Úvod
Letošní rok
představuje 80 let od události, která zaměstnávala tisk po
několik měsíců a která znamenala pro českou společnost určitý
předěl ve vnímání katolické církve, jež se po obtížích
z prvních let po vzniku nové republiky dostala opět do
popředí společenského i politického života. Svatováclavská
tradice byla, je a bude v českém národě stále živá, o
čemž svědčí i nedávná výstava. Arcibiskupství ve spolupráci
s Národní galerií uspořádalo unikátní výstavu artefaktů
spojených se životem a uctíváním svatého Václava. Tato výstava
organizovaná v rámci tzv. Svatováclavského roku v prostorách
Anežského kláštera v Praze byla, co se týká počtu
návštěvníků, úspěšná.
Pokusím se ukázat,
jak byla svatováclavská tradice vnímána v roce 1929, kdy se
slavilo svatováclavské milénium. Příspěvek je zaměřen spíše
na problémy, které oslavy svatováclavského milénia v roce
1929 v části české veřejnosti vzbuzovaly. Celkově však
byl tento mezník v české historii brán převážně
pozitivně.
Svatý
Václav a jeho tradice
Násilná smrt
knížete Václava byla prvním impulzem pro hagiografy k napsání
legend o sv. Václavovi, které popisují jeho činy tak, aby zásluha
mučednictví se jevila úměrně hodnotě jeho života. Např.
Kristián Václava vychvaluje, že „pravdomluvný byl v řeči,
spravedlivý v soudu, věrný ve všem co mu svěřeno, míru
lidské dobroty překonávaje".
Latinské legendy pak z něho dělají až mnicha a asketu, což
odpovídá dobové módě a stylu, jak se psaly legendy, ale již nám
mnoho neřeknou o skutečném Václavově životě.
I zásluhou knížete
Václava se po střetech dvou kulturních sfér na našem území -
západoevropské a východoevropské, která u nás za existence
Velké Moravy převládala - přihlásilo křesťanství ke kulturní
tradici západní Evropy. Pověst sv. Václava se rychle rozšířila
po celé Evropě a z českého národa tak sňala pečeť
barbarství a uvedla český stát do společnosti kulturních
národů. Václav jako křesťanský panovník mohl s králem
Jindřichem vyjednávat jinak než kmenový pohanský náčelník.
Dostal dokonce darem i část ramene národního saského světce sv.
Víta.
I s dalšími českými panovníky bylo jinak jednáno při
oficiálních setkáních. Pryč jsou ty doby, kdy s nepokřtěným
Bořivojem bylo na Svatoplukově dvoře jednáno jako s druhořadým
člověkem.
Dalším významem
křesťanství byla jeho idea jako sjednocujícího prvku, který
utvořil z kmenů sjednocený národ. Přispěl k tomu i
kult sv. Václava, který je v Čechách oslavován již od 10.
století a je spojován s ideou českého státu. Postava sv.
Václava v představě národa nebyla vždy stejná a prodělala
výrazný vývoj. Tak se z mučedníka stal v 11. století
vladař a ve 12. století rytíř a ochránce spravedlnosti a
právního řádu.
Byla to i jedna z podmínek, proč mohl být uctíván i Němci,
kteří bydleli na našem území.
Za vlády Karla IV.
se ještě více začalo Václavovo jméno spojovat s panovnickou
mocí českých králů. Karel IV. nechal vyrobit nákladné
korunovační klenoty spolu se Svatováclavskou korunou a začal
s výstavbou honosné gotické katedrály, která se stala
nejvýznamnějším duchovním centrem.
Ani husitství a
reformace neoslabily svatováclavskou tradici v českých
zemích. Husité a protestanti se přihlásili k Václavovi jako
národnímu svědci. Později i národní obrozenci a liberálové
v 19. století využívali Václavovy osoby jako ztělesněný
ideál státoprávní, národní i sociální.
Proto oslavy, které se konaly v září 1929
u příležitosti 1000. výročí Václavovy smrti, měly být
pokusem o národní jednotu, která po vzniku republiky značně
utrpěla, ale mnohými byly oslavy vnímány jako agitace katolické
církve a jako snaha o potlačení husitské tradice.
Sv. Václav
a svatováclavské milénium 1929
Katolická
církev a československá politika 20. let 20. stol.
Abychom porozuměli
lépe situaci, musíme se na začátku několika větami zmínit
o postavení katolické církve v nově vzniklé
československé republice. Katolická církev se prostřednictvím
lidové strany soustředila na své ukotvení na politické scéně a
snažila se oponovat protikatolickému tlaku socialistů a liberálů.
Podle nich totiž bylo katolické náboženství neslučitelné
s duchem demokracie mladé republiky a bylo prezentováno jako
opora monarchismu, aristokratismu a militarismu. V levicovém tisku
byla katolická církev označovaná dokonce nevybíravými výrazy
jako „římský čert" či „jedovatá římská saň".
Šrámkova taktika
dílčích ústupků a kompromisů
při zachování zásadních křesťanských požadavků slavila
nesporný úspěch. Římskokatolická církev vyšla z nejhoršího,
kam se dostala po aféře, kdy v předvečer 510. výročí od
upálení Jana Husa, vatikánský nuncius Marmaggi demonstrativně
odjel na protest účasti prezidenta republiky T. G. Masaryka na
oslavách a prohlášení Husova úmrtního dne za národní svátek.
Tato událost eskalovala v podobě Marmaggiho aféry, která
byla urovnána až v roce 1927 podepsáním úmluvy „modus
vivendi".
Úsilím lidové
strany se úspěšně podařilo oddalovat projednávání většiny
rozhodujících zákonů až do období, kdy hnutí „Pryč od
Říma"
ztratilo na síle a strana se stala nepostradatelnou součástí
vládních sil, což nakonec přispělo ke krachu pokusů o zavedení
odluky církve od státu
a k dohodnutí oboustranně přijatelných kompromisů mezi
katolickou církví a státem v oblasti školství, manželství a
podobně. V parlamentních volbách v listopadu roku 1925 dosáhla
lidová strana největšího úspěchu za celé období první
republiky, když skončila na třetím místě.
A snad i s tímto výsledkem je spojen výrazný úspěch
českého katolicismu koncem dvacátých let na prosazení státních
oslav svatováclavského milénia.
Spor o sv.
Václava a jeho slavnosti
Místo uklidnění
politických a náboženských rozporů v národě, měly
svatováclavské oslavy u části obyvatel opačný účinek. Bylo tu
23 pokrokových korporací,
které utvořily společné souručenství při Svazu národního
osvobození a které veřejně prohlašovaly, že oslavy jsou pouze
v rukou katolíků, a to nejen proto, že oslavy řídil Výbor
pro oslavu tisícího výročí smrti sv. Václava, což byla
římskokatolická organizace, ale i proto, že Národní výbor
oslav svatováclavského tisíciletí, který měl na starosti oslavy
celostátní, byl v rukou onoho římskokatolického výboru.
Zazlívali katolíkům, že orelský slet naplánovali provokativně
ve dnech Husových oslav.
Na programu oslav se jim nelíbilo mnoho věcí, které byly spojeny
s katolicismem, např. pontifikální mše při slavnostním
otevření dostavěného chrámu sv. Víta.
Mnozí proto pořádali svoje vlastní akce, jako byly přednášky,
Husovy oslavy, sbírka na péče o dítě pořádaná ve dnech
svatováclavských oslav odkazujíc se na výrok: „nedej zahynouti
nám i budoucím". Jednatel katolického výboru Dr. Janda na
druhou stranu všechny vybídl, aby takovéto separátní akce
nepodporovali a odmítli.
Asi všichni, a to i
pokrokáři nebo levice, se shodli na tom, že by oslavy měly ukázat
světu, že náš národ nevznikl až v průběhu první světové
války, ale že má tisíciletou historii. Rozpory opět byly v tom,
že cizina neměla náš národ brát jako ryze katolický, i když
matrikově měla katolické vyznání zapsána většina obyvatelstva
republiky.
Novináři tisku národních socialistů se vyjadřovali v předvečer
vypuknutí hlavních oslav, že „není pochyby, že dnešní oslavy
by vyzněly daleko spontánněji, kdyby tyto oslavy platily více
historické postavě knížete Václava, než legendě, kterou byla
obestřena".
Václavova postava se
podle tisku před volbami do parlamentu, který byl rozpuštěn,
stává i předmětem kupčení, stranické agitace a volebních
šlágrů, hlavně lidová strana je obviňována z využívání
oslav ve svůj volební prospěch.
Někteří projevili
obavy, že jednostranné vyzdvihování kultu sv. Václava by mohlo
snížit vzpomínku na nekorunované hlavy českého národa, a
přitom nenapsali přímo jména velikánů, ale volili slova, která
vypovídala o tom, že měla zapůsobit na city čtenářů, např.:
„popel jednoho rozmetán po cizí zemi, kosti druhého hledati
daleko v cizině, kde zemřel ve vyhnanství".
Oslavy
svatováclavského milénia
Největší událostí
spojenou s miléniem mělo být dokončení dostavby pražské
katedrály. Již od roku 1924 se pořádaly veřejné sbírky, ale i
vláda uvolnila značné finanční prostředky. Kromě dostavby
svatovítské katedrály bylo realizováno i další významné
Gočárovo architektonické dílo a tím byl nově postavený kostel
sv. Václava ve Vršovicích. Již v květnu byla zahájena
výstava svatováclavských památek ve Vladislavském sále.
Další významnou
událostí, která předcházela hlavním slavnostem, byly
Svatováclavské dny Orelstva,
které se konaly v Praze na přelomu června a července
1929.
Začal se točit velkofilm „Kníže Václav" v hlavní roli
se Zdeňkem Štěpánkem jako sv. Václavem. Film, po celou dobu
natáčení ohlašovaný jako dosud největší a nejnákladnější
český film (což byla pravda), byl dokončen a uveden do kin
s velikým zpožděním až na začátku dubna 1930,
kdy už svatováclavské milénium dávno odeznělo.
Vlastní oslavy
svatováclavského milénia byly zahájeny vystavením korunovačních
klenotů. Klenoty byly slavnostně vyzvednuty 20. září 1929.
Královské insignie měly být vystaveny týden a veřejnost je
mohla zhlédnout za poplatek pěti korun,
ale pro velký zájem byla výstava ještě o týden prodloužena.
Další státní akcí
u příležitosti oslav bylo v pátek 27. září pokřtění
pardubického pluku č. 8 na jezdecký pluk knížete Václava
Svatého u sochy sv. Václava na Václavském náměstí.
Prezident republiky za přítomnosti dalších představitelů státu
a armády slavnostně předal pamětní standartu věnovanou Národním
výborem pro oslavu svatováclavského tisíciletí.
Odpoledne byla ve Veletržním paláci zahájena souborná výstava
děl Josefa Václava Myslbeka. Vrcholem státních oslav
svatováclavského milénia se v 18 hodin stal takzvaný „hold
národa" konaný u pomníku sv. Václava, a to za účasti
nejvyšších představitelů včetně hlav státu. Akce se
zúčastnilo 250 000 lidí.
Následující den,
v sobotu 28. září dopoledne, se uskutečnila slavnost
otevření dostavěné svatovítské katedrály. Tato slavnost byla
rozdělena na část oficiální a část církevní. Po slavnostních
projevech politické veřejnosti na tribuně, která byla zřízena
na jižní straně dómu,
se oficiální hosté odebrali před portál nové části chrámu a
po krátkém proslovu biskupa Podlahy se otevřely brány katedrály,
kde se konala bohoslužba, kterou celebroval arcibiskup František
Kordač.
Odpoledne se na Žofíně konalo svatováclavské posvícení, kde se
divákům ukázaly krojované soubory z Čech, Moravy i
Slovenska. V Národním divadle bylo uvedeno drama „Svatý
Václav" a v Obecním domě zaznělo Foersterovo
oratorium „Svatý Václav". Církevní slavnosti probíhaly ve
sv. Vítu ještě adoracemi a půlnoční bohoslužbou.
V neděli 29.
září vyvrcholily církevní slavnosti nejprve staroslovanskou mší
v chrámu sv. Petra a Pavla, a poté odpoledne průvodem se
svatováclavskými památkami a ostatky (lebka sv. Václava byla
opatřena zlatou korunkou ) z Vyšehradu zpět k uložení
do chrámu sv. Víta. Celá cesta na Hradčany byla lemována davem
lidí, kteří se sjeli ze všech koutů naší republiky, a všude
vlály československé prapory. V přední části průvodu šly
krojované skupiny, legionáři, studenti a zástupci cechů, po nich
následovala církevní část průvodu, duchovenstvo.
Šest kanovníků neslo skleněnou schránku s lebkou sv.
Václava.
Hodnocení oslav se
v soudobém tisku diametrálně rozchází. Pro někoho dopadly
oslavy dobře a splnily očekávání, které do nich bylo vloženo,
jiní je zase označovali za divadlo bez myšlenky a důvěryhodného
obsahu.
My se už na tyto události díváme s odstupem osmdesáti let
docela jinak a hlavně bez emocí, které provázely celé milénium.
Závěr
Událost oslav
svatováclavského milénia je určitě významným mezníkem na
cestě k pochopení české národní tradice. Český národ se
přihlásil ke své tisícileté svatováclavské ideji, která ho
provázela v dobách dobrých i zlých a vždy představovala
určitou oporu v boji za národní zájmy. Nemohla být
potlačena ani novými tradicemi, jako bylo například husitství,
které je značnou částí národa vyzdvihováno jako podstatné pro
formování naší národní identity. Představy našich historiků,
státníků a bojovníků za národní obrodu a později samostatnost
po celé 19. a počátek 20. století jsou v tomto smyslu již
překonané. Naše dějiny utvářely mnohé kulturní vlivy a různé
historické události a není možné jednu ideu vyzdvihovat nad
druhou a tím popírat určité historické souvislosti.
Náš národ nebyl
formován jen katolickou, ale i protestantskou a husitskou tradicí.
Na druhé straně není možné zaujmout protikatolický postoj jako
obranu českého národního zájmu proti útlaku z ciziny, jako
tomu bylo na počátku formování československého státu, který
se vypořádával nejen s národnostními otázkami, ale právě
i s otázkami náboženskými. Vznik národní
československé církve v roce 1920 měl v národě určitě
pozitivní, ale i negativní důsledky. K pozitivním patří,
že se mladá československá církev snažila oprostit od
zkostnatělého hierarchického a dogmatického systému katolické
církve a snažila se prosadit moderní myšlení i v rámci
církve. Snad v té době zachránila i některé obyvatele od
ateismu a bezvěrectví. K negativní stránce pak patří styl,
s kterým přistupovala ke katolíkům a jejich akcím a podílela se
na vnesení vášní a nepřátelství do poklidných vod sousedského
života na českém a moravském venkově. Musím však podotknout,
že na vině nebyla jen československá církev, ale i její rival
církev katolická.
Oslavy
svatováclavské tradice ohlašovaly, že se náš národ
konsolidoval a přijal křesťanskou tradici, která byla
představována katolickým Vatikánem. I papež Pius XI. se přidal
ve svém Apoštolském listu z března 1929 k oslavám sv.
Václava a spolu s připomenutím místa sv. Václava ve
vatikánském chrámu sv. Petra se zmínil také o radosti, kterou mu
udělalo zlepšení stavu katolického náboženství v naší
republice.
Rok 1929 byl nejen
rokem oslav, ale i rokem, kdy byly rozpuštěny obě naše sněmovny
a byl to jen další doklad naší rozháranosti a neschopnosti se
dohodnout. Příklady z dnešní politiky není potřeba
zmiňovat. Přeji nám všem, aby tradice jako je ta svatováclavská
nám nebyla cizí, abychom ji brali za svou a i za základ
k rozhovoru, třeba i tomu ekumenickému.
Seznam
použité a citované literatury a pramenů
KOVÁŘ, F., Svatováclavské oslavy, Blahoslav, Praha 1929
PEKAŘ, J., Svatý Václav, In: O smyslu českých dějin,
Rozmluvy, Praha 1990
PLACÁK, P., Svatováclavské milénium. Češi, Němci a Slováci
v roce 1929, Babylon, Praha 2002
STLOUKAL, K., Sv. Václav a svatováclavská idea v našich
dějinách, Politický klub Československé národní demokracie
v Praze, Praha 1929
VEČEŘA, P., Marmaggiho aféra: úloha katolicismu optikou dobových
tištěných médií levice, In: Marek, P. (ed), Teorie a praxe
politického katolicismu 1870 - 2007, CDK, Brno 2008
List Apoštolský Jeho Svätosti Pápeža Pia XI. In: Slovák,
11, 1929, č. 221, 28. 9., s. 5
Oslava tisícileté legendy a tisícileté historie, Večerní
České slovo, 40, 1929, č. 230, 27. 9., s. 1
ŠANTRŮČEK, B., Kníže Václav Svatý ve stínu volební agitace,
České slovo, 30, 1929, č. 228, 28. 9., s. 1
SVOBODA, E., Vzácná podívaná, České slovo, 30, 1929, č.
228, 28.9., s. 5
ŠMEJKAL,
J.V., Pouť ke korunovačním klenotům českým, České slovo,
30, 1929, č. 224, 24. 9., s. 5
Vrcholné
dny svatováclavských oslav, České slovo, 30, 1929, č.
228, 28. 9., s. 4
ČÁSLAVSKÝ,
K., VANTUCH, P., Milénium 1. - 2. díl, In: Hledání
ztraceného času,
http://www.ceskatelevize.cz/program/873537-25.09.2006-14:30-1.html
(2. 7. 2009)
Msgre.
ThDr. Jan Šrámek, http://grygov.cz/index.php?id=82,
(20. 6. 2009)
Obyvatelstvo
podle náboženského vyznání a pohlaví podle výsledků sčítání
lidu v letech 1921, 1930, 1950, 1991 a 2001,
http://www.czso.cz/csu/2006edicniplan.nsf/t/3D00462B10/$File/4032060119.pdf
(20. 6. 2009)
Úmluva
MODUS VIVENDI mezi republikou československou a Svatou stolicí
sjednaná v lednu 1928,
http://spcp.prf.cuni.cz/dokument/modus.htm
( 15. 6. 2009)
Příloha
č. 1
Obyvatelstvo
podle náboženského vyznání podle výsledků sčítání lidu
v roce 1930
Obyvatelstvo
celkem 10 674 386
Římskokatolické 8
378 079
Řecko a
armenskokatolické 12 149
Evangelické
499 685
Pravoslavné 24
488
Československé 779 672
Starokatolické 22
544
Jiné
křesťanské 5 808
Izraelské 117
551
Ostatní
mimo křesťanské 266
Bez
vyznání a nezjištěno 834 144
Pekař,
J., Svatý Václav, In: O smyslu českých dějin, Rozmluvy,
Praha 1990, s. 30
Stloukal,
K., Sv. Václav a svatováclavská idea v našich dějinách,
Politický klub Československé národní demokracie v Praze,
Praha 1929, s. 2
Stloukal,
s. 38
Pekař,
s. 60
Oslavy
svatováclavského milénia proběhly v roce 1929, což ale
podle současných poznatků bylo chybné. Dnes převažuje názor,
že kníže Václav byl zavražděn ve Staré Boleslavi nikoliv
v roce 929, ale až o šest let později 28. září
935.
Večeřa,
P., Marmaggiho
aféra: úloha katolicismu optikou dobových tištěných médií
levice, In: Marek, P. (ed), Teorie a praxe politického
katolicismu 1870 - 2007, CDK, Brno 2008, s. 210-211
Právě
Šrámek
prosadil heslo „dohodli jsme se, že se dohodneme" In: Msgre.
ThDr. Jan Šrámek, dostupné na: http://grygov.cz/index.php?id=82
(20. 6. 2009)
Večeřa,
s. 209
Někdy
označováno jako „kulturní boj" viz Msgre. ThDr. Jan Šrámek
To
si přály převážně levicové politické strany, které dělaly
i v tisku mohutnou protikatolickou propagandu. Mezi nimi však
také byly rozpory a komunisté vyčítali socialistům, že jejich
postoje jsou jen frází, ale jinak jsou spolu s klerikály
v jedné vládě. Viz Večeřa, s. 216-220
Msgre.
ThDr. Jan Šrámek
Byli
to převážně učitelé, legionáři, obec sokolská, dělníci a
někteří představitelé z církve československé. Viz Kovář,
F., Svatováclavské oslavy, Blahoslav, Praha 1929, s. 7
Katolická
strana byla proti účasti československé církve v Národním
výboru. I ministr Krofta v tom viděl nebezpečí vyvolání
aféry, když prý prohlásil, že „vedoucí kruhy katolické
snesou žida, mohamedána a i protestanta, ale nesnesou příslušníka
církve československé" Viz Placák, P., Svatováclavské
milénium. Češi, Němci a Slováci v roce 1929, Babylon,
Praha 2002, s. 51
Podle
nich nesmí idea svatováclavská vytlačit ideu husitskou,
osvobozeneckou, která je vlastní českému národu.
Kovář,
s. 2-4
Kovář,
s. 15-16
Podle
sčítání lidu v roce 1930 se ke katolickému vyznání
hlásilo 78 % obyvatel,.viz Obyvatelstvo podle náboženského
vyznání a pohlaví podle výsledků sčítání lidu v letech
1921, 1930, 1950, 1991 a 2001, dostupné na adrese
http://www.czso.cz/csu/2006edicniplan.nsf/t/
3D00462B10/$File/4032060119.pdf (20. 6.
2009), viz příloha č. 1
Oslava
tisícileté legendy a tisícileté historie, Večerní České
slovo, 30, 1929, č. 230, 27. 9., s. 1
O
to více se někteří liberálové těšili na oslavy, které se
měly konat u příležitosti 80. narozenin prezidenta Masaryka a
které se podle nich mohly stát konečně celostátní záležitostí.
Viz Šantrůček, B., Kníže Václav Svatý ve stínu volební
agitace, České slovo, 30, 1929, č. 228, 28. 9., s. 1
Svoboda,
E., Vzácná podívaná, České slovo, 30, 1929, č. 228,
28. 9., s. 5
Placák,
s. 22-23
Československý
Orel byl vedle Sokola a Svazu Dělnických tělocvičných
jednot jednou ze tří nejvýznamnějších tělovýchovných
organizací té doby. Cílem Orla bylo prosazování a šíření
křesťanských ideálů, nejen v tělovýchově, ale i
v kulturním a společenském životě národa.
Čáslavský,
K., Vantuch, P., Milénium. 1. - 2. díl, In: Hledání ztraceného
času, dostupné na
http://www.ceskatelevize.cz/program/873537-25.09.2006-14:30-1.html
(2. 7. 2009), viz příloha č. 2
Biografy
v té době už ovládl zvukový film, a tak němý „Svatý
Václav" se spoustou dlouhých titulků a pomalu
plynoucím dějem měl jen malou šanci zaujmout širší publikum.
Po premiéře, doprovázené původní hudbou Oskara Nedbala
a Jaroslava Křičky, putoval pak tento film už bez hudby
po venkovských biografech, až se tiše a nenávratně
propadl do historie. Viz Čáslavský a Vantuch, Milénium.
Čáslavský,
Vantuch, viz příloha č. 3
Levicový
tisk tento poplatek bral jako kupčení s city národa a
vyzýval, aby byla dána možnost i těm, kteří nemohou zaplatit
vstupné. Viz Šmejkal, J.V., Pouť ke korunovačním klenotům
českým, České slovo, 30, 1929, č. 224, 24. 9., s. 5
Čáslavský,
Vantuch, viz příloha č. 4
Vrcholné
dny svatováclavských oslav, České slovo, 30, 1929, č.
228, 28. 9., s. 4
Placák,
s. 33
Čáslavský,
Vantuch, viz příloha č. 5
Čáslavský,
Vantuch, viz příloha č. 6
Placák,
s. 36
Placák,
s. 37
Čáslavský,
Vantuch, viz příloha č. 7
Placák,
s. 40
Placák,
s. 170
List
Apoštolský Jeho Svätosti Pápeža Pia XI. In: Slovák, 11,
1929, č. 221, 28. 9., s. 5
Poslední komentáře