Užitečná příručka nejen pro evangelíky

Pavel Filipi: Po ekumenickém chodníku, Příručka ke vztahům a možnostem spolupráce mezi církvemi, vydala ČCE v nakladatelství Kalich, Praha, 2008, 88 str. (vč. 10 příloh)

Fundovaná příručka má sloužit kazatelům, presbyterům i dalším členům Českobratrské církve evangelické k rozvíjení ekumenických vztahů zejména s římskokatolickou církví. (Vztahy s jinými protestantskými církvemi představují mnohem menší problém.) Obdobně poslouží i římským katolíkům, i když je autor v hodnocení římskokatolických ekumenických deficitů až příliš mírný.

Kritika prof. Filipiho směřuje zejména „do vlastních řad" (jakkoli by měl každý křesťan považovat řady jiných církví i za své vlastní). Často právem. Např. odpor některých evangelíků ke kříži, ke znamení Kristovy smrti a zmrtvýchvstání (str. 11) je příslovečný. Často by bylo na místě nahradit obvyklé „bojí se jak čert kříže" výstižnějším „bojí se jak český evangelík kříže". Podobně autor kriticky vnímá promarněnou příležitost ze strany ČCE při stavbě ekumenického centra v Praze na Jižním městě (str. 49).

Přesto musím s vděčností přiznat, že právě členové ČCE jsou často „tahouny" v místních ekuménách. A právě jim slouží příručka: k povzbuzení i k poznání limitů, které veřejná ekuména má.

Příručka je velmi dobře zvládnutá nejen obsahem, ale i způsobem podání. U ekumenicky zajímavých témat jako je křest a Večeře Páně je text rozčleněn na tři oddíly: prvý je věnován tomu, co můžeme zastávat společně, druhý místům, kde přetrvávají problémy a třetí je zaměřena do praxe. Pochvalu si zaslouží i přehledná grafika.

K diskusi předkládám několik málo poznámek:

- V oddílu 5.2 svátosti (str. 27) autor ozřejmuje reformační pojetí „sporných svátostí" (biřmování, smíření, manželství, ordinace, pomazání nemocných). Říká, že je reformace nepovažuje za „svátosti", tj. „za dění, v nichž působí Bůh či Kristus (prostřednictvím kněze či biskupa)..." Domnívám se, že katolická strana v současné době nevidí působení Boží či Kristovo ve svátostech jen skrze ordinované služebníky, ale i skrze shromážděnou obec, skrze Boží slovo, skrze svátostná znamení. (viz SC 7) A nezakouší evangeličtí křesťané, v těchto úkonech pastýřských, katechetických či právních, působení Boha či Krista, či se jedná o pouhé působení pastýřů, katechetů či činovníků?

- Oddíl 5.2.2 Večeře Páně (str. 31) dává právem důraz na sociální stránku večeře Páně: „... aby tento významný hod společenství byl hodem celého společenství, aby pokud možno všichni účastníci bohoslužby ke stolu Páně přistoupili". Následuje však věta: „To není pravidlem v církvích, kde je obvyklé slavení každou neděli." která, pokud se mezi tyto církve řadí i římskokatolická, nevystihuje současnou situaci. Brzy po koncilu se stalo pravidlem, že ti kteří slaví, také přijímají. Paradoxně se dá říci, že častěji přijímají, než slaví. Je to na mnoha místech způsobeno nedostatkem kněží, kteří jediní mohou v římskokatolické církví předsedat slavení večeře Páně. O nedělích se pak často slaví liturgie slova spojená s přijímáním. K tomu se užije eucharistický chléb uchovávaný ve svatostánku od předchozího slavení večeře Páně.

- Ve stejném odstavci na str. 32 je zmínka o transsubstanciaci jako kontroverzním tématu. Je chvályhodné, že se tak děje již v minulém čase. Učení o transsubstanciaci bylo v dobách reformace a protireformace uchopeno úplně v jiném významu, než vzniklo. Mělo zamezit pověrám spojeným s příliš naturalistickými představami Kristovy přítomnosti.

- Na téže stránce autor konstatuje, že je z katolického hlediska „společné slavení katolických a pravoslavných křesťanů za minimálních podmínek možné." To je sice pravda, ovšem společné přijímání není z pravoslavné strany obvykle umožněno. Tak jako katolíci dělají problémy evangelíkům, tak jsou odmítáni ze strany pravoslavných...

- Škoda, že příručka neobsahuje zmínku o Mezinárodním ekumenickém sdružení (Interantional Ecumenical Fellowship), které má u nás pobočku a čtenáři příručky se s jeho činností setkávají.