Můj život s Institutem ekumenických studií

Když mě na jaře roku 1995 zval Petr Kozlík (1971–1998) ke studiu nově otevíraného ekumenicky orientovaného teologického oboru, nevěděl jsem, jak moc mě studium na Institutu ekumenických studií a setkání s lidmi kolem něj ovlivní, jak se stane součástí mého života, pracovního i soukromého.

S Petrem jsem se znal a pravidelně setkával v rámci polistopadového „bytového semináře“, vedeného Štěpánem Špinkou, kde jsme četli, interpretovali a diskutovali nad teologickými texty Waltera Kaspera, Romana Guardiniho, Josefa Ratzingera a dalších autorů. Coby absolvent matematického gymnázia, vysokoškolský student archivnictví, pomocných věd historických a historie a předlistopadový konvertita jsem si užíval nově nabyté svobody a možností rozmanitých aktivit. Už během středoškolského studia jsem se zúčastnil např. kurzu studia bible pořádaného Církví adventistů sedmého dne nebo jsem docházel na čtení a výklady Teologické sumy Tomáše Akvinského pod vedením Kazimíra Večerky (1924–1999), známého konzervativního tomisty. Navštěvoval jsem akce České křesťanské akademie. Při studiu na Filozofické fakultě jsem chodil na křesťansky orientované přednášky jiných kateder a ústavů, např. na dějiny umění na křesťanskou ikonografii Jana Royta a křesťanskou archeologii Jiřího Slámy (1934–2020) nebo na přednášky pořádané Institutem základů vzdělanosti, ze kterého později v roce 2000 vznikla Fakulta humanitních studií. Na nedalekou Právnickou fakultu jsem chodil na přednášky z církevního práva.

Touha po důkladnějším a systematickém teologickém vzdělání nakonec vedla k mému rozhodnutí podat si přihlášku na Katolickou teologickou fakultu (KTF). Pro laiky nesměřující ke kněžství bylo tehdy přístupné pouze dálkové studium Náboženských nauk. Předchozí pokusy získat povolení navštěvovat na KTF vybrané přednášky prezenčního studia byly neúspěšné. Ve stejné době jsem se od Petra dozvěděl také o projektu Institutu ekumenických studií (IES). V roce 1995 jsem začal studovat jak IES, tak souběžně i KTF. Ve stejném roce jsem se zapojil do konkrétních ekumenických aktivit a práce, protože jsem při studiu na základě doporučení z IES začal pracovat na sekretariátu Ekumenické rady církví v ČR (ERC). Byla to doba plná optimismu a očekávání v souvislosti s blížícím se Velkým jubileem roku 2000. V roce 1995 vyšla encyklika Jana Pavla II. o ekumenickém hnutí Ut unum sint a v rámci ERC jsme uspořádali seminář, na kterém byl spolu s encyklikou představen český překlad Direktáře k provádění ekumenických principů a norem (zkráceně nazývaný Ekumenický direktář) z roku 1993. Účastnil jsem se zasedání Komise pro studium problematiky spojené s osobností, životem a dílem M. Jana Husa při české biskupské konferenci (ČBK) a Komise pro studium rekatolizace českých zemí v 16.–18. století při ČBK a ERC. Kromě tohoto oficiálního ekumenismu jsem díky IES poznal i „ekumenismus zdola“, když jsem se ještě před začátkem studia zúčastnil konference Mezinárodního ekumenického společenství (International Ecumenical Fellowship, IEF) v polském Těšíně v srpnu 1995. Byla to nejenom příležitost pro setkání se zahraniční ekumenou (např. s německými teology: evangelickým Hansem-Georgem Linkem a katolickým Hansem Jorissenem), ale i možnost srovnání různých podob ekumenismu v závislosti na situaci v daném regionu. Konference IEF v belgické Lovani o rok později probíhala v úplně odlišném duchu než v tradičně katolickém Polsku.

Na úvodním soustředění studentek a studentů se nás v evangelickém sborovém domě ve Hvozdnici sešlo v září 1995 kolem dvaceti a jednalo se o rozmanité a zajímavé společenství, profesně i konfesně. Moc jsem toto společenství nevnímal, sdílení společných prostor pro mne nebylo úplně komfortní, ale chápal jsem to jako snesitelnou daň za zajímavá témata a pozoruhodné vyučující – na téma „Církev v dnešní společnosti“ přednášeli Jan Jandourek a Pavel Zach, na téma „Úvod do teologického myšlení“ Ivana Dolejšová (dnes Noble), Václav Ventura a Ivan Štampach.

Nadšení pro studium a ekumenické aktivity byly poněkud zpomaleny půlročním studijním pobytem v Kostnici v rámci studia historie. Alespoň jsem si dostatečně užil provázení českých výprav v Husově domě, kde je umístěna expozice o M. Janu Husovi. K tomu se přidaly nepříjemné rodinné události, když začátkem léta roku 1997 krátce před svými 18. narozeninami tragicky zemřel můj mladší bratr (utopil se nešťastnou náhodou).

Postupně jsem dokončil studia na Filozofické fakultě (1999), na IES (2000), které bylo v průběhu akademického roku 1998/1999 akreditováno jako čtyřleté bakalářské studium Teologie křesťanských tradic (TKT) na Evangelické teologické fakultě (ETF), a na KTF (2001). Byl jsem zaměstnán jako výzkumný pracovník bibliografického oddělení Divadelního ústavu a přemýšlel jsem, co dál, jak v profesním, tak v osobním životě. V tu chvíli přišla nečekaná nabídka, zda bych po Ivaně Dolejšové (Noble) nepřevzal roli ředitele IES a koordinátora bakalářského programu TKT. Překvapilo mě to, váhal jsem, ale nakonec jsem nabídku přijal s tím, že díky péči zakladatelů se jednalo o poměrně dobře zavedené studium, které získalo stabilní instituční oporu začleněním do ETF. Spojil jsem tak svoji práci i svůj život s IES, což v podstatě trvá dodnes.

Celou řadu událostí mám spojenou s institutem. Např. na prvním zářijovém studijním soustředění „ve funkci ředitele“, které se konalo ve Zdobnici, jsme s údivem a obavami sledovali útok na věže Světového obchodního centra v New Yorku (11. září 2001). Na zimním pobytu IES v Janských Lázních v rekreačním středisku Církve československé husitské Betlém v lednu 2003 jsem své budoucí ženě Lence slíbil, že si ji příští rok vezmu, což se také v dubnu 2004 stalo. Po krátkém váhání, zda naše svatba bude jen pro pár nejbližších, jsme se nakonec rozhodli, že pozveme více lidí, včetně vyučujících, studentek a studentů IES, resp. TKT. Na svatbě nám např. zpíval sbor z Církve bratrské. Jak jsem se poté dozvěděl, pro některé to byla první účast na bohoslužbě v římskokatolickém kostele. Byl jsem rád, že tato zkušenost pro ně nebyla špatným zážitkem, jak se možná někteří obávali. Syn Martin se narodil krátce po Velikonocích, ve středu 30. března ráno, takže jsem hned večer mohl tuto šťastnou událost oslavit při liturgii v IES. Na jeho křest, který se konal na podzim, jsme opět sezvali široký kruh přátel a známých, abychom si připomněli atmosféru svatebního veselí. S ohledem na založenou rodinu pro mne bylo náročné trávit šestnáct dní na zářijovém studijním soustředění ve Strašicích (tehdy byly čtyři ročníky rozdělené do dvou týdnů, nejprve druhý a třetí, poté první a čtvrtý). Nejlepším pobytem ve Strašicích byl proto ten v roce 2006, kdy se mnou druhý týden trávila manželka s malým Martinem. Radost byla dvojnásobná, když se bezprostředně poté manželka rozhodla, že budeme mít i druhé dítě. Naplánovali jsme si to tak, aby se narodilo začátkem prázdnin, abych mohl být doma co nejvíce, než nám začne nový akademický rok s náročným zářím a kurzem ve Strašicích.

Jak jsme si řekli, tak se také stalo, takže v sobotu 23. června 2007 se nám narodil Ondra. Já se opět s touto radostnou zprávou s celým společenstvím kolem IES podělil. To jsem ještě netušil, že si nakonec budu rodičovskou roli užívat v míře mnohem intenzívnější a výrazně delší než jen o prázdninách. Zhruba o týden později jsem rozesílal zprávu, že krátce po porodu manželce diagnostikovali rakovinu v dutině ústní a čeká nás složitá situace v souvislosti s její chystanou hospitalizací a péčí o dva malé syny. V této náročné chvíli nám podpora a nabídky konkrétní pomoci pomohly zvládnout nejenom bezprostřední šok z nečekané zprávy, ale i další období. Abych se mohl věnovat manželce a klukům, převzala agendu ředitele IES postupně Ivana Macháčková, která k nám pravidelně chodila a pomáhala s praktickými věcmi v domácnosti a věnovala se klukům. Stala se tak pro kluky v podstatě babičkou. Manželka zemřela po necelém roce náročné nemoci, téměř přesně čtyři roky po naší svatbě. Její pohřeb byl ekumenickou slavností, při které jsem požádal katolického kněze, aby k přijetí eucharistie výslovně pozval všechny pokřtěné. Kdy jindy odložit naše konfesijní spory a rozdělení než v situaci, kdy společně sdílíme smutek ze ztráty blízkého člověka, mámy od malých dětí.

I díky podpoře lidí kolem IES a ETF jsem se mohl při péči o kluky a domácnost brzo vrátit alespoň částečně k práci. Prof. Pavel Filipi mě v roce 2008 přijal na částečný úvazek jako svého asistenta na Ekumenickém institutu na ETF (neplést s Institutem ekumenických studií), vedli jsme spolu výuku pro studenty evangelické teologie (Kolokvium z ekumenické teologie). Na TKT jsem se postupně znovu zapojoval do výuky Dějin křesťanství a Ekumenické ekleziologie. Spolupráce a přátelství s prof. Pavlem Filipim (1936–2015) mě velmi ovlivnilo. Hodně jsem se od něj naučil. Zvlášť společná výuka, kterou jsme spolu vedli v podstatě až do jeho smrti (v prosinci 2015), byla vždy zajímavá a obohacující, i když mu postupně ubývalo sil. Oba jsme byli vždy kritičtí k vlastním tradicím a oceňovali církevní tradici a hodnoty toho druhého. Sdílel jsem s ním i jeho starosti, když mu onemocněla manželka. Povídal mi o svých trápeních, pak vždy dodal, že mně to přece ani nemusí vysvětlovat, když jsem to zažil. Byl to jeho nápad, aby výuku ekumenismu na ETF UK po něm převzal katolík. Jeho znalost ostatních tradic a respekt k nim vnímám pro sebe jako úkol a závazek.

Po smrti prof. Filipiho mi byl na ETF nabídnut plný úvazek a po dokončení doktorátu na Historickém ústavu Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně jsem se stal odborným asistentem na Ekumenickém institutu (2018), jehož vedení po prof. Filipim převzala Ivana Noble. Historicky je výuka ekumenické problematiky včetně přehledu křesťanských církví na ETF zařazena pod Katedru praktické teologie. I nadále moje výuka a pozornost patří především TKT, i když učím v podstatě na všech studijních programech ETF. Na valné hromadě IES v listopadu 2019 jsem byl zvolen do výboru spolku IES. Podobně jako jsem se po Ivaně Noble stal v roce 2001 druhým ředitelem IES, tak jsem se v roce 2019 stal po Pavlu Hradilkovi druhým předsedou spolku IES. V lednu 2020 jsem po Janu Spoustovi převzal roli šéfredaktora křesťanského měsíčníku Getsemany, který IES vydává. Ani do jedné z těchto rolí jsem se nehrnul, naopak jsem se nechal přemlouvat. Převzít roli školníka ve Strašicích jsem však už odmítl, raději jsem nastrčil svého staršího syna.

Kdybych měl své vyprávění shrnout a napsat, v čem mě spolupráce a život s IES obohatil, asi bych zdůraznil tři věci:

1) Nevím, zda na mne sedí ironické označení „socializovaného asociála“. Každopádně jsem díky společenství kolem TKT/IES poznal mnoho zajímavých lidí, z různých církví, oborů a oblastí lidské činnosti. Každý rok jsem zvědavý, jaký bude další ročník, kdo k nám přijde s odvahou a ochotou se vzdělávat, sdílet s námi svoje myšlenky, přesvědčení a víru. Vždy je to obohacením i pro mne. Jsem rád, že TKT/IES je místem, kde se o dialogu a sdílení pouze nemluví, ale kde je možné ho zažít.

2) Možnost zažít křesťanství a církev jinak, než jsme zvyklí z našich zaběhlých provozů a zvyklostí, mi výrazně pomohla nejenom při přemýšlení o církvi a křesťanství, ale byla pomocí i pro moji vlastní víru. Myslím si, že teologie nemůže být založena jen na teoretických úvahách a ideálech bez kontaktu s žitou církevní realitou. Taková teologie by neměla váhu a asi ani smysl, možná by byla k nežití. Nedávno jsem četl, jak novozákonní katolický teolog a kněz Gerhard Lohfink (1934–2024) musel v dalším vydání výrazně přepracovat svoji knihu o církvi poté, co koncem 80. let opustil profesorské místo na Katolické teologické fakultě v Tübingen a plně se zapojil do služby v Katolické integrované obci (Katholische Integrierte Gemeinde, po koncilu založené a církví v Německu uznané společenství, které bylo po roce 2020 postupně v jednotlivých diecézích zrušeno). Zkušenost výrazně ovlivnila jeho přemýšlení a teologickou reflexi. Myslím si, že v dnešní době krize církevních struktur a církevních autorit a také postupného poklesu zájmu o církev a křesťanství (viz např. úvahy o náboženské lhostejnosti v nedávno vydané knize Jana Loffelda Když Bůh nikomu nechybí) je dobré a prospěšné vědět a dokonce zažít, že to jde i jinak (s odkazem na český název překladu knihy katolického teologa Bernharda Häringa /1912–1998/ o cestě k novým vztahům v církvi). K tomu patří i poznání, že alternativy jsou náročné a nemusí vyhovovat každému.

3) V neposlední řadě uvádím zřejmě to nejpodstatnější: společné modlitby a slavení. Bez nich by studium teologie na TKT/IES, úsilí o dialog a hledání jednoty v různosti, kterou v plnosti zažijeme zřejmě až v eschatonu, bylo jen částečné, neúplné.