylo naproti tomu čilým a tvůrčím obdobím. Umělé světlo nám tento denní řád již neumožňuje a dopřává nám možnost, abychom sami rozhodli o denním rytmu. Přál bych si proto mít odvahu k „období zimního spánku", aby byl člověk potom lépe připraven na tvůrčí období.

Důležitým aspektem života podle RB je smysluplně utvářený čas a čas bohatý na volný čas. To má být stavebním kamenem umění dobrého života, podstatným aspektem celostného života. I za to mají zvláštní zodpovědnost ti, od nichž se vyžaduje řídit druhé, neboť čas a kultura života spolu úzce souvisí.

Pohostinnost

Další důležitý akcent dobré životní kultury leží tam, kde se lidé spolu setkávají, spolu mluví a spolu se sdílejí. Tento rozměr lidského soužití má i pro Benedikta centrální význam. Nazývá jej „pohostinností". Může být nám mnichům vyčítáno, že žijeme ve zvláštní situaci, odděleně od ostatních.  Kde zůstala zodpovědnost za lidi, kteří jsou venku osamělí a ohrožení, kde zůstala zodpovědnost za svět, jenž je bez lásky, kde zůstala zodpovědnost za křesťanské společenství, které je často tak zkostnatělé? Když o tom přemýšlím, narážím na pohostinnost, důležité slovo v RB, které pro mne představuje jedno z nejdůležitějších slov regule a je nosné i do budoucna.  Rolf Zerfass nazval před lety náš svět „světem cizinců", .světem lidí, kteří jsou na cestách, služebně nebo v rámci svého vzdělávání, jako turisté, vojáci, zahraniční dělníci, utečenci nebo vystěhovalci. Každý oddělen od své vlasti, sociálního a kulturního zázemí, od svých rodin a přátel, a tím však oddělen i od své biografie, své předchozí historie, a tím i od svého Boha. Žijeme ve světě cizinců." Nechci neuznat to dobré, co přináší lidská pohyblivost. Větší tolerance, bdělé prožívání, nové pohledy. A přece skrývá život jako bytí na cestě nebezpečí.

Život cizinců je vždy i světem obav. Mezi cizinci mají své místo i nedůvěra a opatrnost. Proto jsou bezpečnostní zámky stále bezpečnější, výstražná zařízení stále rafinovanější, bezpečností výzvy politiků stále nákladnější, .vnitřní bezpečnost" se stala politickým tématem. Obličeje jsou stále uzavřenější, stále vyzývavější, stále více vyjadřují, že mám strach, musím se chránit, musím se zabezpečovat. Popisuji nyní situaci, jaká je v Německu. Když však porovnávám atmosféru zde v Praze se situací dříve nenapsal jsem o tom knihu, ale od konce šedesátých let jsem byl v Praze snad třicetkrát - zdá se mi, že agrese i zde stoupá a spolu s ní i strach z cizinců. Nezapřou to bezpečnostní opatření soukromých bezpečnostních agentur před obchody.

Jsem přesvědčen, že tato situace je výrazem rostoucí vnitřní osamocenosti a lidského odcizení. Již se necítíme vzájemně spojeni a nepatříme k sobě navzájem, neboť se každý stal každému konkurentem a cizincem. Existuje množství iniciativ, usilujících o snesitelnější svět pro cizince: státní služby, charita církví, svépomocné skupiny. Vyřeší se tím ale všechno, je-li člověk pouhým „zákazníkem" a uplatňuje své nároky? Nemůže zde světu cizinců lépe posloužit slovo „pohostinnost"?

Benedikt věnuje pohostinnosti jednu celou dlouhou kapitolu, pro mne osobně jednu z nejkrásnějších v celé reguli. Začíná slovy: .Všichni hosté, přicházející do kláštera, musí být přijati jako Kristus, neboť ten jednou řekl: Byl jsem cizinec a vy jste mne přijali." (RB 53,1) Pohostinnost představuje pro Benedikta místo zakoušení Boha, a je proto důležitým krokem na cestě hledání Boha. Zná ze Starého i z Nového zákona, jak se často situace poskytnutí přístřeší staly okamžiky zkušenosti Boha. Zná tajemství pohostinnosti a jeho duchovní význam.

Koho bychom měli přijímat? „Každého," říká Benedikt, .bez ohledu na osobu." To je důležité. Dvě skupiny mu však na srdci leží obzvláště: chudí a poutníci. .Bohatí se již svým panským vystupováním starají o to, aby byli uctěni." (srv. RB 53,15) To, jak se zdá, dosud neztratilo platnost.  Kdo ale jsou chudí a poutníci dnešní doby? Možná tuláci a bezdomovci. To by ale znamenalo tento pojem velmi zužovat. Snad jsou to zcela normální lidé, kteří jsou udření, stresovaní, vyčerpaní, bez perspektivy, oněmělí v poklusu.  Možná to jsou menšiny, žadatelé o azyl, zahraniční dělníci, cizinci, nečistí, ztroskotanci, oněmělí, pronásledovaní, mučení, hladovějící. Snad to jsou i ti, kdo jsou osamělí, nemocní a staří. Možná jsou to i ti, kdo osaměli ve svém bohatství. Snad jsou to kritici, intelektuálové, lidé z alternativ, idealisté, umělci. Možná jsme to my, chudí a putující na našich vlastních, často neprůhledných cestách.

A jak bychom měli hosty přijímat? Řekl jsem, že Benedikt je mužem moudré míry. Když tedy přijde host, je klášterní řád ohrožen. Přeneste jeho doporučení (srv. RB 53), prosím, na svůj vlastní domov a na vaši rodinu. Pozor, host přichází:

Mají mu vyjít vstříc přátelsky, i když host přichází v nemožnou dobu. (Teď se přece nechodí na návštěvy!)

Mají se s ním společně modlit. (To já sám sotva dovedu!)

Mají mu dát polibek pokoje. (Líbat hosta?)

Mají si k němu sednout. (Nemám čas!)

Mají mu přečíst něco pro poučení. (Nemůžu. Nevím co. Sám sotva čtu.)

Mají jej přátelsky obsloužit. (Nic doma nemám!)

Mají přerušit půst. (Co to vlastně je?)

Mají mu podat vodu na ruce a umýt mu nohy. (Není to trochu přehnané?) Ano, pro Benedikta je host vskutku tak významný, že všechno toto předepisuje mnichům jako ceremoniál pozdravu a pohoštění, pokud host přichází do kláštera. Dnes by způsoby dobré pohostinnosti mohly vypadat i jinak.  Ale Benedikt nám chce vštípit, jak je důležité setkání s hostem.  Vidí však i nebezpečí přehánění. Host může být dobrými skutky stísněn a dušen. To není Benediktovým úmyslem: „Vše se koná s velkou skromností." (Srv. RB 53,24) Jeho cílem je otevřená, něžná, darující pohostinnost, která nechce druhého chytit, učinit na něj dojem, překvapit. Dar musí být vždy bez postranních úmyslů a svobodný, aby vypovídal o znamení boží blízkosti.  Z postoje překvapení, že ke mně přichází tento jedinečný člověk, může vzejít dobro. Benedikt usiloval o pohostinnost a bezpečí, aby tím druhého osvobodil. Host může sbírat síly na svou cestu, k odvaze k otevřenosti v překvapeních, ke svobodě činit změny. Host může opět svobodně odejít, může se opět vrátit - vše ve svobodě.

Pohostinnost by se mohla stát alternativou k běžnému stylu mezilidského přístupu ve světě cizinců. Pohostinnost proti servisnímu myšlení a postoji požadavků, nejen v klášteře, ale i v rodině, v obci, mezi církvemi navzájem, při práci. Smíme zažívat i ekumenickou pohostinnost a přátelství, a to i já dnes mezi vámi. Pohostinnost je základem pro navázání dobrých kontaktů mezi vámi v Institutu ekumenických studií v Praze a námi, benediktiny z opatství Königsmünster v Meschede.

Pax Benedictina

Nakonec bych se chtěl ještě jednou vrátit k dnešnímu tématu. Pokoušel jsem se objasnit, že dobrá životní kultura jako celek je předpokladem k dobrému, zodpovědnému vedení druhých lidí. Na základě pohostinnosti se stane styl přístupu k těm, které řídím, stylem člověka hodným. Pozoruji jako opat, že i mí bratři potřebují mou pohostinnost, aby se cítili přijati a celkově dobře. A zjišťuji, že nás pohostinnost, kterou jako mniši prokazujeme druhým, činí šťastnými. Hosté nás mění, a tak je to dobré. Uchraňují nás před zkostnatěním a samolibostí. My pozorujeme, jak jsme o to jako klášterní společenství žádáni. Mnozí hosté, a to zejména mladí hosté, kteří k nám přichází, nám otevírají novou perspektivu. Kláštery jako místo přátelského setkání různých lidí - to je můj sen ve zúčelněném světě plném strachu.  Kláštery jako místo, kde lze přemýšlet o životě a společně sbírat myšlenky.  Na tomto místě je vhodné se zmínit o slovu .pokoj", které se v průběhu staletí rovněž stalo přesvědčivým heslem benediktinů, jako již dříve zmíněné „ora et labora". Zmiňuje se „Pax Benedictina". Myslí se tím pokoj, který musí začít v nás samých, roste ve společenství bratří a tím se stává závazkem, kdy přispíváme k rozvoji pokoje mezi lidmi, rozvíjíme pokoj se světem věcí a stvoření, a tak dovolujeme našemu životu vyústit do pokoje s Bohem. Tento benediktinský pokoj je pokusem proti vládě světa a zkostnatělé církve, obětující člověka kvůli systému, umožněním života v malých skupinách, ba dokonce i podporující vývoj těchto klíčících zárodků, tedy v rodinách a klášteřích nebo zde u vás v IES v Praze, abychom rostli do politické zodpovědnosti za pokoj. Je to daleká perspektiva.  Naše vedení se zdaří a bude dobré, budeme-li jej chápat jako službu celostní a neporušené celistvosti života lidí v pokoji mezi sebou a se stvořením, které je obklopuje.

Děkuji za váš trpělivý poslech plný zájmu!

Přeložil Pavel Kouba