Křesťan a svět v perspektivě knihy Daniel

Říká se, že věci mají dvě příčiny: ta jedna je vznešená a chvályhodná a ta druhá je ta skutečná. Vznešené příčiny mého výkladu by mohly být zejména dvě: Od počátku mého zabývání se teologií narážím na problém, že se v novověku rozešla systematická teologie a biblická exegeze. A také na začátku mého teologického uvažování stálo jedno velké téma, které pak nějak vyšumělo, a sice teologie diaspory. Skutečná příčina je ta, že si moje farní mládež vybrala příběhy knihy Daniel jako téma tábora a chtěla, abych k tomu připravil bohoslužby. Téma mě nakonec tak pohltilo, že jsem (vedle péče o nemocnou manželku) celé léto strávil četbou komentářů k Danielovi a další literatury s tím spojené.

Musel jsem přitom hodně opravit své představy a názory. Byl jsem v biblistice i v systematické teologii ovlivněn zejména Gerhardem von Rad, kterému za mnoho vděčím, ale který mě také v otázkách, o kterých budu dále mluvit, zavedl na scestí. Rad představuje, cum grano salis, jakýsi utopický judaismus, krásné čisté židovství deuteronomistické školy, od jejíž zbožnosti vede přímá linie dějin spásy až k Ježíšovi (ale některé Ježíšovy rysy se nevejdou do její interpretace, například je problém, jak v tomto čistém židovství může být trojiční formule už na konci Matoušova evangelia – asi nějaký pozdější podvrh…).¹ A to právě souvisí s Danielem – ten je pro Rada anomálií v kánonu, něčím, co je tam na okraji a raději by to tam být nemělo; pro něho jde o jakési pohansky kontaminované židovství bez dějin spásy. A pokud se tam mluví o mesiáši, tak snad jako o nějakém knížeti nebo veleknězi, ale s Ježíšem Kristem to nemá nic společného, o tom tam nic není. Toho je také klíčové si všimnout.

Ať už knihu Daniel v ústní či psané verzi datujeme jakkoli, mluví do situace diasporního židovstva po pádu Jeruzaléma a izraelského království.² Je jednou z reakcí na tuto situaci.³ Nabízely se i jiné reakce – jednu uchovaly Lamentationes (nářky), jinou odmítl prorok Jeremiáš, totiž utěšovat se tím, že jde o pouhou epizodu v dějinách Izraele a věci se brzy zase vrátí takříkajíc do normálu⁴.

A ještě jinou reakcí, Písmem neschválenou, bylo chování chrámové a jiné aristokracie – sekularizace ve formě orientalizace či helénizace až po zrušení obřízky a chrámové bohoslužby a znesvěcení chrámu⁵. A ovšem přijetí neobyčejných možností kariérního vzestupu, které nabídla epocha začlenění do babylonské (event. perské či řecké) říše. Anebo odchod do ústraní, izolace či makabejský odboj proti okupační mocnosti.

Otázkou diaspory je, jak si uchovat identitu a současně otevřenost. (Zdá se, že i dnes má jedna část křesťanů jedno a druhá má to druhé, ale málokdo dokáže obojí spojit. ⁶) Uchování identity neznamená strnulost a lpění na tradici, naopak, doba exilu je dobou veliké kreativity, včetně biblické literární produkce!

Model diasporní existence knihy Daniel si dovolím shrnout do jednoduché formule: Ano, lze pozitivně přijmout nové možnosti včetně úspěšné kariéry věřícího v pohanském světě, ale otevřenost světu má svůj limit ve věrnosti Hospodinu, která může znamenat i ochotu obětovat vlastní život.⁷ Řešením tedy není odmítnutí možností, izolace od světa ani pohodlné přežívání, ale aktivní služba nové moci limitovaná ovšem vyznavačstvím, tj. připraveností k mučednictví.⁸ (Asi nemusím dodávat, že tohle jsou otázky, které si klade moje farní mládež, a nejen ona. Mluvím k vám jako venkovský farář, který se snaží o solidní, „vysokou“ teologii, ale zakotvenou v realitě farnosti. A jako takový hned také řeknu, že samozřejmě v teologii diaspory v době komunismu jsme volili paralelní polis nebo odboj, neboť možnost spolupráce s tehdejší mocí bez zapření víry nepřicházela obvykle v úvahu.) Tuhle zvláštní existenci popsal pak Ježíš slovy: Jste ve světě, ale nejste ze světa. A ovšem také: Posílám vás jako ovce mezi vlky…

Prorok Jeremiáš a na něj evidentně navazující kniha Daniel tedy vedou k aktivnímu a kladnému přijetí situace diaspory⁹, ve které židovstvo žije dodnes, s odhlédnutím od státu Izrael, vzniklého v r. 1948. Přijetí této situace bylo podle odborníků usnadněno prorockou kritikou izraelského království, pro nás zkušenostmi z dob blízkosti trůnu a oltáře. Pro Židy byla existence bez vlastního státu novinka, pro nás křesťany návrat k naší výchozí situaci. Ježíšovský model Božího lidu bez vlastního státu, rozlišení království tohoto věku a Božího království, začíná právě v této době. Ježíš navazující na knihu Daniel není politický mesiáš, ale Syn člověka, a soudím, že zcela programově. Boží království je mezi vámi, ale není z tohoto světa a nepotřebuje legie andělů, ani před veleradou a Pilátem.

Přijetí diasporní situace ovšem předpokládalo velký teologický převrat: nové pojetí dějin spásy a novou politickou teologii (tento výraz užíval zejména danielovský badatel Klaus Koch¹⁰).

Moje generace, inspirovaná von Radovými žáky v situaci komunistické vlády, sdílela úzké pojetí dějin spásy jako linie od Abrahama přes Izrael a Davida po Ježíše Krista a dějiny církve až k Božímu království. Vztah ke světu v tomto pojetí byl ovšem okrajový. Kniha Daniel přináší rozšíření této vize, její dějiny spásy jsou univerzální dějiny světa, politické dějiny starověkých supervelmocí. Izrael (v postavě proroků, které Bůh posílá nyní nikoli k izraelským, ale k pohanským králům) v ní má nezastupitelné místo, ale není v celé knize vůbec zmíněn.¹¹ A řeknu to hned: Má zde nezastupitelné místo, ale jeho služba ve světě neznamená dělat to, co může dělat i někdo jiný, a říkat světu to, co mu říká i někdo jiný. To asi dneska děláme a říkáme my. Ale prorocká služba Izraele v perspektivě knihy Daniel je v tom, že máme světu říkat to, co mu nikdo jiný nemůže říct.¹²

A této univerzální, rozšířené vizi spásy odpovídá i univerzální, rozšířený obraz Boha: Deus semper maior. Bůh, který není jen Bohem Izraele, ale Bohem univerzálním, Bohem nebe a země. Tento univerzální Bůh je ovšem i Bohem, k němuž má věřící osobní, intimní a právě jen židovský či křesťanský vztah, je to Bůh Danielův, Bůh Šadrakův… a můžeme jej v modlitbě oslovovat Bože otců mých. Ale současně je to Bůh celého stvoření a všech lidí.

A je to Bůh jednající ve světě – v knize Daniel dokonce v politickém světě.¹³ Není to jen Bůh našeho zbožného nitra, jeho království není jen blahem v naší duši! Kniha Daniel je plná narážek na podobný exilový příběh, na příběh Josefa v Egyptě, a i ona počítá s Boží prozřetelností¹⁴, s Božím jednáním ve světě. A to se zřejmě budeme muset zase učit – když jsem psal teologii dějin, zjistil jsem s hrůzou, že naprostá většina teologů, bohužel i římskokatolických, nabízí ohledně Božího jednání ve světě jen vytáčky, jen mlžení, a raději mluví o Wirken (působení) než o Handeln (jednání)…¹⁵ V teologii stále ještě straší antikvovaný obraz vědy z 19. století, vzdor celé debatě v teorii vědy dvacátého století! Pán Bůh může jen to, co se vejde do středoškolských učebnic fyziky a chemie…

Ale skutečný Bůh, Bůh Danielův a Bůh nebes a země, ve světě jedná, i v politickém světě,¹⁶ krále ustanovuje a krále sesazuje, mocné svrhává s trůnu a bohaté posílá pryč s prázdnou.¹⁷

Právě tak mě kdysi na jedné konferenci zde napadl jeden populární křesťanský autor, když jsem zmínil Boží prozřetelnost, prý jakápak prozřetelnost po Osvětimi… Pokud chceme po Osvětimi mluvit o Bohu, tak ovšem právě o tomto Bohu jednajícím a zachraňujícím, v něhož tam mnozí věřili a vrátili se posíleni ve víře (a jistě jiní se vrátili jako ateisté). Samozřejmě bez nějaké naivity, právě tak, jak vyznávali mládenci před pecí ohnivou.¹⁸ Neslibujeme, že Bůh každého vždy vytáhne z každého průšvihu, ale také nezatajujeme, že to může udělat a že máme zkušenost, že to taky někdy udělá.

Politická teologie knihy Daniel ukazuje k tomu, co nás za komunistů hodně štvalo, že to apoštol Pavel vůbec napsal: Není vládní moci, leč od Boha.¹⁹ Ale tak to je, jak řekl prorok Jeremiáš: Nebukadnezar, můj služebník.²⁰

A ovšem k této danielovské politické teologii patří neustálé prorocké připomínání, že královská moc je moc odvozená a skutečným králem je Hospodin.²¹ Neměl bys nade mnou žádnou moc, kdyby ti nebyla dána shůry.²² Někteří autoři říkají, že z politického hlediska je tohle největší zázrak celé knihy, jasné omezení královské moci v antickém světě.²³

Kniha Daniel je unikátní tím, že uvádí do souvislosti Boží království, svět politické moci a dějiny spásy. Ježíšovský motiv Božího království, který se v ní objevuje poprvé, má už zde obě dimenze. Budoucí Boží království je nadějí pro věřícího v diaspoře, vystřídá pozemská království s jejich vládou člověka nad člověkem – „jeho království bude bez konce“. A zároveň aramejský výraz pro Boží království znamená Boží kralování, které už je účinně přítomné v dějinách, jak vyznávají i pohanští králové (Da 3,33): Jak veliká jsou jeho znamení, jak mocné jsou jeho divy! Jeho království je království věčné, jeho vladařská moc po všechna pokolení.²⁴ K „life style of diaspora“ v knize Daniel patří umění rozlišit tuto dvojí dimenzi Božího kralování: „už ano“ a „ještě ne“. Ze špatného rozlišení pak plynou omyly zbožnosti v dějinách, utopické snahy o realizování toho, co tu ještě není a být nemůže, nebo nevšímavost k Boží moci, která už tu je, a pouhé ideologické utěšování tím, co jednou bude…

Úkolem Božího lidu v diasporním světě není jen služba, ale i svědectví, vyznávání.²⁵ K tomu Bůh vytváří různé příležitosti, v této knize i velmi dobrodružné, což je dáno žánrem dvorského románu. Nečeká se – a to je pro mě velmi překvapivé! – obrácení krále k židovství (k tomu to dovedl až Verdi v Nabuccovi), ale respektování Boha nebes jako Boha limitujícího lidskou moc. Nejblíže je to asi americkému modelu občanského náboženství… To ovšem může být historicky podmíněné – podle nedávných objevů dospělo perské myšlení v době mnohonárodnostní říše k jakési takové představě univerzálního Boha. Co se ovšem očekává, je tolerance k vyznávání Danielova Boha.²⁶

A protože se počítá s lidskou bezmocí, patří k situaci diaspory modlitba jako moc bezmocných, Bůh jako moc bezmocných.²⁷ Nejsme tu kvůli tomu, co je lidsky možné, to bychom tu byli úplně zbytečně (to často jako církev jsme).

A konečně: K diasporní existenci patří i menšinová zamindrákovanost. Příběhy knihy Daniel (a příběhy Ester a příběhy Josefovy) jsou součástí širší literární produkce, pravdivé i fiktivní, o tom, jak byl Žid úspěšný v pohanském světě a jak i ti pohané uznali velikost izraelského Boha.²⁸ I na tuto menšinovou zamindrákovanost Písmo myslí a má na ni myslet i naše diasporní pastorace.