Anglikánská bohoslužba: od imperialismu k ekumenismu

Bohoslužba v srdci anglikanismu

Bohoslužba hraje v anglikánství centrální roli a bylo tomu tak již od reformace v 16. století. Právě převážně v kontextu bohoslužby formovali anglikáni svoji identitu. A to snad více, nežli jakákoli jiná církev, který vyšla z reformace. Anglikáni se soustřeďovali na liturgické texty obsažené v Book of Common Prayer, coby výraz jejich víry, než na jakákoliv prohlášení či dohody, zvláště pak teologického nebo konfesního rázu. Tento důraz byl v počátcích sdílen i dokumenty Thirty-Nine Articles¹, jakož i Book of Homilies². Tyto dokumenty se však časem přestaly užívat a celá jejich váha se přesunula na liturgické texty. Čímž hraje pro anglikány heslo lex orandi, lex credendi velice zvláštní úlohu, a to ve smyslu, jak sami sebe chápou coby křesťanské společenství. Pokud chce někdo pochopit, jak se anglikáni chápou ve svém vztahu k Bohu, k sobě navzájem, k jiným křesťanům a ke světu, je třeba zkoumat způsob, jakým se vyjadřují ve své liturgii.

Partneři bohoslužby

Rubriky bohoslužebných knih nařizují, aby hodinky ranních a večerních modliteb (mattins + evensong) byly zpívány nebo recitovány každý den a aby byla eucharistie slavena v neděli a ve svátky. Při hodinkách je vzdávána chvála Bohu (ve stanovených žalmech a kantikách), zařazena jsou dvě čtení z Písma (jedno ze Starého zákona nebo apokryf a jedno z Nového zákona), ustanoveny jsou i modlitby za církev a život světa. S výjimkou neděle je kázání během hodinek považováno za neobvyklé. Při eucharistii podle klasické formy západní liturgie se společenství shromažďuje, aby slyšelo slovo boží v Písmu a kázání, modlilo se za církev a život světa, vzdávalo díky (činilo eucharistia) za boží skutky spásy ve stvoření i vykoupení a sdílelo v Kristově sebeodevzdání jeho tělo i krev u eucharistického stolu.

Každý úkon bohoslužby spočívá pro anglikány ve chvále a oslavě Boha a je proto doxologický. Současně se koná v kontextu shromážděného společenství, jehož členové s sebou přinášejí své osobní starosti, obavy a vzdávání díků, které jsou zakotveny v inkarnační teologii, jaká je pro anglikánství velice typická. A tak anglikánská bohoslužba závisí na pečlivém vybalancování různých faktorů i integraci srdce a mysli, slova a svátosti, jakož i textu a ceremonie. Modlitby (a hymny) jsou adresovány Bohu, nikoliv shromáždění a čtení z Písma i kázáni zase naopak shromáždění. Svátosti transportují boží spásnou milost a jsou chvílemi osobního setkání mezi Kristem a společenstvím - božské se setkává s lidským. Když je ve všech těchto věcech Bůh chválen a veleben, pak se také stará o společenství.

Akt eucharistie vytváří způsob, kterým Bůh jako spasitel přichází do světa slovem učiněným tělem, na což lid boží odpovídá obětováním sebe sama - „rozlomených jednotlivců" - aby byl učiněn jediným tělem v Kristově vzkříšeném životě. Tento pokračující proces transformace se nachází v každé celebraci.³

I když se od roku 1549 pro každotýdenní slavenou nedělní eucharistii užívala odpovídající liturgická kniha, byla tato praxe nejprve dodržována hlavně v katedrálách, velkých chrámech a farních kostelech, kde se nacházelo minimum z požadovaného množství přijímajících, kteří přijímali společně s knězem. Od počátku 19. století se tento zvyk nepravidelného přijímaní dramaticky změnil, takže dnes při slavení eucharistie neustále stoupá počet přijímajících, a to všech pokřtěných bez ohledu na jejich věk a to se také stalo obvyklým modelem v anglikánských farnostech. ⁴

Historické obřadní knihy a církve: jednostranný ekumenismus

Od doby zavedení první Book of Common Prayer na Letnice roku 1549 existoval až do minulého století pouze jeden „legální" liturgický text pro danou dobu. I když se vždy vyskytovala jistá různost liturgického „stylu" jakým byla obřadní kniha užívána (často závislý na typu společenství, kde se liturgie celebrovala), historicky se takřka nevyskytovalo přání po odlišení se od tištěného textu. Výsledkem bylo, že byli anglikáni přes všechny teologické různosti formováni stejnými liturgickými texty. Protože po staletí v těchto textech docházelo jen k malým změnám, byla slova obřadní knihy hluboce vštípena v myslích věřících.

Text Book of Common Prayer spolu s autorizovanou verzí anglické Bible (King James) se staly základy pro evoluci anglického jazyka. Zvláštní krása angličtiny, v této formující epoše anglikánského liturgického života, obdařila anglikány silným smyslem nejenom pro důležitost „krásy svatých věcí", avšak také jak anglikáni chápali roli, kterou hraje v jejich životech bohoslužba.

Kvůli etablované pozici anglikánské církve v Anglii a nadproporčnímu vlivu anglikánství (ve smyslu počtu jednotlivců, kteří byli skutečně anglikány) v převážné části anglicky mluvícího světa se texty z anglikánské bohoslužby nacházejí citovány v klasické anglické literatuře i ve všeobecném používání angličtiny. Tím však „ekumenický" vliv anglikánství působil značně pouze jedním směrem; jiné církve anglikánské texty přejaly. Někdy se to stalo oficiálně, tak např. historický Sunday Service of Methodists nebo Book of Common Prayer reformed... unitářů; někdy to bylo přímo vypůjčováním si úseků textů spolu s otrockou věrností tudorskému (spíše pseudotudorskému) jazykovému stylu jako „té správné mluvy" pro modlení, i když tento jazyk již nebyl běžně užíván.

Ekumenický vliv jiných církví na anglikánství byl zřídkakdy textový, ale spíše muzikální, rituální nebo ceremoniální. Hymnologie metodistů, nejprve hlavními proudy anglikánství odmítaná, byla nakonec do anglikánství přijata a pomohla vytvořit „zpívající kostel". Podobným způsobem „katolická obnova" 19. století způsobila v anglikánství pozvolné restaurování „katolických" zvyků, někdy postavené na středověkých anglických liturgických modelech, někdy na současných římskokatolických modelech.

Anglikánská bohoslužba a ekumenické hnutí

20. století se setkalo s masivním obratem od tohoto převážně jednosměrného modelu. Počínaje anglikánským liturgickým hnutím (které bylo prezentováno jako domorodé, i když přebíralo mnoho věcí z jiných tradic), zažilo anglikánství obnovu takřka každého aspektu svého bohoslužebného života. Historické obřadní knihy v tudorovském jazyku se dostávají v celkovém anglikánství stále více okrajovou roli. A když jsou užívány jako jediný nebo převažující liturgický text, pak je to v překladu do domorodných jazyků v Africe. Na jejich místo po celém anglikánském světě nastoupily nové obřadní knihy nebo knihy alternativních bohoslužeb, které jsou užívány většinou anglikánů při bohoslužbách. Při vytváření těchto nových knih sehrálo velkou roli ekumenické hnutí.

I když byl historicky ekumenický vliv liturgie značně jednosměrný (vliv Book of Common Prayer na liturgické texty jiných církví), současná liturgická obnova zažila vytvoření skutečného ekumenického dialogu. To jsou skutečnosti na různých úrovních, které zahrnují akademická bádání, multilaterální ekumenický dialog, jakož i na úrovni praktické.

Akademický výzkum původu a vývoje křesťanské bohoslužby hrál hlavní roli při obnově modelů bohoslužby v dnešních církvích. Nebyla to pouze přechodná móda, při které jedna tradice jednoduše kopíruje práci tradice jiné, avšak často vědci a specialisté jedné tradice docházejí ke stejným nebo podobným závěrům jako jejich kolegové z tradice jiné. Vzájemné akademické obohacování mělo v tomto procesu značný význam. To všechno vedlo k narůstajícímu koncensu na základní formu (neboli ordo) křtu a eucharistie; a je to ta forma, která se stává modelem, na kterém jsou stavěny moderní liturgie celého ekumenického spektra. Anglikánští odborníci měli jistě značný podíl na těchto studiích a přinesli významné příspěvky, které ovlivnily vytvářející se koncens v otázkách křesťanské iniciace, úlohy biřmování v životě církví, vývoje eucharistické modlitby, forem liturgického roku a dalších záležitostí.

Na úrovni ekumenického dialogu byli anglikáni přesvědčeni, že bohoslužba je cestou k jednotě mezi církvemi. I když na první konferenci Faith and Order (roku 1927 v Lausanne) byla všeobecně považována bohoslužba spíše za překážku než prostředek k jednotě, již na druhé konferenci této organizace (Edinburgh 1937) došlo k prvním formálním iniciativám, aby docházelo k „chápání způsobů bohoslužby jiných". William Temple, tehdy canterburský arcibiskup, vyjádřil naléhavost této záležitosti, když ve svém kázání na této konferenci vyzval ke studiu doktrinálních otázek týkajících se toho, jak se vyjádřil, „největšího skandálu před tváří světa" - totiž zachovávání bariér vůči dovršení jednoty u stolu Páně.⁵ Od té doby se bohoslužba nepřestala nacházet na pořadu jednání organizace Faith and Order a ukázala se být důležitou dimenzí na cestě k jednotě křesťanů.

Zvláště důležitým momentem bylo při tomto procesu vydání dokumentu Baptims, Eucharist and Ministry (Limské prohlášení) ze strany Faith and Order začleněného do Světové rady církví, který zůstává nejdůležitějším multilaterálním dokumentem našeho věku o bohoslužbě. Jistý význam má, že další canterburský arcibiskup, Robert Runcie, předsedal celebraci eucharistie s použitím Limské liturgie na shromáždění Světové rady církví, konaném ve Vancouveru v roce 1983. Tyto bohoslužby přitahovaly každý den tisíce účastníků a daly závažný podnět k uvědomění si, že bohoslužba může hrát velkou roli při vytváření ekumenické konvergence, což potvrzuje stanovisko vyjádřené arcibiskupem Templem již před čtyřiceti lety. V tomto procesu byli anglikáni vysoce zaangažováni, jak svým přispíváním, tak i přebíráním výsledků.

Anglikánská bohoslužba na pozadí objevujícího se ekumenického konsensu o bohoslužbě

Ekumenická liturgická práce jako norma

V posledních čtyřiceti letech se stala ekumenická práce na obnově liturgie normativní. Od doby II. vatikánského koncilu se odborníci na liturgii angažovali při úkolu přípravy společných liturgických textů. Např. v roce 1964 se jedna neoficiální skupina římských katolíků, anglikánů, luteránů a reformovaných odborníků na liturgii začala scházet v Severní Americe. Tato neformální setkání se zformalizovala na Konzultaci o společných textech (CCT) a v roce 2002 již zahrnovala jako své členy 22 církví a organizací. CCT vyprodukovala celou řadu ekumenických liturgických textů jako např. A Liturgical Psalter for the Christian Year, A Christian Celebration of Marriage, A Celebration of Baptism, jakož i Services of Prayer (Liturgický žaltář pro křesťanský rok, Křesťanské slavení sňatku, Slavení křtu, Bohoslužby modliteb).

Přibližně ve stejnou dobu, kdy se zformovalo CCT, jedna podobná skupina jménem Joint Liturgical Group (JLG) se zformovala ve Velké Británii, ta v současné době zahrnuje osm církví. Podobně jako CCT vyprodukovala JLG celou řadu ekumenických liturgických textů včetně denních hodinek a liturgického materiálu pro velikonoční týden, jakož i spoustu knih zabývajících se liturgickou obnovou v církvích. Tyto liturgické texty začala užívat celá řada církví na britských ostrovech a bylo to významným krokem při vytváření atmosféry příznivé pro ekumenickou konvergenci.

V posledních letech se ustavily další národní ekumenické pracovní skupiny, jako např. australská Consultation on Liturgy (ACOL), Joint Liturgical Consultation within New Zealand (JLCNZ), Liturgical Committee, South African Church Unity Commission (CUC) a Association of Irish Liturgists.

Ve spolupráci s Římskokatolickou mezinárodní biskupskou komisí pro angličtinu v liturgii (ICEL) vytvořily CCT a JLG sdružení International Consultation on English Texts (ICET), které je zodpovědné za vytvoření moderních jazykových verzí Gloria in excelsis, Credo, Sanctus, Otče náš, Gloria Patri, Magnificat, Benedictus, Te Deum atd., které mají užívat anglicky hovořící církve. Dosavadní výsledky byly publikovány v  knize Prayers We Have in Common - Modlitby, které máme společné. V práci ICET je pokračováno současně organizací English Language Liturgical Consultation (ELLC), která zahrnuje ekumenické liturgické konzultace z Austrálie, Nového Zélandu, Irska a Jižní Afriky. V roce 1989 byla vydána revidovaná verze textů ELLC pod názven Praing Together - Modlíme se spolu. V současné době ELLC zkoumá další liturgické možnosti jako je vydání sbírky společných eucharistických modliteb.⁶

Společné lekcionáře: důležité svědectví ekumeny

Dodatkem ke společným liturgickým textům se anglicky mluvícím církvím podařilo zřídit společný liturgický lekcionář. Vydání římskokatolického Ordo Lectionum Missae (OLM) v roce 1969 vyvolalo širokou ekumenickou pozornost. Různé severoamerické církve začaly vydávat své vlastní revize OLM a v roce 1974 instituce Consultation on Church Union (COCU) vydala svou vlastní verzi. Jedna pracovní skupina CCT, a sice Nort American Committee on Calendar and Lectionary, vydala společnou verzi OLM, která byla publikována v roce 1982 jako Common Lectionary: Lekcionář navržený ze strany komise Konzultace společných textů byl zrevidován a publikován v roce 1992 jako Revised Common Lectionary. Tento lekcionář našel široké rozšíření v anglicky mluvících církvích Severní Ameriky a zámoří.

Anglikáni měli podstatný podíl na založení a práci všech těchto ekumenických liturgických skupin. Práce těchto skupin vešla do obnovených liturgických textů v takřka všech provincích anglikánského světa. Pohled na první stránky jakékoliv současné anglikánské liturgické knihy - např. Common Worship (Anglie 2001); A Prayer Book for Australia (1995); A New Zealand Prayer Book (1989); An Anglican Prayer Book (Jižní Afrika 1989) nebo The Book of Alternative Services (Kanada 1985) - nám rychle ukáže, jak významně byla práce těchto ekumenických skupin zapojena do liturgického života anglikánství.

A tak je forma liturgie jedním z příkladů objevujícího se liturgického koncensu. Většina základních textů (Gloria, Credo, Sanctus, Modlitba Páně, atd.) jsou společné texty vypracované ekumenicky. Některé z eucharistických modliteb jsou buď dílem práce neformálních ekumenických pracovních skupin (např. ekumenický anglický překlad nejstarší anafory Bazila Velikého) nebo jsou založeny na společném starodávném textu (např. modlitby z Traditio Apostolica připisované Hippolytovi). Čtení z Common Lectionary - Společného lekcionáře a komentáře k těmto čtením mají ekumenickou dimenzi, která naopak může vyvolávat novou ekumenickou otevřenost při kázání.

Další elementy liturgického slavení také svědčí a pozoruhodné konvergenci. Současné zpěvníky např. reflektují sdílení hudebních pramenů. Reformy liturgických prostorů jsou též prováděny společným způsobem. Alba, kdysi typicky „katolické" liturgické oblečení, se stala jakýmsi ekumenickým ošacením liturgických duchovních v mnoha západních tradicích a stala se standardním oděvem užívaným anglikány při ekumenických bohoslužbách. Všeobecné působení těchto zjevů má na anglikánství nesmírně významný vliv. Zatímco moderní anglikánské liturgické knihy jsou nezaměnitelně anglikánské svým charakterem, jsou též bezpochyby ekumenické. Anglikáni zůstávají navzájem propojeni po celém světě svým společným liturgickým dědictvím knihy Book of Common Prayer, avšak jsou vzrůstající měrou vázáni k jiným církvím ve vytvářejících se liturgických konsensech.

Obnova bohoslužby a vytvářející se ekumenická kultura

Anglikáni, tak jako i křesťané všeobecně, jsou stále více vystavováni liturgickému slavení jiných denominací, a to buď přímou účastí na těchto bohoslužbách, nebo i sledováním jejich televizních přenosů. Když navštěvují nebo v televizi vidí liturgické slavení jiných církví (zvláště křtu nebo eucharistie) dochází u nich k pocitu „být doma". Farní duchovní často podávají zprávy, jak farníci po návratu z cest, při kterých se s přáteli zúčastnili bohoslužeb jiných tradicí, vyjadřují své vnímání podobnosti v liturgické formě, textech a hudbě, které jinde zažili. Vzrůstající mírou se biblické studijní skupiny schází na  místní úrovni a zahrnují členy různých církví. Tyto skupiny se zabývají nedělními čteními podle Common Lectionary a shledávají Písmo svým společným dědictvím. Často jsou překvapeni podobností interpretací těchto perikop při kázáních minulou neděli. Biblická kázání se tak stávají sjednocujícím elementem. Duchovní se také často týdně scházejí, aby prodiskutovali perikopy nastávající neděle a tak dostávají biblické texty jistý ekumenický náboj.

Celkový efekt zmíněného vytvořil povědomí specifické ekumenické kultury, která oživuje obavu arcibiskupa Templeho, že rozdělení u stolu Páně je „největším ze všech skandálů tváří v tvář světu". Několik posledních desetiletí svědčí o vzrůstající otevřenost vůči eucharistické pohostinnosti a rostoucí přesvědčení, že sdílení eucharistie je společným úkolem křesťanů na jejich cestě ke křesťanské jednotě. Stoupající angažovanost v baptizmální ekleziologii, která byla podstatná při třech výrocích Mezinárodní anglikánské liturgické konzultace o křtu, eucharistii a úřadu, pozvedla míru přesvědčení, že křest je kompletním vstupem do katolické (tj. všeobecné) církve, která naopak obnovuje svoji víru v křest v týdenním slavení nedělní eucharistie.

Z anglického originálu, který vyšel jako příspěvek ve sborníku Worship Today - Undestanding, Practice, Ecumenical Implications, editoři Thomas F. Best a Dagmar Heller, Faith and Order Paper No. 194, Světová rada církví, Ženeva 2004, přeložil Josef König

1 Artikuly, které se snažily vyjádřit a zajistit v kontextu 16. století, pokud bylo jenom možno, katolickou víru a řád v Church of England. Kandidáti ordinace byli žádáni, aby tyto artikuly odsouhlasili již před svým jáhenským svěcením.

2 Sbírka kázání poprvé publikovaná v roce 1547 a poté rozšiřovaná a upravovaná. Požadovalo se, aby ji vlastnila každá fara a byla užívána jako podklad pro studium a hlásání Písma.

3 Pátá mezinárodní anglikánská liturgická konzultace, Dublin 1995, zásada 3.

4 Zasedání Mezinárodní anglikánské liturgické konzultace (IALC) opakovaně potvrzovala, že křest je podmínkou připuštění k eucharistii a že všichni pokřtění bez ohledu na jejich věk mohou přijímat. První zasedání IALC (Boston 1985) doporučilo, „aby všeobecné přijímání všech pokřtěných zaujalo významné místo při všech ekumenických dialozích, ve kterých se anglikáni angažují". Children and Communion, Grove Books, Bramcote, Nottingham, UK, 1985, IV. viii. Zásady a doporučení přijaté v Bostonu byly zařazeny do prohlášení „Kráčet v novosti života - Walk in Newness of Life", prohlášení 5. ze zasedání IALC (Toronto 1991), které se zabývalo křesťanskou iniciací. Srv. Také Christian Initiation in the Anglican Communion, David R. Holeton ed., Grove Books, Bramcott, Nottingham, UK, 1991, jakož i Growing in the Newness of Life: Christian Initiation in Anglicanism Today, David R. Holeton ed., Anglican Book Centre, Toronto, 1993

5 Srv. The Second World Conference on Faith and Order Held at Edinburg August 3-18 1937, Leonard Hodgson ed., New York, MacMilan, 1938, s. 19, přetištěno pod titulem "Christian Unity" v Religious Experience and Other Essaya and Addresses by William Temple, Canon A. E. Baker ed., London, James Clarke, 1958, s. 156

6 Po vydání instrukce Liturgiam Authenticam v Římě se ICEL formálně vzdal své účasti na ELLC. Římskokatolická účast však v této konzultační skupině pokračuje skrze různé regionální či národní skupiny, kde se vyskytuje římskokatolické zastoupení. Mnozí zasvěcení doufají, že momentální těžkosti jsou dočasné a ELLC by přivítala den, kdy by se IECL opět oficiálně účastnil práce tohoto sdružení.