208 - září 2009

Sv. Bonaventura

Bonaventura (1221 Bagnoreggio - 15. července 1274 Lyon), osmý generál františkánského řádu a vedle Tomáše Akvinského největší ze scholastiků, se narodil jako Giovanni di Fidanza ve městečku Bagnoreggio severně od Říma. O jeho dětství a mládí nemáme dostatek zpráv, protože hlavní pramen - legenda o světcově životě z pera španělského františkána Zamorry - se nedochoval. Podle tradice vstoupil k františkánům poté, co jej jeho matka řádu zaslíbila výměnou za jeho uzdravení. Uzdravit jej měla přímluva samotného sv. Františka, který prý, když dítě uviděl, zvolal: „O buona ventura!" (Šťastný to osud). Ve svých 21 letech byl vyslán k doplnění studia v Paříži. R. 1248 dosáhl magisterského gradu a na univerzitě vyučoval do r. 1256, kdy byl donucen svoji činnost přerušit vzhledem k nepokojům mezi laickými mistry a učiteli z řad žebravých řádů, kteří získávali stále větší oblibu a respekt a ohrožovali tak postavení prvně jme­no­vaných. Až zásah papeže Alexandra IV. urovnal spor ve prospěch mendikantů a Bonaventurovi a jeho příteli a kolegovi Tomáši Akvinskému byl slavnostně udělen doktorský titul.

2. února 1257 byl Bonaventura zvolen generálem menších bratří - v době, kdy řád rozkládaly spory o výklad původních regulí mezi zastánci přísnosti (spirituales, zelanti) a příznivci zmírnění původních radikálních požadavků (relaxti). Vůdce nejradikálnějších spirituálů a přívržence joachimitských myšlenek nechal Bonaventura obžalovat z hereze a uvěznit a zároveň započal program reformace umírněného křídla. Na generální kapitule v Narbonne r. 1260 vyhlásil narbonnské konstituce - závazný komentář k původní řeholi. Sepsal také novou oficiální legendu o životě sv. Františka, která byla představena o tři roky později v Pise. Legenda maior se stala kanonickým textem a všechny dřívější legendy měly být podle nařízení zničeny. V hodnocení, zda šlo o promyšlené nahrazení jednoduchého a radi­kálního odkazu zakladatelova uměle vytvořeným obrazem, vyhovujícím jedné ze soupeřících skupin uvnitř řádu nebo jen o čistě litu­rgický předpis motivovaný snahou o sjed­nocení chórových legend (pro užívání v chóru byl pořízen výtah nazývaný Legenda minor), se současní interpreti neshodují. Je možné, že šlo o pokus učinit tlustou čáru za minulými spory a začít promýšlet znepokojivý odkaz v rámci jednotné platformy. Tento tah ale nevyšel, protože spory mezi radikály a revizionisty pokračovaly ještě dlouho po Bonaventurově smrti.

R. 1273 byl Bonaventura proti své vůli jmenován titulárním kardinálem-biskupem albanským. Podle legendy jej papežovi vyslanci našli, jak myje před konventem nádobí. Požádal je, aby kardinálský klobouk pověsili strom, dokud nebude mít volné ruce, aby jej převzal. Řehoř X. také Bonaventurovi svěřil přípravu a vedení koncilu v Lyonu, jehož hlavním cílem bylo vyjednat s Řeky sjednocení s Římem. Krátce poté co Konstantinopol souhlasila s přistoupením k unii (6. 7. 1274) Bonaventura v Lyonu umírá. Pravděpodobně byl otráven v souvislosti s koncilními jednáními. Pohřben byl za účasti papeže, aragonského krále a mnoha kardinálů v místní katedrále. Přestože již za života požíval pověsti svatosti a Dante jej bez váhání zařadil do Ráje, svatořečení se dočkal (zřejmě kvůli neutuchajícím sporům uvnitř řádu) až r. 1482 a r. 1557 mu byl přiznán titul učitele církve. O pět let později byl jeho lyonský hrob vypleněn hugenoty a ostatky byly veřejně spáleny na náměstí. Místnímu převorovi se podařilo zachránit lebku, která byla ovšem definitivně ztracena během francouzské revoluce.

Bonaventura zanechal rozsáhlé dílo teologické, homiletické, polemické a zejména mys­tické. Jeho nejobsáhlejším spisem jsou čtyři knihy komentářů k Sentencím Petra Lombarda. Základní myšlenky pak shrnul a zhustil do kratšího Breviloquia, které bylo nazváno kvintesencí soudobé teologie a nejdokonalejším kompendiem dogmatu. V roce 1259 se vydal na horu La Verna, na níž před časem obdržel sv. František stigmata a sepsal zde mystické pojednání Itinerarium mentis in Deum (Putování mysli do Boha), v němž prostým a uchopitelným jazykem rozvažuje směřování všech věcí k jedinému a definitivnímu konci, úběžníku a smyslu. Pro jeho ponor až do samotné blízkosti Boží - jak to vnímali současníci okouzlení jeho texty - byl Bonaventura nazván doctor seraphicus.

Jan Klípa