Papež pokračujících změn

Když italský historik a zakladatel komunity Sant'Egidio Andrea Riccardi v březnu 2014 hodnotil první rok pontifikátu papeže Františka, uvedl, že nikdy předtím ve 20. století nečelil papež takovému odporu zevnitř církve. Tento odpor považoval za doklad skutečnosti, že papež opravdu usiluje o změny v církvi. Ke kritice, že papež František není moc velký teolog, připomenul, že papeži Benediktovi XVI. někteří vytýkali, že je až moc velký teolog. Zmínil, že odpor proti papeži Františkovi projevují často ti, kteří léta zdůrazňovali důležitost papežovy autority a projevů poslušnosti. Podle Riccardiho pro některé platí následující úvaha: Pokud papež není takový, jak chci já, a pokud nedělá to, co chci já, je papežem jen napůl. K tomu dodal, že katolicismus není ideologie, je to dynamická síla, která se v dějinách vyvíjí.

Počátek Františkova pontifikátu byl opravdu dynamický, zvlášť ve srovnání se závěrem předchozího pontifikátu, který charakterizovala vleklá krize a různé skandály, např. s únikem papežových soukromých dokumentů. Příčinou nové dynamiky byla nejenom odlišná povaha nového papeže a jeho kondice, ale i touha po změnách, která zaznívala z příspěvků kardinálů před konkláve. Měsíc po volbě Františka byl oznámen vznik poradní skupiny kardinálů, jejímž úkolem bylo radit papeži s řízením církve a příprava reformy římské kurie.

Při hodnocení papeže Lva XIV. a jeho srovnávání s předchůdci je třeba vzít v úvahu nejenom jeho jinou povahu a způsob jednání, ale i odlišnou situaci. Velkou roli často hraje i Riccardim zmíněné hodnocení papeže podle vlastních preferencí, které si do papeže mnozí promítají.

Papež Lev XIV. se na začátku svého působení ocitl ve zcela odlišné situaci než jeho předchůdce. Během překvapivě dlouhého pontifikátu papeže Františka došlo k řadě změn, které je nyní třeba postupně uvádět do praxe. Současný papež je v tomto ohledu vhodnou postavou, od roku 2023 reformy prosazoval v roli vlivného prefekta Dikasteria pro biskupy a má zkušenosti s vedením a řešením různých situací, ať už z pozice představeného řádu nebo biskupa diecéze v Peru, kde bylo třeba řešit silné napětí mezi různými proudy v církvi. Jeho povaha a způsob jednání je nepochybně jiný, než byl u jeho předchůdce. Různá gesta jsou mediálně vděčná, ale není třeba je přeceňovat. Tvrzení o zásadních změnách (např. konec svévole nebo revoluce), která zazněla bezprostředně po jeho zvolení, považuji za předčasná. Čas ukáže. Zatím jeho dosavadní slova a texty (např. poselství mezináboženským setkáním v Bangladéši a Kazachstánu, apoštolská exhortace Dilexi te, účast na zahajovacím ceremoniálu mezinárodní klimatické konference atd.) ukazují na velmi silnou kontinuitu s myšlenkami předchůdce, ať už se týkají mezináboženských vztahů s myšlenkou lidského bratrství, reakcí na klimatické hrozby s důrazem na péči o společný domov, důrazem na péči o chudé, uprchlíky a lidi na okraji atd. Jen je třeba se do textů papeže Lva XIV. pořádně začíst, nechat se jimi oslovit a promýšlet jejich realizaci na místní úrovni v našem kontextu. V tom se však katolíci v ČR musí zatím spolehnout především sami na sebe, neboť církevní představitelé se zdají být zaměstnáni jinými věcmi, včetně zbytečných kulturních válek.