Pod jednou, či pod obojí?

Prvních dvanáct křesťanských století bylo jiné přijímání než „pod obojí způsobou“ nemyslitelné. (Snad jedině kojencům se mohlo podat pouze eucharistické víno. Tento způsob je dodnes praktikován v pravoslaví: služebník namočí do kalicha prst a nechá jej děťátku olíznout.) Pod obojí se tedy přijímalo ještě v době, kdy laici přijímali velmi zřídka. Teprve od 13. stol. se v západní církvi vžilo přijímání laiků pod jednou způsobou, a to poměrně rychle a bez nějakého výrazného odporu. V té době se liturgické otázky ještě neřešily centrálně z Říma a iniciativa k této „novotě“ vzešla z místních potřeb a názorů. Hlavní příčinou bylo asi to, že už několik set let předtím bylo přijímání „pod jednou“ pravidlem při podávání nemocným a umírajícím (pro obtíže s donášením kalicha). Další příčinou byly ohledy hygienické, pití z jednoho kalicha způsobovalo, zejména v době epidemií, problém.

V naší zemi nabyl požadavek kalicha pro všechny zvláštního významu. Když se v r. 1414 v kostele sv. Martina ve zdi začal podávat kalich laikům, bylo to neobvyklé, ale nikoli nelegální. Zakázal ho až dobře známý koncil kostnický v r. 1415, protože se podávání kalicha laikům stalo symbolem odporu. Od té doby bylo v Čechách povoleno již třikrát. Poprvé k tomu došlo (zásluhou Jana Rokycany) na basilejském sněmu v r. 1433 na znamení smíru Čechů s obecnou církví, avšak Pius II. toto privilegium v r. 1462 zrušil. Podruhé byl laický kalich povolen Čechům (a Rakušanům) na sněmu tridentském r. 1564 ve snaze zabránit šíření luterství do habsburských zemí. Kalicha pro své poddané se tehdy velmi intenzivně domáhal Ferdinand I. Opatření se však zcela minulo účinkem, neboť přišlo příliš pozdě – kalich už byl mezitím symbolem odporu proti Římu. Potřetí povolili podávání z kalicha laikům čeští biskupové a ordináři po II. vatikánském koncilu v r. 1971.

Ačkoli dnes už nic nebrání tomu, aby se v římskokatolické církví přijímalo pod obojí, ne všude se tak děje. Forma přijímání mnohde zůstala znamením rozlišení „pouhých“ laiků, kterým „stačí“ přijímat pod jednou, od kléru, jenž přijímá pod oběma způsoby. Tomuto klerikálnímu pojetí odpovídá i případ, kdy se přijímání pod obojí umožní jen některým (např. ministrantům či svatebčanům).

Proti přijímání pod obojí se uvádějí různé důvody:

1. „Trvalo by to příliš dlouho.“ Vzhledem k tomu, že se jedná o konstitutivní část eucharistické slavnosti, je problematické ji vypustit. Je to, jako bychom na svatební hostině nepodávali žádné nápoje. Krátit je možné méně důležité části, než je přijímání. Navíc při vhodné organizaci zabere přijímání pod obojí stejnou dobu jako pod jednou způsobou.

2. „Víno je drahé.“ Argument může být validní v rozvojových zemích. U nás je možné omezit provozní náklady u jiných méně důležitých položek (např. svící či kadidla).

3. „Víno obsahuje alkohol.“ Někteří to řeší užíváním nealkoholického moštu. To není úplně dobré řešení, mošt přece není víno. Lepší je víno ředit vodou tak, jak bylo v antice (i u prvních křesťanů) běžné. Neředěné víno pili pouze barbaři. Na druhé straně z historie známe i „akvaristy“, kteří z důvodů askeze užívali k eucharistii jen vodu.

4. „Je to nehygienické.“ Argument může mít svou váhu u osob se sníženou imunitou (či s domněle sníženou imunitou). U nich lze doporučit přijímání namáčením z kalicha, ze kterého během dané slavnosti ještě nikdo nepil. Při běžném způsobu pití z kalicha se doporučuje nezanedbávat pečlivé otírání, které odstraní asi 90% mikrobů (se zbytkem si imunitní systém zdravého jedince poradí). Někde to řeší malými kalíšky. Přitom je problémem jednak rozostřená symbolika („Jezte z jednoho chleba a pijte z jednoho kalicha“), jednak purifikace či důstojná likvidace použitých kalíšků. Do jisté míry se tomu dá čelit tím, že přijímající má vlastní kalíšek, do kterého služebník nalije eucharistické víno z konvice. Přijímající pak kalíšek sám purifikuje.