Stát, náboženství, svatý Václav

Instituce, v nichž se organizuje lidská společnost, byly a dosud jsou do hloubky proniknuty náboženstvím. Svědkové Jehovovi, kteří odmítají jakékoli propojení se státem, dokonce odmítají zpívat hymnu a vzdávat úctu vlajce, jsou v tomto směru velkou výjimkou, snad umožněnou tím, že doposud žádný národ se neodhodlal předat Svědkům politickou moc. Ostatní víry a náboženství, křesťanské nevyjímaje, však spíše usilují o to, aby se na vlajce státu objevily právě jejich symboly, a letmý pohled do atlasu světa nás ujišťuje, že se jim to často daří.

Hlavní křesťanská tradice od pradávna věří sice v rozdělení mocí, ve dva „meče" či dvě „říše", boží a světskou. To znamená, že nechce dokonalé ztotožnění politiky a náboženství, nechce obec věřících proměnit zároveň v polis, v řád veřejných věcí, nechce ani totální teokracii ani naopak totální podřízení církve pod stát. Avšak oba meče stojí bok po boku, obě říše mají sdílet své občany. Křesťanství tedy od Konstantina Velikého stojí před otázkou, jak má vypadat křesťanský stát. Jaký má takový stát být jakožto politická instituce, jak se v něm má projevovat a na něj působit křesťanství, a konec konců i jaké má být křesťanství, aby mohlo být náboženstvím státním. Po uplynutí oněch skoro 1700 let od Milánského ediktu se stále ještě nezdá, že by tyto otázky byly uspokojivě rozřešeny; to je však nečiní méně zajímavými.

Někdy kolem třetiny desátého století, tradičně se uvádělo roku 929, zahynul český kníže Václav rukama družiníků svého mladšího bratra. Byla to událost, k jakým tehdy celkem běžně docházelo, dynastické spory nebo i jen prosté osobní řevnivosti šlechticů se neřešily v rukavičkách. Uprostřed temného století dějin Západu se vystřídali vladaři v zapadlém údolí za Šumavou. Svět tomu tehdy žádnou větší pozornost nevěnoval, o události a jejích aktérech tak nemáme mnoho spolehlivých zpráv. Český národ ani český stát v pravém smyslu slova tehdy ještě neexistoval, jen silný kmen Čechů vedle jiných slovanských kmenů. Přesto se stalo, že vražda a osoba zavražděného a legendy vytvořené kolem nich časem stále více vystupovaly do popředí a staly se významnou částí jak národní a státní ideologie češství, tak i místní církve a jejího místa v českém národě a státě.

Hlavní článek tohoto čísla je od Hany Lokvencové a pojednává o svatováclavských oslavách v roce 1929, vedle eucharistického sjezdu z roku 1935 jednoho z vrcholů prvorepublikového života katolické církve v Čechách. Ukázaly tehdy tyto masové akce jak horší stránky československého katolicismu a vůbec československého veřejného života - klerikalismus, důraz na vnější projevy, zející třídní rozdíly, nedůstojné projevy nejradikálnějších příznivců i odpůrců katolicismu - tak zároveň jeho přednosti: nadšení tisíců lidí, budovatelský elán, mravní sílu. Svatý Václav, který měl zanedlouho být zneužit protektorátním režimem a cíleně zapomenut režimem komunistickým, jako by se na dlouhou dobu naposledy svým Čechům ukázal v plném světle své panovnické a světecké slávy. Může svatý kníže, vzdálená a nejasná postava raného středověku, pomoci i nám v naší dnešní postmoderní politické a církevní bryndě? Můžeme nějak užitečně navázat na to, jak svatováclavskou tradici chápali naši dědové za první republiky? Jaký smí a má být charakter českého křesťanství, jeho vztah ke státu?

Svatý Václave, kníže náš, pros za nás Boha, svatého Ducha. Kriste, eleison.