Nové nebe a nová země aneb ekumena po transylvánsku

39. mezinárodní konference IEF v Kluži

Další z pravidelných konferencí Mezinárodního ekumenického společenství (IEF) zavedla jeho členy na sám východní okraj Evropské unie, do rumunské Transylvánie. Pro většinu účastníků to byla skutečná „exotika" - poprvé se konference konala v zemi většinově pravoslavné, poprvé v jedné ze dvou nejchudších zemích EU, navíc v legendami opředené vlasti hraběte Draculy.

Výběr Kluže (Cluj-Napoca), dnes třísettisícového univerzitního města, se ukázal být jako šťastný. Tak jako celá Transylvánie - Sedmihradsko má totiž za sebou pohnutou historii, během níž se na tomto území vytvořila jedinečná národnostní a ekumenická mozaika. Na rozdíl od jiných regionů střední a východní Evropy navíc nebyla v takové míře rozbita etnickými čistkami a přesuny obyvatel. Především, Transylvánie je součástí Rumunska teprve od konce první světové války. Osm předchozích staletí náležela mezi země uherské koruny. Na tomto území obklopeném mohutnými horskými masívy a hlubokými lesy se usazovaly různé skupiny obyvatel - Němci, zde přezdívaní „Sasové", Maďaři, různá slovanská etnika, Romové, a dnes většinoví Rumuni. Různé jazyky a kultury s sebou nesly také odlišnou konfesní příslušnost. Vedle pravoslavných Rumunů ve středověku žili sociálně výše postavení katoličtí Maďaři a Němci. „Sedmihradsko" (Siebenbürgen) dostalo jméno podle sedmi mocných a většinově německých měst - pevností. Pevností bylo v oblasti na dosah moci tureckého impéria vždy třeba, dodnes se v Transylvánii zachovalo mnoho opevněných kostelů, kde za silnými zdmi měli obyvatelé dostatečné zásoby, aby přežili i delší čas obléhání.

Reformace v 16. století zasáhla Transylvánii opravdu radikálně. Většina zdejších Němců a mnoho Maďarů přijalo reformační vyznání - nejprve luterské, pak kalvínské. A nezůstalo jen u nich. Do Transylvánie se zvláštní shodou okolností dostal jeden z exemplářů knihy španělského lékaře Miguela Serveta, namířený proti ženevskému reformátorovi. Servet v něm radikálním způsobem zpochybnil základní křesťanská dogmata - učení o Trojici a božství Ježíše Krista. Zatímco sám Servet byl v Ženevě na Kalvínův pokyn upálen spolu s většinou nákladu svého spisu (údajně bylo spáleno 997 z 1000 svazků), v odlehlé Transylvánii jeho učení vzbudilo mocnou odezvu a vedlo ke vzniku unitářské církve, která je dodnes jednou z historických zemských církví. Mnoho obyvatel, většinou Maďarů, také zůstalo katolíky, navíc se v Rumunsku vytvořila také místní varianta řeckokatolické církve, národnostně rumunská. Procházíte-li ulicemi Kluže, máte tak jedinečnou možnost viděl na portálu jednoho chrámu vyznání, že Bůh je jen jeden, zajdete-li o pár kroků dál, uvidíte na barokním oltáři nápis „Bohu trojímu a jedinému", a ještě o něco dál můžete políbit ikonu Trojice. Rozdílná vyznání nežila vždy mezi sebou v pokoji a do jejich vztahů často zasahovaly národnostní a politické faktory. Ty ovlivňují ekumenické vztahy dodnes: pravoslaví je dnes de facto státním náboženstvím Rumunska a těší se velké podpoře, kdežto ostatní církve, národnostně maďarské (Němců už v Sedmihradsku mnoho nezbylo), jsou nuceny spolupracovat, aby se mohly účinně bránit pokusům o prosazení monopolu pravoslaví například na výuku náboženství na školách.

Organizátorům konference se povedlo zahrnout do programu většinu církví a vyznání Transylvánie v opravdu ekumenické šíři, zřejmě proto, že v rumunském regionu IEF jsou spolu rumunští pravoslavní a maďarští reformovaní. Přesto i sám program dosvědčil, jak napjaté a bolestivé vztahy mezi oběma etniky dnes jsou - společný výlet vedl do města Alba Iulia (maďarsky Gyulafehérvár), symbolického centra sjednoceného Rumunska. Hned vedle gotického katolického chrámu postavila rumunská vláda po roce 1919 poněkud bombastickou korunovační katedrálu s vysokou věží, aby bylo už navždy jasno, komu bude patřit přednostní postavení. Někteří maďarští účastníci konference nesli zastávku v místě rumunské národní chlouby dost bolestně.

Tématem letošní konference bylo Nové nebe a nová země - vztah mezi křesťanstvím a ekologií na pozadí dnešní globální krize. I z tohoto pohledu byl výběr místa konání velmi vhodný: Rumunsko je zemí s krásnou a mnohde dosud neporušenou přírodou. Obě hlavní přednášky přinesly pokus o propojení ekologické tematiky a teologické reflexe. V první z nich Ioan Chirilă, profesor starozákonní teologie na fakultě pravoslavné teologie klužské univerzity, srovnal dvě koncepce vztahu člověka ke stvoření a obnovy stvoření - pravoslavnou, vyjádřenou v díle rumunského teologa Dumitru Staniloaeho, a západní - evangelickou, kterou představil Jürgen Moltmann především ve své práci Bůh ve stvoření. Společné body nalezl I. Chirila v existenciálním a osobním rozměru zkušenosti s Bohem, který se stává skutečnou oikuméné, prostorem, v němž se může uskutečňovat stvoření člověka k Božímu obrazu a s ním i odpovědný a harmonický vztah k ostatním složkám stvořeného světa.

Ve druhé přednášce Béla S. Visky, teolog reformované tradice působící pro změnu na společné evangelické teologické fakultě univerzity v Kluži, nejprve velmi zřetelně a nepřikrášleně nastínil závažnost a drtivost současné ekologické krize, aby se pak pokusil o nalezení východisek na základě především reformační teologické tradice (Kalvín, Bonhoeffer, Moltmann). V přednášce silně rezonovala bonhoefferovská myšlenka, že ani v perspektivě „posledních věcí" není možné přeskočit věci „před­poslední", naopak, právě v nich a skrze ně se člověku může vyjevit správný eschatologický horizont. Boží sláva nemůže být vnímána jinak než jako služba lidskému životu, a člověk je součástí stvoření a nemůže se z něj vytrhnout a „povznést". Naděje je dána otevřeností - člověk byl stvořen jako otevřený systém, schopný se vyvíjet, a tato otevřenost naplňuje lidský život smyslem.

Liturgický program konference zhodnotil Pavel Hradilek, proto jen několik postřehů spíš obecnějšího rázu. Jednotlivé liturgie přinesly velké, až extrémní ekumenické „rozpětí". Na jedné straně tradiční, téměř by se dalo říci „zkamenělé" ortodoxní obřady, ať již v podobě pomazání nemocných (eucholeonu) v klášteře Floresti, nebo nedělní liturgie sv. Jana Zlatoústého v klužské ortodoxní katedrále, na druhé straně velmi odlišná, ale podobně „zkamenělá" reformační bohoslužba přísně kalvínského ražení. Pozoruhodné bylo srovnat teologický základ obou liturgií. Reformovaná bohoslužba obsahovala na čtyřech (!) místech vyznání viny a hříšnosti, včetně velmi explicitní a expresivní (otazník a vykřičník) formulace dědičného hříchu, což vyvolalo u řady účastníků značné rozpaky. Celkový ráz reformované bohoslužby byl neobyčejně ponurý a temný, a nebylo to dáno jen černými oděvy (včetně plášťů) místních duchovních. Jako by se vytratila, nebo spíš byla překryta radost ze vzkříšení a společenství s Bohem a před Bohem.

V liturgii Jana Zlatoústého zazněla neporovnatelně bohatší a harmoničtější škála teologických motivů, myšlenka přenosu dědičné viny mezi nimi ale zcela chyběla. Pozoruhodný byl v tomto případě kontrast mezi bohatým a hlubokým teologickým obsahem a silně klerikalizovaným „provedením". Bylo zajímavé sledovat nekončící proud těch, kdo během liturgie přišli do chrámu políbit ikonu, vystáli frontu, chvilku postáli, koupili si svíčku a na odchodu ji šli zapálit do plechového stánku před kostel. Bylo jich podstatně víc než těch, kdo byli přítomni celé bohoslužbě. 

Zajímavé byly jednotlivé workshopy, tematické semináře. Nabídly škálu témat historických (dějiny opevněných kostelů Transylvánie, dějiny sedmihradské unitářské církve, historii komunismu ve východní Evropě), spirituálních (ikony, pravoslavné mnišství), ale i aktuální otázky (křesťanství a ekologie, sociální situace a kriminalita Romů).

Samostatnou kapitolou byli hostitelé. Byli velmi pohostinní, přátelští, spontánní, a díky svému temperamentu šířili mezi všemi účastníky nakažlivou dobrou náladu, které bylo v úmorném vedru při dlouhých sezeních opravdu potřeba.

Celkové hodnocení transylvánské konference je z mého pohledu kladné: nabídla „ekumenu" sice poněkud divokou, ale zajímavou až strhující. Konference pro mnohé „západní" účastníky přinesla poznání, jak odlišný je v mnoha ohledech svět křesťanství východního. Někteří z nich si tak dokonce mohli utvrdit svou „západní" křesťanskou identitu. Trochu to připomínalo návštěvu u zajímavých, okouzlujících, ale poněkud výstředních příbuzných - na návštěvu budeme dlouho vzpomínat, ale po návratu domů budeme velmi rádi, že všechno zase funguje „po našem". Jeden z obrazů z této ekumenické cesty mi zůstane dlouho v paměti. Tak jako obrovské hejno vran, kroužící nad městem a pokrývající celou podvečerní oblohu, vzbudila ve mně i celá klužská konference směs fascinace, nadšení, obav a znepokojení. A i touhu opět se na tato místa vrátit.